ICTY zveličuje počet vězňů zajatých bosensko-srbskými silami při srebrenické operaci

Obecný přehled o tom „kde“ a „kdy“ byli vězni zajati

Poté, co srebrenická enkláva padla, zajaly bosensko-srbské síly muže ze dvou skupin. Zajaly muže vybrané z uprchlíků, kteří se shromáždili v Potočari 12. a 13. července, a mezi 12. až 17. červencem zajaly bosensko-muslimské muže z kolony, která z enklávy vyrazila 11. a 12. července a procházela přes bosensko-srbské území do Tuzly.

Drtivá většina lidí zajatých z této kolony byla zajata 12. a 13. července, když se pokoušeli překročit silnici mezi Bratuncem, Konjević Poljem a Milićmi. Tito vězni byli zadržováni na dvou hlavních místech: na louce u Sandićů a na fotbalovém hřišti v Nove Kasabě.

Menší skupiny byly zajaty do 17. července v Konjević Polji, u řeky Jadar, ve škole ve vesnici Luke, v okolí Burnice, Sandićů, Kamenice, Krajinovićů a Mratinćů.

Většina vězňů zajatých v Potočari a podél silnice mezi Bratuncem, Konjević Poljem a Milićmi byla poslána 12. a 13. července do Bratunce. A počínaje ránem 14. července byla většina z nich poslána na sever do zvornického regionu, kde byli na různých místech popraveni: v Orahovci, u hráze u Petkovců, pilické škole, Vojenské farmě Branjevo, Domě Kultury v Pilici, Kozluku a jinde.

Je zcela bez debat, že poprava neozbrojených zajatců je válečným zločinem, bez ohledu na počet zabitých; a lidé, kteří jsou za to odpovědni, si zaslouží trest. Cílem přezkumu počtu vězňů není vykrucovat se z toho, co se stalo, ale podat přesný popis událostí.

Vězni zajatí v Potočari

Bosensko-srbské síly vstoupily do Potočari ráno 12. července a někdy mezi 10:00 až 13:00 začali z uprchlíků, kteří se tam shromáždili, vybírat a brát do zajetí bosensko-muslimské muže vojenského věku. Haagský tribunál odhaduje, že počet vězňů zajatých bosensko-srbskými silami byl asi 1000 mužů. [2] Celkově udávaný počet potočarských nezvěstných z 12. až 13. července činí 1487 mužů. [3]

Vězni zadržovaní na fotbalovém hřišti v Nove Kasabě

Soudní komora ICTY v případu Krstić „odhadla, že 13. července 1995 bylo na fotbalovém hřišti u Nove Kasaby zadržováno 1500 až 3000 mužů, kteří byli zajati z kolony.“ [4] Svůj nález zakládá na odhadech poskytnutých dvěma vězni, kteří byli na tomto hřišti zadržováni. Jedná se o „svědka P“ a „svědka Q“.

Nicméně, existuje lepší důkazní materiál než ten, na který se spolehl haagský tribunál. Nejlepším důkazem je letecká průzkumná fotografie pořízená Spojenými státy, která ukazuje skupinu vězňů drženou v zajetí na fotbalovém hřišti v Nove Kasabě 13. července přibližně v 14:00.

Překrytím této americké průzkumné fotografie přes Google Earth je možné určit, jak velký prostor vězni sedící na hřišti zabírají. Toto přeměření prokazuje, že vězni zabírali přibližně 670 m². [5]

Průměrně velký člověk, který sedí na zemi, zabírá zhruba 1 m². [6] Budeme-li předpokládat, že každý vězeň zabírá přibližně 1 nebo alespoň 0,85 m², pak by to znamenalo, že na oněch 670 m² letecké průzkumné fotografie bylo 670 až 790 vězňů.

Kromě této letecké průzkumné fotografie máme k dispozici očité svědectví por. Vincentiuse Egberse, vojáka z Nizozemské královské armády, který byl s DutchBatem III nasazen ve srebrenické enklávě.

