ODSUN – KAŽDÝ MÁ SVOU PRAVDU, ALE NE VŽDY JE SPRÁVNÁ

Česko-německý spor vyplýval především z odlišné politické kultury. „Češi požadovali  samostatnost ne ve jménu české rasy, ale  ve jménu  svobody historických zemí, tedy jménem politické ideje.“(Rádl)

Čeští Němci vznik Československa  v roce 1918 nepřijali, žádali o připojení k Rakousku (když nebylo možné připojit se k Německu), nemohli se smířit se ztrátou nadřazeného postavení („Němci se považovali vůči malým slovanským národům za nadřazené“ – Golo Mann v Dějinách Německa, ČS 1993), které za Rakouska měli. Ze začátku odmítali s Čechy spolupracovat, nabízená místa ministrů v československé vládě přijali až v roce 1926 (V. Olivová: Dějiny první republiky, Karolinum 2000).

S rostoucí silou nacistického hnutí v Německu ve třicátých letech klesaly naděje na usmíření. „Dohoda o vzájemném nezničení  dvou společenství s rozdílnou politickou kulturou…kterou za určitých vnitropolitických a mezinárodních okolností uzavřeli Češi a Němci, aniž odstranili rozdíly v zásadních stanoviscích, přestala platit“ (E. Broklová: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu, Karolinum 1999).

Zoufalý Karel Čapek tehdy  píše: „Asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v dějinách světa, jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly, prosím, celý národ s universitními profesory, faráři, literáty, lékaři a právníky“.

V komunálních volbách v roce 1938 získali henleinovci v pohraničí cca 90% hlasů (připomínám, že volební účast byla za první republiky povinná). Krátce po Mnichovu 3. října 1938 přijíždí A. Hitler s doprovodem dalších vysoce postavených hodnostářů na nově získané území. „ Atmosféra je nepopsatelná, nesrovnatelná s ničím, co zatím tento kraj, tito lidé zažili. Davové šílenství, nadšení tak frenetické, že přechází v hysterii“(E. Hruška: Peripetie sudetoněmeckého principála, Futura 2014).

Ve druhé světové válce přišlo o život na 60 milionů lidí (Wikipedie), v českých zemích to bylo cca 360 000 lidí, byly zavřeny vysoké školy, zavírány byly školy střední.“ Byly zničeny nesmírné hodnoty. V roce 1945 se škody odhadovaly na 50 milionů dolarů“ (B. Schreiber: Život si nikdo nevybere, NLN 2014). Zde citovaný autor, od něhož jsem si vypůjčil název tohoto článku, klade otázku: Co by se stalo, kdyby Hitler vyhrál válku? Odpověď nám může poskytnout sám R. Heydrich ve svém“ slavném“ projevu krátce po nástupu do křesla zastupujícího říšského protektora: „Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci... Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlejí, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy.

U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva. Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.“

 O situaci, která byla na konci války ve vzorové župě Sudety, vypráví Miloš Pick v knize „Naděje se vzdát neumím“( Doplněk 2010): „Nevím jak v Alpách, ale tady v Sudetech to vypadalo jako pevnost, která zůstala Hitlerovi věrná  do poslední chvíle, doslova až za hrob.“

Když pročítám flagelantské články některých českých autorů o odsunu, nabývám dojem, že poválečný odsun německého obyvatelstva proběhl pouze v Československu. Jenže skutečnost je jiná, český historik J.Dejmek z Historického ústavu Akademie věd uvádí s odvoláním na německé prameny, že těch odsunutých (evakuovaných, vysídlených, vyhnaných, uprchlých atd.) z celé Evropy bylo více než 11 milionů, četl jsem ale i výrazně vyšší čísla. Nejvíce odsunutých bylo z Polska (včetně Němců vysídlených z území, které Německo  muselo postoupit Polsku) dále z ČSR (asi čtvrtina nebo pětina celkového počtu) a východního Pruska.

