Proč je nezbytné vystoupit z EU, jak to učinit a jaká je alternativa?

Členství východoevropských zemí v EU lze přirovnat ke kolonizaci. Výsledkem kolonizace je fakt, že občané bývalého socialistického bloku jsou občany druhé kategorie, levnými pracovními silami – moderními otroky, pracujícími za zlomek mezd, ale při téměř stejných životních nákladech ve srovnání se západními zeměmi EU. Český zaměstnanec má sice větší produktivitu než třeba francouzský a dokonce i německý, ale dělá za třikrát menší mzdu! Tzv. produktivita práce se stala politickým termínem, ale neodpovídá vůbec ekonomické realitě. Německé firmy na nás vydělávají ohromné peníze. Z ČR teče zahraničním majitelům zdejších firem ročně kolem 300 mld. Kč ročně jako renta. Česká republika již vyčerpala všechny rezervy, které jsme měli naakumulované industrializací. Nyní je nastartovaný proces chudnutí celých regionů stejně jako statisíců lidí a s tím souvisí i snaha dostat do naší země co nejvíce zahraničních dělníků z východu s představou, že ti budou pracovat za ještě nižší mzdy než Češi.

Jednotlivé země EU jsou na tom ekonomicky různě. Plánovaná dvourychlostní Evropa bude rozdíly ještě zvětšovat. Je nezbytné odejít z EU, než nás zničí úplně a přestaneme existovat, neboť se staneme pouze spolkovou částí Německa. O nějaké výhodnosti našeho setrvání v EU nemůže být řeč. To, co skutečně potřebujeme, nám bohatě poskytne naše členství v organizaci ESVO. Když je tam spokojené Švýcarsko a právě nedávno zavrhlo záměr vstoupit do EU, tak to jistě bude vhodný spolek i pro nás.

Cestou rozprodeje státu došlo k ožebračení národa a tím zhoršení fiskální politiky. Pod taktovkou EU dochází k bezbřehé korupci, deformování práva, likvidaci rodiny jako základu státu, dlouhodobé mediální protinárodní propagandě, rozpadu školství, podpoře protinárodního multikulturalismu, podpoře protinárodních neziskovek. Banky u nás nejsou české, ale německé, rakouské, belgické – a nemají nejmenší důvod

povznést české firmy na úroveň těch svých domácích německých, rakouských a jiných firem. ČNB není ve skutečnosti ani česká ani národní – jen se tak podvodně nazývá. Jedná se však o globální mocenský nástroj, který rozhodně nemá za úkol sloužit státním zájmům naší země.

Vše jsme předali zahraničním investorům. Při privatizaci českého průmyslu byla zničena struktura, která tu byla budována generacemi našich předků. Privatizačním procesem jsme docílili naprosté závislosti na německém průmyslu - tedy bylo docíleno toho, o co usiloval např. Hitler, ale jinými, měkkými prostředky. Od nesamostatnosti hospodářské se odvíjí i nesvoboda v politickém rozhodování.

Kdyby EU ztratila levné otroky a suroviny, které získala z drancováním východoevropských zemí, propadla by se Bruselu velmi životní úroveň. Proto není třeba se ustrašeně a podlézavě klanět směrem k jakémusi vzorovému Západu a hovořit o jakýchsi zvrhlých evropských hodnotách. EU může ztratit podstatně víc než my, když ji opustíme. Avšak tuto ekonomickou okupaci a nevolnictví českých zaměstnanců u nás trvalé udržují všechny vlády, a je jedno jestli vládne pravice nebo levice. Na této politice se podílejí ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS i TOP09 a to úmyslně! Míra vykořisťování ČR je nemravně vysoká a my si to nesmíme nechat líbit. Tento trend musíme v ČR zastavit.

EU žije z peněz zemí platících příspěvky, které jsou členy této mezinárodní organizace, ale nemusí se jim nijak zodpovídat. Dnes se EU nezodpovídá ani národním vládám členských zemí. Unie se stala korporací kontrolující Evropu, která potlačuje jakoukoliv národní vůli. Národní vlády dnes nemají fakticky žádnou možnost ovlivňovat rozhodování Evropské rady a dalších struktur (s výjimkou Německa a částečně Francie). Stává se očividným, že ji řídí nadnárodní globalistická struktura, jednající v zájmu transnacionálních skupin.

Málokdo ví, že po brexitu EU představila tzv. „EU Global Strategy“, v níž je vylíčeno budování evropského impéria, které má zahrnovat Blízký východ a severní Afriku. Evropská Unie stále pokračuje s postupnou imigrací 56 milionů severoafrických muslimů v rámci tzv. „společného řízení migračních toků a tlaků“, který nastolila Lisabonská smlouva. Toto číslo uveřejnil Eurostat, který ho uvedl jako odhad počtu imigrantů potřebných na vyrovnání demografického úbytku v celé Evropě mezi roky 2010 a 2050 - aby bylo z čeho živit rostoucí počty evropských důchodců. Projekt se jmenuje „Euro-Mediterranean Partnership“ (též „barcelonský proces“ a „Unie pro Středomoří“) a v byrokratických útrobách EU se s vyloučením veřejnosti připravoval přes 15 let.

Je však třeba začít tvořit Evropu svobodných států. Geopoliticky je vzácná chvíle, kdy se tvoří budoucnost na první polovinu 21. století a my můžeme být u toho.

Máme zhruba tyto možnosti:

1/vystoupit z EU a zachránit si krk (obrazně řečeno) nebo

2/ zůstat v EU a čekat na její rozpad a zvýšit tak svoji ztrátu či

3/ stát se součástí jádra EU tzv. Nové Evropy a udělat z naší země definitivně totální kolonii Německa.

Existuje poměrně snadná možnost vystoupit z EU. Lisabonská smlouva výslovně zavádí, a to článkem 50 SEU:

1. Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.

2. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

3. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty.

4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají. Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie.

5. Pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle článku 49.

Někteří lidé tento článek mylně interpretují tak, že podle Lisabonské smlouvy musí ostatní státy vystoupení dotyčné zemi „dovolit“. To však není pravda: poté, co vystupující země informuje Evropskou radu o svém úmyslu, zahájí se jednání o smlouvě, která upraví všechny právní náležitosti spojené s tímto krokem a vymezí budoucí vztahy mezi dotyčnou zemí a EU. Pokud se nepodaří tuto smlouvu oboustranně schválit, smlouvy o EU přestávají automaticky pro dotyčný stát platit.

Více zde:

https://www.aliancens.cz/single-post/2017/03/25/Pro%C4%8D-je-nezbytn%C3%A9-vystoupit-z-EU-jak-to-u%C4%8Dinit-a-jak%C3%A1-je-alternativa