Je vůbec koho volit?

Bezvýchodnost starých politických stran

Současné velké politické strany obvykle postrádají komplexní pohled na státní a národní zájem. Nadčasová varianta, tedy zájem o zachování národa a státu do budoucnosti, obvykle není vůbec uváděna, často absentuje. To vše je následkem převažujícího individualistického a kosmopolititního myšlení. Obecně se dá říci, že se v kampaních především používá populismus a ideologie.

Socialisté sázejí na zájmy příjemců podpor a dávek a zájem nízkoplatových skupin. Protože v těchto skupinách převažují obvykle lidé s nižším politickým rozhledem, sází socialisté na hédonismus, tedy na nějaké materiální příjmy, obvykle na přímé přidělování. Ideově socialisté sledují „proletářský internacionalismus“ v našem případě sní o socialistické Evropě, ve které bude kapitál pod dohledem, silně zdaněný, a sociální záležitosti budou společné, tedy shodné platy ve všech zemích, shodné důchody a sociální zabezpečení.

K tomu je ovšem zapotřebí, aby byl jednotný evropský superstrát. Jejich nebezpečí je největší právě v tomto globalistickém idealismu, který je navíc vede k myšlence, že zadlužování státu nevadí. Příkladem je Řecko, které se silně zadlužilo a dnes je úplně na dně, přišlo o svoje přístavy, národní památky atd. V posledku to proletariátu neslouží, pouze roste počet proletářů. Musím ovšem říci, že naši sociální demokraté jsou v globalistickém přístupu zdrženliví. Socialisté jsou ideologicky napojeni na neomarxismus, to znamená, že jsou prvořadými apologety multikulturalismu, feminismu, humanrightismu atd. Naše sociální demokracie ovšem ví, že náš lid je konzervativní, proto neomarxistické ideály příliš nehlásá, ale jen upravuje cestičku soukromým organizacím tohoto druhu placeným převážně z EU nebo světovými oligarchy.

Komunisté jsou jakousi odnoží socialistů zaměřenou na svůj elektorát starých komunistů, oddaných minulému režimu a jejich odchovanců. S tím přichází politika, která docela výrazně k dnešku vůbec nepromlouvá a jen omílá jakousi „hlubokou solidaritu“ k lidem na nejnižším sociálním stupni a vůbec kritikou typu: „podívejte, to přece za nás nebylo“. Bohužel se nerozešli s totalitní minulostí a tak jako partneři jsou problematičtí a je těžko s nimi nějak počítat.

Křesťanští demokraté oslovují křesťanské věřící. Křesťanství je ovšem založeno na individuálním přístupu (aby byl člověk spasen) a není tedy politickou ideou. Proto také KDU se víceméně zúčastňuje politiky takovým způsobem, aby prosadila některé jednotlivé ideály, ale komplexní pohled na politiku není v popředí. Tato snaha politiku „ovlivňovat“ nikoliv „dělat“ je vede do vládních koalic celkem s libovolnou stranou.

Liberálové hlásají volný trh, privátní podniky a omezený stát. Jenže nežijeme v devatenáctém století, výrobky se musí kontrolovat – potraviny na zdraví škodlivé látky, průmyslové výrobky, zda jsou bezpečné a mají deklarovanou kvalitu. Životní prostředí určitě vyžaduje další kontroly a opatření. To nemluvím o zdravotnictví. To vše nemůže dělat nikdo jiný než stát. Daně se také musí vybírat, a jak vidíme, jsou s tím velké problémy. Globální volný trh naráží na mnoho problémů, především právě na kvalitu výrobků, na kontroly a na nevymahatelnost práva ve světovém prostoru. Otevřenost v pohybu lidí a peněz je spíše nebezpečná nejenom kvůli migraci, ale i pohybu podvodníků, špinavých peněz, teroristů a nezdaněných zisků utíkajících ze států, kdy byly vytvořeny, do jiných států nebo daňových rájů. Naši liberálové se rozdělují na globalistické (TOP) a národní (ODS, Svobodní); ti druzí mají představu, že otevřený mezinárodní obchod je vhodný, ale politická integrace států je nepotřebná a nebezpečná.