12. července viděl „zhruba 100 až 200 mužů“, kteří byli seřazeni na poli, „jak sedí na kolenou s rukama za hlavou.“ [7] Ráno 13. července tímto polem opět projížděl a viděl, že „na fotbalovém hřišti stále byli muži a také ti, kteří byli na toto fotbalové hřiště přivedeni předcházejícího dne.“ Jejich počet odhadl na „několik set“. [8]

Zoran Malinić, bosensko-srbský voják pověřený úkolem strážit vězně a sestavit jejich seznam, svědčil v procesu s Tolimirem o tom, že tam vězni byli drženi do 13. července 18:00, kdy byli naloženi do autobusů posláni do Bratunce. Celkový počet zajatců odhadl na 1000 až 1200. [9]

Bojan Subotić, velitel čety bosensko-srbské vojenské policie, byl pověřen úkolem naložit vězně do autobusů a nákladních aut. Svědčil, že 13. července v 19:00 přijelo na fotbalové hřiště v Nove Kasabě asi 14 vozidel, aby přepravily vězně do Bratunce. [10] To je zhruba v souladu s odhadem 1000 až 1200 vězňů, který učinil Malinić, budeme-li předpokládat, že do každého vozidla bylo naloženo 65 až 80 vězňů.

Takto líčený obrázek je vnitřně soudržný. Ráno 12. července tam bylo 100 až 200 vězňů, ráno 13. července jejich počet vzrostl na „několik set“, kolem 14:00 se tento počet zvýšil na 670 až 790 a po 18:00 či 19:00, když byli naloženi do autobusů a odesláni do Bratunce, jejich počet dosahoval 1000 až 1200.

Vězni na louce u Sandićů a v kravickém skladišti

Během rána a odpoledne 13. července se bosensko-muslimští muži z kolony vzdávali nebo byli zajímáni bosensko-srbskými vojáky na louce u vesnice Sandići. Někteří z těchto vězňů byli posláni do kravického skladiště, vzdáleného 1,5 km, a přibližně v 17:00 tam byli zmasakrováni. Zbytek zajatců zůstal na louce a později během dne byl odeslán do Bratunce.

Lidé, kteří byli na oné louce zadržováni, poskytli soudní komoře v případu Popović své odhady, podle nichž tam bylo celkově zadržováno asi 900 až 2000 vězňů. [11] Podle rozsudku Krstićově případu: „13. července 1995 bylo na louce u Sandićů zadržováno 1000 až 4000 bosensko-muslimských mužů, kteří byli předtím zajati v okolí silnice mezi Bratuncem a Konjević Poljem.“ [12] Soudní komora v případu Krstić zakládá tento odhad do značné míry na srbské radiokomunikaci, kterou údajně zachytila bosensko-muslimská armáda.

Tak jako v souvislosti s fotbalovým hřištěm v Nove Kasabě, i zde existuje lepší důkazní materiál, než byl ten, na který se spolehl ICTY. Opět máme k dispozici leteckou průzkumnou fotografii, která byla pořízena 13. července přibližně v 14:00 ukazujíc vězně, jak sedí na sandićské louce. Vězni na snímku zabírají zhruba 478 m². [13] To znamená, že v té době bylo na louce asi 480 až 570 vězňů.

Je důležité poznamenat, že na silnici u louky jsou vidět zaparkované autobusy. A na další letecké průzkumné fotografii, pořízené zhruba ve stejný čas, je možné vidět dva zaparkované autobusy před kravickým skladištěm. [14] Z fotografií je zřejmé, že v době, kdy byly pořízeny, přesun vězňů ze sandićské louky do skladiště v Kravici již začal.

Jean-René Ruez, hlavní srebrenický vyšetřovatel ICTY, svědčil o těchto průzkumných fotografiích během procesu s Popovićem, přičemž řekl: „Od svědka č. 37 jsme věděli, že než byl odveden dovnitř do této východní části [skladiště], byl na místo přivezen autobusem. A dotyčný obrázek, letecký snímek z 13. července, ukazuje, že v tu chvíli, právě v tu chvíli byly před východní částí onoho skladiště zaparkovány dva autobusy.“ [15]

V procesu s Popovićem svědčil svědek č. 37 pod pseudonymem PW-111. Podal svědectví, že „přijely dva autobusy [k louce] a čekali na nás na asfaltové silnici. Dělali selekci. Nevzali všechny najednou. Tento důstojník přišel, ten, který stál naproti nám s nožem, a řekl: ,Ty, ty a ty, vystupte. Jděte dolů k asfaltce a nastupte do autobusů.‘ Byl jsem mezi nimi. Mě si vybrali také.“ [16]

