Jak jsme přišli o zlatý poklad, aneb „děkujeme“ pane Tošovský!

Přestože, byl další osud našeho československého zlatého pokladu vzhledem k rozpadu První republiky, kolaboraci představitelů Druhé republiky, a následnému obsazení země nacistickým Německem dost problematický, a po válce nám naši západní spojenci tu část pokladu, kterou jsme u nich měli uloženou, nechtěli vrátit, vlastnila naše země po roce 1989 celých 105 tun zlata a vzácných zlatých mincí.

Po tragédii, kterou bylo uměle vyvolané, a bez referenda provedené rozdělení Československa v roce 1992, byl zlatý poklad rozdělen mezi Českou a Slovenskou republiku poměrem 2:1.

Na Českou republiku tedy připadlo 69.5 tuny zlata z československého národního pokladu a poměrná část historických, vzácných zlatých mincí.

Pokud si myslíte, že toto zlato, a všechny tyto vzácné zlaté mince najdete bezpečně uschované v trezoru ČNB, nebo dokonce doufáte, že se zlatý poklad za těch 22 let od rozdělení Československa zvětšil, musím Vás zklamat.

V roce 1998 totiž stávající guvernér ČNB, a v té době i předseda přechodné úřednické vlády pan Josef Tošovský, bez toho, že by byla celá věc zveřejněna, nebo nějak diskutována, (ačkoli se jednalo o zlato patřící celému národu), prodal 56 tun zlata z našeho NÁRODNÍHO ZLATÉHO POKLADU a velkou část zlatých mincí Německu, za německé státní dluhopisy!

Takto potají doslova darovat většinu národního zlatého pokladu (zbylo zlato za 13.5 miliardy) zemi, která nás v minulosti po staletí okupovala, která chtěla zotročit a postupně vyhladit celý náš národ, jako z jejich pohledu méněcenný druh, a která nám nakonec odmítla zaplatit (a dodnes nezaplatila), mezinárodním soudem určené válečné reparace v částce 360 miliard prvorepublikových korun, je čin, který poškodil naší zemi a hraničí s vlastizradou.

Nedělám si velké naděje, že by tento čin, a jiné podvody, tunely a finanční machinace, které se událi v naší zemi za posledních 25 let, nakonec skutečně skončili u soudu, pokud se nezmění v naší zemi celým systém vládnutí a moci.

Takže dnes, když se občas otevřou dveře trezorů ČNB, a máme možnost si prohlédnout ubohé zbytky (zbyla pouhá 1/8) našeho zlatého národního pokladu, mě pouze vždy probleskne hlavou smutně ironické „DĚKUJEME, PANE TOŠOVSKÝ“.

Ladislav Kašuka.