Liberalismus je založen na myšlenkách individuálního prospěchu a sám o sobě nevytváří morální řád, proto je zapotřebí nenechat tržní ekonomiku ovládnout všechny aspekty společnosti, protože některé vyžadují jiné než tržní řízení. Proto byl původně liberalismus doplněn konzervativními (tradičními) pravidly života. Dnešní liberálové místo stabilní vlády na základě konzervativních hodnot rodiny, občanské společnosti, obce, národa a státu, se střídají u vlády se socialisty, kteří zavádí svůj rovnostářský humanismus. Dnešní liberální strany jsou myšlenkově redukované, o konzervatismu mluví, ale konzervativní hodnoty nehájí, stále tvrdí, že všechno vyřeší trh. Národní liberálové sice chtějí nezávislý stát, ale funkční náplň ideálů tohoto státu nemají.

Globalistická likvidace států se ze zahraničí stále více prosazuje vládou 1/ plutokraticko-anarchistické nadnárodní kasty, 2/ zkorumpované politicko-mediální byrokracie a 3/ neomarxistické intelektuálské čeládky (viz 1). Druhá skupina je silně spojena s institucemi EU. Třetí skupina (do které patří určitě i tzv. Pražská kavárna) tvoří jakousi globalistickou garnituru „odloučenou“ od národního kolektivu, nebojící se zrazovat národní zájmy a likvidovat stát, který dnes tvoří poslední oporu sounáležitosti a demokratického rozhodování stojící proti nadvládě prvních dvou mocenských skupin. To je velmi dobře vidět na tzv. sluníčkářích a dalších obhájcích migrantů. Tato třetí skupina není spojena se sociální demokracií, ale má silnou podporu globalistických liberálů, kteří v ní vidí svoje voliče. Ruská hrozba, ve skutečnosti poměrně směšná, má přesvědčit o nutnosti rychlé evropské integrace, ačkoliv s tím vůbec nesouvisí, dokud tu máme NATO.

Personální diskreditace

Staré politické strany střídající se v minulých obdobích ve vládě, jsou vinny nejen klientelismem, korupcí a neschopností, ale hlavně nehájením zájmů českého lidu, vyprodáváním zájmů národa a státu. Neuvěřitelný solární tunel je mnohem větší zlo než nějaká korupce v řádu milionů Kč. Lidé, kteří mají na tom vinu ať už přímo nebo nepřímo, by už neměli být nikdy v politice a měli být voláni k zodpovědnosti, jejich strany by se už nikde neměly objevovat, a přesto je stále vidíme. Lidé také vnímají církevní restituce jako tunel (já to tak nevidím). Předražený nákup Pandurů a podobné kauzy se dají počítat na stovky. O čem to svědčí? O naprosté neschopnosti a prodejnosti. Není proto s podivem, že lidé volí nové subjekty, třeba ANO, které nejsou zatíženy touto temnou minulostí a slibují, že se budou chovat jako hospodáři.

Nicméně ANO nemá vlastně oproti ostatním žádný ideově převratný program kromě slibu změny metod a kvality vládnutí. Zahraniční politické cíle jsou dosti nevyjasněné. Vítězí charismatickou osobou úspěšného podnikatele, který slibuje, že stát povede jako svůj úspěšný podnik. V podstatě má význam pouze v tom, že může zavést na místa stranických kecálků a služebníčků nové kvalitní lidi a odstavit staré strany, které už tam stejně nepatří. Nicméně čistě vláda osobností je nebezpečná v tom, že k vládě se dostanou neznámí lidé, kteří neprošli demokratickým stranickým výběrem a jejich ideové zaměření je neznámé.

Mezi malými stranami lze najít program, který by byl vhodný. Těžko je možno zde všechny popisovat. Některé programy jsou ovšem nereálné nebo dokonce protisystémové.