V rámci svého svědectví označil PW-111 na jedné fotografii místo, kde byly zaparkovány autobusy, které ho spolu s dalšími vězni odvezly ke skladišti. Přesně to odpovídalo letecké průzkumné fotografii. [17]

A co je nejdůležitější, PW-111 podal svědectví, že vězni, se kterými přijel ke skladišti, dorazili na místo jako první. [18] Ačkoli si nebyl zcela jist, jak dlouho trval celý proces přepravy vězňů z louky ke skladišti, odhadl, že to zabralo hodinu a půl až dvě hodiny. [19] Další přeživší masakru v  kravickém skladišti svědčil o tom, že z oné louky nebyl do skladiště přivezen dříve než v 16:00 či 17:00. [20]

Louka u Sandićů je od kravického skladiště vzdálena pouze 1,5 km. Pokud jsou autobusy, které jsou vidět na letecké průzkumné fotografii, identické s těmi, které přivezly PW-111 do skladiště a pokud byl PW-111 mezi prvními, kteří ke skladišti dorazili a pokud trvalo pár hodin přivést zbytek vězňů z louky do skladiště, mohlo by to znamenat, že v 14:00, kdy byly ony průzkumné snímky pořízeny, mohla být většina vězňů stále na sandićské louce.

480 až 570 vězňů na louce plus dva autobusy s vězni u kravického skladiště, včetně onoho svědka PW-111, by mohlo znamenat, že nejpravděpodobnější počet vězňů zajatých na sandićské louce se pohybuje někde okolo 700 až 800 vězňů, přičemž se počítá s tím, že někteří z nich již mohli být umístěni do autobusů, které jsou vidět na fotografii, jak čekají na silnici u sandićské louky.

Vězni zajatí na jiných místech

Mám sice námitky proti závěrům ICTY ohledně počtu zajatců na louce u Sandićů a fotbalovém hřišti v Nove Kasabě, ale nebudu se zdržovat zpochybňováním jeho tvrzení o počtech zajatců z jiných míst.

Podle haagské obžaloby: 13. července večer byly dva autobusy s vězni, kteří byli zadržováni v zemědělském skladišti v Konjević Polji, odeslány do Bratunce. [21]Autobusy nebyly zcela plné a cestou se zastavily, aby nabraly vězně na sandićské louce. [22] 13. července ráno bylo bosensko-srbskými silami zajato 16 mužů, byli odvezeni na odlehlé místo u řeky Jadar, kde byli na místě zabiti. [23] 13. července bylo zajato 6 bosensko-muslimských mužů, poté byli vyslýcháni a zabiti na velitelství bratunacké brigády. [24] Mezi 13. až 17. červencem bylo zajato 200 vězňů při průzkumu terénu mezi Sandićemi, Kamenicou, Krajinovićemi a Mratinćemi směrem ke Konjević Polji. [25] 13. července bylo ve škole ve vesnici Luke poblíž Tišći vzato do zajetí 22 mužů z autobusů převážejících uprchlíky a poté byli zabiti. [26]

Podle mých propočtů prokuratura ICTY tvrdí, že poskytla důkazy, které prokazují, že počet zajatých a zadržovaných vězňů na jiných místech než v Potočari, Nove Kasabě a sandićské louce byl přibližně 350 až 400 vězňů.

Celkový počet vězňů

1000 až 1487 mužů zajatých v Potočari, dalších 1000 až 1200 na fotbalovém hřišti v Nove Kasabě, 700 až 800 na louce u Sandićů plus dalších 350 z jiných lokalit dohromady dává 3050 až 3837 vězňů, které mohli bosenští Srbové zajmout, nikoli 7000 až 8000, jak uváděl tribunál.

Další zdrojem informací, který poskytuje důvěryhodnost tezi, že Srbové nezajali tolik vězňů, kolik tvrdí tribunál, je svědectví Momira Nikoliće, jenž odhadl, že celkový počet vězňů zadržovaných v Bratunci v noci z 13. na 14. července byl přibližně 3500 až 4500. [27] I když je Nikolićova důvěryhodnost problematická [28], jako zástupce velitele pro bezpečnost a zpravodajství bratunacké brigády bosensko-srbské armády patřil k jedněm z nejvýše postavených lidí, takže si mohl odhady tohoto druhu dovolit. A jeho odhad se při nejmenším pohybuje ve stejném rozmezí jako naše výpočty.

