Rusko vs. Vatikán

Vatikán začal podporovat různá fašistická hnutí a národní socialismus s jasným cílem vojensky zasáhnout a zničit Sovětský svaz. Když Hitler zahájil své první kroky k dobytí Evropy, Vatikán požadoval, aby bylo Rusko vyloučeno z jednání o německé anexi Československa, což bylo klíčové, protože Československo se svým opevněním by ve spojení s ostatními spojenci představovalo pro Hitlera ohromnou překážku.

Tím se druhá světová válka stala nevyhnutelnou a Rusko bylo po napadení Finska vyloučeno ze Společnosti národů, a to na pozadí mobilizace světového veřejného mínění proti Rusku, kterou podnítil Vatikán. Po Hitlerově rychlém vítězství nad Západem se Německu podařilo ovládnout Balkán, jehož součástí byly i pravoslavné státy, a v roce 1941 se Hitler konečně rozhodl zaútočit na Sovětský svaz největší vojenskou invazí v dějinách lidstva. Na začátku války vše nasvědčovalo tomu, že se Sovětský svaz zhroutí a nacistické Německo válku v krátké době vyhraje.

To se však nestalo, postup Německa a jeho spojenců se nejprve zastavil a poté byli Německo a jeho spojenci nuceni ustupovat, až byli zničeni, a to za cenu 27 milionů životů v Sovětském svazu, ale také za cenu 80 % vojenských ztrát, které Němci utrpěli v celém konfliktu. Plány Vatikánu nesměřovaly pouze ke zničení komunismu, stejně jako zničení Sovětského svazu směřovalo ke zničení náboženského konkurenta, v tomto případě pravoslavné církve.

V roce 1929 podepsala italská fašistická vláda a římská církev Lateránské pakty, které Vatikánu poskytly politickou nezávislost a obnovily vztahy mezi Itálií a představiteli římské církve, a na oplátku museli kněží podle článku 20 konkordátu složit přísahu věrnosti vůdci Benitu Mussolinimu.

Šlo o spojenectví římské církve s protikomunistickými silami v Evropě, které neskončilo v Itálii, ale dosáhlo až do Německa.

Vatikán pomohl nacistům převzít moc v Německu pomocí katolické strany v Německu, které Vatikán nařídil, aby hlasovala pro nacistickou stranu. Tím Hitler získal volební většinu, kterou potřeboval k sestavení vlády v roce 1933. Kromě toho dal Vatikán katolickým poslancům německého parlamentu příkaz, aby pomohli prosadit dekrety, které Hitlerovi, nyní u moci, umožnily zničit struktury německé demokracie a vládnout diktátorsky. Poté, co se Hitlerovi, nyní s diktátorskými pravomocemi, podařilo zlikvidovat německou komunistickou stranu, Vatikán nařídil, aby se německá katolická strana rozpadla, což se v roce 1933 také stalo, podobně jako to udělala její italská obdoba v roce 1927.

V červnu 1933 podepsal Hitler s římskokatolickou církví konkordát, podle kterého měla být římskokatolická církev loajální nacistickému režimu. Podle článku 16 konkordátu "biskupové před převzetím svých diecézí složí přísahu věrnosti do rukou říšského protektora v příslušném státě nebo do rukou říšského prezidenta podle následující formule: "Před Bohem a na svatá evangelia přísahám a slibuji, jak se sluší na biskupa, věrnost Německé říši a státu.....

Přísahám a slibuji, že budu respektovat a že můj klérus bude respektovat vládu ustanovenou podle ústavních zákonů státu.

Při výkonu posvátné služby, která mi byla svěřena, budu, jak je mou povinností, dbát na dobro a zájmy německého státu a budu se snažit zabránit jakékoli škodě, která by jej mohla ohrozit. Krátce poté katolík Franz von Papen, který byl v roce 1933 vicekancléřem v nové vládě a který sehrál klíčovou roli při Hitlerově nástupu k moci, když navrhl prezidentu Hindenburgovi, aby se stal vicekancléřem v Hitlerově vládě a držel ho tak "na uzdě", prohlásil: "Třetí říše je první mocností, která nejen uznává, ale i uvádí do praxe vysoké zásady papežství. Franz von Papen, vůdce později rozpuštěné německé katolické strany, byl osobním přítelem tehdejšího vatikánského státního sekretáře a budoucího papeže Pia XII.

Římská církev neměla vlastní armádu, ale měla k dispozici armády Německa a Itálie.