Hrozící nebezpečí nezodpovědných politiků a zmanipulovaných občanů

V zemi, kde sociální kapitál téměř vyprchal a občané se stále méně se svým státem identifikují, stále více mladých se cítí být kosmopolity, je těžké vůbec mluvit o politice. Jedině volby je zajímají jako jakási hra, jako zábava, něco jako fotbal. Proto může ještě nastat situace, kdy budeme vzpomínat na „korupční období“ jako na dobu, kdy nijak moc o nic nešlo. Už nebudou podvody v řádu pár miliónků. Solární tunel ukázal, jak se to dělá. Vše bude legální ve stovkách miliard: Totální privatizace. Výprodej státních podniků, výprodej památek, výprodej nerostného bohatství, výprodej silnic a železnic, výprodej lesů a státní půdy spojený se zákazem vstupu do lesa. Budeme donuceni k mezinárodním závazkům, za jejichž neplnění budou sankce. Přijetí milionů migrantů a rozvrat státu. Výprodej státní samostatnosti a podlehnutí cizím institucím. Takových kauz lze vymyslet tucty. Všechno to lze zabalit do socialistických i liberálních ideálů. Lidé se snadno opijí nějakým zvýšením důchodů a sociálního zabezpečení nebo jinou líbivou ideou. Může to udělat libovolný politický subjekt. V Řecku to dělá marxistická Syriza. Aktéři si nahrabou a zmizí ve světě.

Přímá volba osobnosti se podobá ruletě. Je vysoká pravděpodobnost špatně volby. To platí obzvláště, jestliže osoba v politice nebyla, aby její reakce byly známé, objeví se najednou s krásnými řečmi, rozdává peníze a získává si lidi obvykle charitou nebo svými úspěchy v jiných oblastech, které ovšem v politice nemají žádný význam. To se stalo v případě slovenského prezidenta Kisky. Potom se najednou z něho vyklubal sluníčkář a zcela proti smýšlení Slováků vítá migranty. U přímé volby v politice neodzkoušeného člověka je právě takovéto nebezpečí.

Mediální vliv může být velmi nebezpečný. Proto též velmi záleží na tom, kdo ovládá média. Dnes ovšem nejsou nezávislá média, většina jich někomu slouží a Babišův případ pouze naznačil, jak se to dělá. To lze do značné míry říct i o těch veřejnoprávních. Vždyť ony slouží nepřímo i ke štvanicím na různé vybrané politiky (viz 3).

Co dělat?

Těžko říci, co dělat? Pokud není jednotící národní a občanská idea jako nadčasová vize (nikoliv jen momentální nutnost), nastává zcela samozřejmě anarchie různých zájmů a redukovaných ideologií (ekologické, náboženské, marxistické atd.). Ale řeknu alespoň něco:

Především je zapotřebí odmítnout druhou část známé teze: „Stát je tu pro lidi, nikoliv lidé pro stát“ (viz 2), a přijmout Masarykovo: „Na nás záleží, jaký budeme mít stát“. Lidé musí svůj stát budovat a řídit. Dnešní neangažovanost lidí pro stát vychází ze shora uvedené pomýlené teze, lidé si myslí, že stát je jejich služka a oni pro něj nemusí nic dělat.

Proto musí být občanská angažovanost projevující se ve velkých politických stranách (min. 100 000 členů) s demokratickou strukturou. Výběr je potom vlastně dvojí: Jednak se hledají kandidáti z mnoha lidí a potom je občané ve volbách volí. Z práce ve straně nesmí plynout výhody a členové potom vlastně pracují nezištně kvůli programu. To vede k práci na programu nezištnými a státu oddanými lidmi. Zároveň členové se složí na všechny náklady a je tedy možno odmítnout donátory, kteří by chtěli prosazovat svoje zájmy.

Dále je potřebná větší samospráva obcí a samofinancování vlastními daněmi. Politika se přesune do značné míry domů, kde se snadněji dělá, ušetří se náklady a lze využít výhod přímé demokracie. Referenda na státní úrovni mohou být ovšem jen výjimečně.

V momentální politice je zapotřebí zachovat demokracii, což znamená především zachovat státní nezávislost, protože předání pravomocí vyšším orgánům EU znamená, že o sobě nebudeme rozhodovat a budou nám vnucovány věci, které nechceme. To platí samozřejmě pro náš malý stát, který zcela přirozeně v orgánech EU nemůže mít žádné slovo.

zdroj:http://narodnidemokracie.cz/je-vubec-koho-volit/