Jak bylo ukázáno výše, klíčová chyba v závěrech ICTY spočívá v obrovském nadhodnocování počtu vězňů, kteří byli bosenskými Srby drženi v zajetí na sandićské louce a fotbalovém hřišti v Nove Kasabě.

Povaha důkazního materiálu, na který se spolehl ICTY

Namísto toho, aby určil počet vězňů na základě tvrdého fotografického důkazu, který může být přesně a objektivně vyhodnocen, tribunál se opírá o široce se různící odhady, které poskytly přeživší oběti masakrů, svědectví z doslechu a „intercepty“ údajných srbských rádiových přenosů, které poskytla bosensko-muslimská armáda.

Jak vysvětlila soudní komora ve svém rozsudku v procesu s Krstićem: „Dominantní postavení mezi důkazy, které obžaloba v tomto případu předložila, měly přepisy rozhovorů mezi personálem VRS [tj. bosensko-srbské armády] v červenci a srpnu 1995, které byly zachyceny zpravodajskými důstojníky ABiH. Tyto dokumenty byly předány OTP [tj. Úřadu žalobce ICTY] bosenskou vládou.“ [29]

Tribunál nás ujišťuje, že „zvážil všechny výhrady vznesené obhajobou, včetně teorie, že tyto intercepty byly zfalšovány, výhrady ohledně řetězce uchování důkazu [chain of custody] a toho, že chybí všechny audio nahrávky“ a že přesto „soudní komora zůstává uspokojena, obzvláště ve světle svědectví, které poskytli dotyční radisté o tom, že tyto intercepty jsou tehdejšími záznamy zachycené komunikace VRS. Je uspokojena, že v řetězci uchování důkazu ve věci těchto zachycených materiálů neexistuje žádná neúplnost a shledává, že neexistuje žádný důkaz, který by podporoval tvrzení obhajoby, že tyto intercepty byly buď zfalšovány, nebo zmanipulovány.“ [30]

Tyto intercepty, které se týkají Srebrenice, spočívají výlučně z přepisů. A třebaže audio nahrávky, na základě kterých byly ony přepisy pořízeny, nebyly nikdy předloženy, tribunál nedokáže pochopit, že přepisy nemohou představovat důvěryhodný důkaz. Tahle díra v argumentaci je tak obrovská, že by jí mohl projet autobus. Něčím tak zjevným se nebudu zabývat. Bez audio nahrávek, které by je podpořily, mají tyto intercepty jako důkaz nulovou hodnotu, zvláště když je poskytli lidé, kteří pocházejí ze strany, jež v této válce bojovala proti Srbům.

ICTY špatně nakládá s forenzními důkazy

Haagská prokuratura vypracovala seznam 7661 lidí, kteří se pohřešují nebo zemřeli v souvislosti s pádem Srebrenice. [31] Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (ICMP) navíc identifikovala v souvislosti s pádem Srebrenice prostřednictvím analýzy DNA ostatky 6838 lidí a celkový počet pohřešovaných odhadla na 8000 až 8100. [32]

Pravděpodobně si budete klást otázku: Pokud je tolik lidí nezvěstných či mrtvých a pokud bylo nalezeno téměř 7000 těl a pokud Srbové nemohli popravit více 3050 až 3837 vězňů, jak tedy tito ostatní lidé zemřeli? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že tito lidé zemřeli v boji, nebo se dostali do křížové palby, když se jejich kolona snažila probít přes území bosenských Srbů do Tuzly.

Kromě toho, že se tribunál rozhodl připsat váhu důkazům, které jsou daleko slabší než důkazy fotografické, tribunál rovněž dezinterpretuje forenzní důkazy, které nashromáždil.

ICTY například tvrdí, že v kravickém skladišti bylo popraveno více než 1000 vězňů. Své zjištění zakládá na počtech obětí, které byly nalezeny v masových hrobech, jež byly spojeny s kravickým skladištěm. [33]

Vyšetřovatel obžaloby Dušan Janc připravil v roce 2009 expertní zprávu, ve které došel k závěru, že v primárních a sekundárních hrobech souvisejících se zabíjením v kravickém skladišti byly nalezeny ostatky 1319 lidí. [34]

Obžaloba ale nezohledňuje skutečnost, že kravické skladiště představuje omezený prostor, který mohl pojmout pouze omezený počet vězňů.