Na odsun mám jednu ze svých prvních vzpomínek. Ještě je válka, ale konec války už je na dohled, je tma, večer nebo už noc, probudil mě rachot selských vozů, na silnici ve směru Jindřichův Hradec se pohybovala dlouhá šňůra valníků nebo žebřiňáků na nich lidé , ti lidé měli velice  na spěch. Odkud byli, nevím, snad z okolí Jihlavy. Spěchali  k rakouským hranicím, spěchali oklikou, protože kratší cesta byla po silnici jižním směrem na Telč. Ten rachot selských vozů mám v uších dodnes.  V té době se u nás skrýval dezertér z německé armády. U nás se převlékl do civilu, otec mu koupil lístek na vlak  a můj vzdálený strýc odjel do Vídně, kam také šťastně dorazil. Otec později vykládal: nádraží byla plná uprchlíků, vlaky praskaly ve švech. 

 Odsun, vyhnání nebo útěk se odehrál i z jiných zemí (Dánsko, Holandsko, Belgie, Francie, Jugoslávie atd.) Tady šlo vesměs o cca 1 řád nižší počty lidí, které „vyřešil“ tzv. divoký odsun. Ten se ani tady neobešel bez násilí a  obětí na životech (V. Houžvička:Návrat sudetské  otázky, Karolinum 1999). Nikdo rozumný nebude násilí, ke kterému při odsunu (zejména při divokém odsunu) docházelo, hájit. Naprostá většina Čechů s odsunem souhlasila, protože nabyla přesvědčení , že se tak dělo oprávněně. „Pro vysídlené Němce to byla velká tragedie, hodně ztratili , hodně trpěli. Ve zničeném Německu nebyli vítáni…“ Ovšem: „Nesmí se zapomínat, že Německo rozpoutalo druhou světovou válku, provinilo se nesčetnými masakry a způsobilo lidem nevýslovné utrpení. A to nejdůležitější na konec - Německo válku prohrálo.“ (Schreiber).

Je zde ještě jedna důležitá věc. Divoký odsun, při kterém docházelo k největším excesům, nebyl organizován žádnou vládou, tedy ani československou vládou, šlo o spontánní reakci jednotlivců (často pochybných morálních kvalit nebo lidí, kteří se chtěli pomstít za příkoří, které utrpěli)  na předchozí násilí za světové války, toto německé násilí bylo výsledkem a záměrem nacistické ideologie a bylo organizováno německým státem včetně genocidy židovského obyvatelstva,včetně koncentračních a vyhlazovacích táborů atd. Nelze srovnávat nesrovnatelné. Na námitku, že Češi odpláceli zlo zlem, B. Schreiber odpovídá: „ To bylo pokrytecké. Když člověk jako já oplakává v příbuzenství tolik mrtvých a sám byl těžce postižen, těžko od něho očekávat, že bude uvažovat a jednat v duchu Kristova kázání na hoře. 

Československé vládě lze vytknout, že násilí při odsunu zejména v prvních týdnech po válce dostatečně nebránila. Je ovšem otázkou, zda to bylo v silách rozvráceného státu, který se po válce teprve znovu tvořil.

Bruno Schreiber: „Bývalí čeští Němci by všechno, co se stalo, měli zazlívat Hitlerovi a jeho stoupencům, ti byli příčinou všeho. Ale nic takového jsem od nich nikdy neslyšel. Lidé neradi mluví o vlastní hlouposti, spíše se za ni stydí.

Existuje nejen individuální, ale také kolektivní odpovědnost za zločiny, a to se týká i těch, kteří odvraceli oči, aby nic neviděli, a dnes se tváří, že o ničem nevěděli.“ Ke stejnému závěru dospívá i německý filosof Karl Jaspers ve filosoficky fundamentální  práci  „Otázka viny“ (Příspěvek k německé otázce), vyšlo česky MF 1969 a 1991: „Má bezpochyby smysl volat k odpovědnosti všechny příslušníky určitého státu za následky, které vznikají z jednání tohoto státu. Jde o záležitost kolektivu.“

Úplně na konec ještě jednou Bruno Schreiber: „Úkolem demokracie a všech občanů bez výjimky  je úsilí o to , aby se všechno dělo spravedlivě  a takové katastrofy se už nikdy neopakovaly. Jsem si vědom toho, že je to zbožné přání, protože nerozumní a jednoduše uvažující lidé budou existovat vždycky.“