Německo a Itálie však nebyly jedinými fašistickými zeměmi, jejichž spojencem se římská církev stala. Arcibiskup Stepinac pomohl nastolit brutální katolickou diktaturu v Chorvatsku, kterou vedl Ante Pavelić, vůdce ustašovců, spojenců nacistického Německa poté, co Německo napadlo a rozdrobilo Jugoslávii.

Ante Pavelić zahájil rozsáhlou genocidu srbských pravoslavných křesťanů, stejně jako dalších pravoslavných, kteří byli součástí jiných částí bývalé Jugoslávie, a dalších etnických menšin, včetně Cikánů a Židů. Docházelo k nuceným konverzím na římskokatolickou víru a ke zřizování koncentračních táborů, z nichž nejznámější byl koncentrační tábor Jasenovac.

V důsledku režimu Ante Paveliće zahynulo 172 000 až 290 000 Srbů, 32 000 až 40 000 Židů a 25 000 až 40 000 Cikánů. Pavelićův režim bude spolu s dalšími fašistickými zeměmi poražen ve druhé světové válce a Pavelić získá azyl nejprve ve Vatikánu, poté v Argentině, Chile a nakonec ve Španělsku, tedy ve všech zemích římského vyznání.

V polovině 60. let 20. století se mezi římskou církví a pravoslavnými začala objevovat jistá srdečnost, která zahájila dialog, jenž se neuskutečnil po několik staletí a jehož nejznámějším příkladem je vymazání vzájemné exkomunikace mezi oběma církvemi.

Pravoslavná církev se však stále obávala začlenění do Vatikánu a akce římské církve proti Rusku a pravoslavným neskončily ani s druhou světovou válkou. V roce 1979 se papež Jan Pavel II. rozhodl vrátit do rodného Polska a shromáždil kolem sebe asi tři miliony lidí, přičemž Polsko bylo silně římskokatolickým státem, který byl v té době součástí sovětského komunistického bloku a zásadní oporou Varšavské smlouvy. Polsko už nikdy nebude jako dřív, protože v roce 1980 začala v Polsku s pomocí Vatikánu, tehdy s polským papežem, a s pomocí Západu působit organizace, která měla začít ničit komunistický blok, maskovaná do podoby katolického odborového svazu a známá jako "Solidarita", pod vedením Lecha Walesy. Walesa se netajil tím, že jeho hlavním poradcem je sám papež, a Jan Pavel II. prohlásil, že pokud Sovětský svaz napadne Polsko, aby zlikvidoval "Solidaritu", půjde se jim osobně postavit.

Toto spojení nakonec vedlo k pádu komunistické vlády v Polsku v roce 1989 a spustilo řetězovou reakci, která vyvrcholila pádem Berlínské zdi a pádem komunistických vlád ve východní Evropě, které byly pod sovětskou nadvládou.

Vyžadovalo to však nejen pád satelitních vlád Sovětského svazu, ale i pád Sovětského svazu spolu s nimi.

V březnu 1989 bylo 36 ze 42 poslanců Litevské socialistické republiky, tehdy jedné z republik, které byly součástí Sovětského svazu, kandidáty hnutí za nezávislost Sąjūdis.

Dne 29. května předchozího roku jmenoval Jan Pavel II. biskupa Sladkeviciuse kardinálem, prvním veřejně jmenovaným litevským kardinálem v moderní době.

V únoru 1989 se litevští katolíci dočkali vzniku prvních katolických novin povolených v Sovětském svazu, Kataliku Pasaulis.

Na jaře 1989 papež jmenoval dva nové biskupy, Jouzapase Matulaitise a Jouzase Semaitse, čímž se počet litevských biskupů zvýšil na devět. Koncem roku 1989 Nejvyšší rada Litvy změnila ústavu, čímž církev a další náboženské organizace získaly status právnických osob, a litevské ministerstvo školství zavedlo náboženskou výchovu do všeobecného vzdělávání. Papež Jan Pavel II. byl Litevci vnímán jako spasitel spolu s vůdci hnutí za nezávislost Sąjūdis, napojeného na římskou církev. Litva je stejně jako Polsko národem římského vyznání, ale na rozdíl od Polska byla Litva součástí sovětského území.

Dne 8. prosince 1989 se Komunistická strana Litvy pod vedením Algirdase Brazauskase rozhodla vystoupit z Komunistické strany Sovětského svazu. Litva se 11. března 1990 osamostatnila od Sovětského svazu jako první republika Sovětského svazu, což samozřejmě vyvolalo řetězovou reakci.