Celková rozloha oněch dvou prostor kravického skladiště, kde byly vězni zadržováni, činí 589,5 m²; 262,5 m² západní a 327 m² východní část skladiště. [35] Víme tedy, že se počet vězňů, kteří mohli sedět na podlaze kravického skladiště, mohl pohybovat někde mezi 600 až 700. Tedy, pokud by ono skladiště bylo prázdné, což nebylo. Skladiště bylo v době onoho masakru v provozu; část prostoru zabíral materiál, který tam byl uskladněn.

Jeden z mužů, který masakr přežil, svědčil o tom, že uvnitř skladiště, kde seděl, byly kontejnery, starý drátěný plot a staré polorozpadlé auto, které tam byly uskladněny. [36]

Janc byl nucen svá zjištění z roku 2009 revidovat poté, co další důkazy prokázaly, že značné množství těl v hrobech, které spojil s masakrem v kravickém skladišti, ve skutečnosti pocházelo z jiných lokalit. [37] Nehovoříme zde o jednom či dvou tělech. Řeč je o celých nákladních vozech těl, která byla přivezena z jiných míst a v jiné době, aby byla v těchto hrobech pohřbena. A forenzní vyšetřovatelé, kteří tyto hroby exhumovali a prováděli vyšetřování, o tom neměli ani ponětí.

Forenzní vyšetřovatelé věděli, že v hrobech, které zkoumali, byla omítka a stavební materiál ze skladiště, věděli, že DNA nalezená na zdech skladiště se shodovala s DNA několika obětí, které se našly v hrobech [38], ale původ všech těl z určitého hrobu znát nemohli. Důvod je prostý. To, že některá z těl pocházela ze skladiště, neznamená, že z onoho skladiště pocházela všechna těla.

Tento omyl, kterého se Janc dopustil v souvislosti s kravickým skladištěm, se znovu a znovu opakoval, když tribunál interpretoval forenzní důkazy. Pokud tribunál nalezne spojení mezi primárním a sekundárním hrobem, předpokládá, že všechna těla ze sekundárního hrobu musí pocházet z primárního hrobu. Pokud nalezne spojení mezi určitým hrobem a místem popravy, předpokládá, že všechny oběti z onoho hrobu musely být na dotyčném místě popravy také zabity, přestože nemůže vědět, zda některá z těl v hrobě nemohla být přivezena z jiných míst. 

V souvislosti s hroby panuje obrovský chaos, protože Srbové vykopali „primární“ hroby, ve kterých byly oběti pohřbeny původně a poté je pohřbili v „sekundárních“ hrobech – s největší pravděpodobností proto, aby zakryli důkazy o popravách.

Všechny tyto hroby se nacházejí v okruhu 50 mil. Zdá se tudíž pravděpodobné, že ve stejných hrobech byly společně pohřbeny jak oběti bojových střetů, tak popravení vězni. Ačkoli soudní komora v případu Krstić došla k závěru, že „většina obětí byla popravena,“ [39] připustila, že „nelze vyloučit možnost, že určité procento těl ve zkoumaných hrobech mohlo patřit mužům zabitým v boji.“ [40]

Závěr

Neexistuje přesvědčivý důkaz, který by svědčil o tom, že se bosensko-srbským silám podařilo zajmout více než 3000 až 4000 vězňů. Fotografické důkazy, které udávají počty vězňů na dvou hlavních seřadištích – na sandićské louce a fotbalovém hřišti v Nove Kasabě – dokazují, že na těchto místech bylo drženo v zajetí mnohem méně zajatců, než tvrdil tribunál.

Počet vězňů popravených bosenskými Srby je limitován počtem vězňů, které zajali. Pokud je závěr tribunálu, že „většina vězňů byla popravena“ přesný, jde pouze o velmi mírnou většinu. Je rovněž možné, že mírná většina popravena nebyla. Přesná čísla se asi nikdy nedozvíme.

Zdroj: www.slobodan-milosevic.org, překlad: Karel Hyka

Kosovoonline děkuje panu Wilcoxsonovi za souhlas s uveřejněním překladu.

Kosovoonline wishes to thank Mr. Wilcoxson for his permission to publish this translation.