Dne 12. června 1990 přijal "Sjezd lidových poslanců republiky" Deklaraci o státní suverenitě Ruské sovětské federativní socialistické republiky, což byl začátek "války zákonů", která postavila Sovětský svaz proti vznikající Ruské federaci a ostatním republikám SSSR.

Téhož dne předseda prezidia Nejvyššího sovětu Ruské sovětské federativní socialistické republiky Boris Jelcin vystoupil z komunistické strany. Ke konečnému rozpadu Sovětského svazu došlo 25. prosince 1991, v den Vánoc podle gregoriánského kalendáře zavedeného římskokatolickou církví. Po Gorbačovově rezignaci přešla veškerá moc do rukou vlády v čele s Borisem Jelcinem. V Jugoslávii byl další proces rozpadu podnícen chorvatskými katolíky ve spojenectví s bosenskými muslimy proti pravoslavným Srbům a vyvrcholil rozpadem Jugoslávie po brutální válce a intervencích NATO, které bombardovalo Srby nejprve v občanské válce proti Bosňákům a Chorvatům a poté v konfliktu v Kosovu, které je nyní odděleno od Srbska.

Lze říci, že římská církev zorganizovala dvě velká vítězství nad svým pravoslavným rivalem, prvním bylo svržení Byzantské říše a druhým znemožnění návratu Konstantinopole do Řecka po první světové válce.

Dalo by se mluvit i o třetím vítězství, které sice není tak drtivé, protože komunismus hlásal ateismus a nefunkční systém, ale přesto je důležité a k němuž došlo díky rozpadu komunistického bloku, mimo jiné díky velké spolupráci Vatikánu a římského vyznání na zničení tohoto bloku.

Tento blok díky rozšiřování ruské moci držel pravoslavné církevní vyznání pod ochranou před potenciálními útočníky a západními vlivy, jako byl Hitler ve 20. století a Napoleon v 19. století, dva útočníci, kteří se hlásili k římské církvi. Existence sovětského kolosu navíc držela Rusko jako hrozivou dýku, která by v případě probuzení mohla římský katolicismus vážně ohrozit.

Po pádu Byzantské říše se východní pravoslavná církev, jak známo, hluboce zakořenila ve Svaté Rusi a Rusko se stalo centrem této víry, takže Moskva se stala nástupkyní Konstantinopole a dědičkou jejího světového poslání.

Vzhledem k tomu, že carské Rusko je již minulostí a Sovětský svaz je také minulostí, zůstává otázkou, jaké nové Rusko nahradí to staré, neboť i když se některé prvky již formují, mnohé se jistě teprve budou utvářet.

V tomto rámci je nezbytné ortodoxní myšlení, které je třeba posílit, což je možné pouze při pečlivém pohledu na body, které uvedu níže. V roce 2018 osud ukázal svou tvář, k rozkolu mezi Ruskou pravoslavnou církví a Konstantinopolskou církví, služebnicí Západu, nakonec došlo, a to na politický popud západních mocností a jejich lokajů Petra Porošenka a Bartoloměje I, kteří usilují o rozparcelování nejen ruského geopolitického prostoru, ale i samotné ruské víry, a to v době, kdy se celá Ukrajina stala nástrojem Západu proti probouzejícímu se rodovému vědomí a síle vycházející ze vzdorujícího ruského lidu.

Dne 11. října 2018 se současná Konstantinopolská církev, zrazující své bratry ve víře, rozhodla zcela zločinně oddělit ukrajinskou církev od ruské.

Reakce Ruska byla rychlá, vedla k přerušení vztahů s Konstantinopolskou církví a odmítnutí uznat nezákonnou instituci, kterou Konstantinopol předstírá, že podporuje na Ukrajině, ruské půdě a neoddělitelně od osudu Rusů.

Z tohoto ruského pohledu není cesty zpět, cestou je přežití ruského křesťanství a tato cesta vyžaduje poznání velmi starého původu.

Napsáno exklusivně pro www.czechfreepress.cz a www.czechfreepress.info

--------------------------------------------

Diego Daniel García vystudoval antropologii na Uruguayské státní univerzitě a publikoval články v angličtině a srbštině pro známý ruský portál geopolitica.ru.

Celé desetiletí pracoval jako spisovatel a vydával tituly v angličtině (pod pseudonymem Pyotr Volkov). Dlouhá cesta vyjádřená jeho dvěma díly - "Horizonty čtvrté politické teorie" (2019) a "Geopolitika apokalypsy" (2020) - sahá od starověkých náboženství, vývoje křesťanského pravoslaví až po současné filozofy, jako je kontroverzní ruský myslitel Alexandr Dugin.