Velké vesmírné cykly 06: Mars (K. S. Robinson)

Podrobnosti

Speciály CFP! / Zóna kultura|

7. srpen 2012|

Jiří Halama|

16875 x

Zraky fantastů od nepaměti vzhlížejí k Marsu. Už v roce 1727 předpověděl Jonathan Swift ve svém díle Gulliverovy cesty existenci dvou měsíců, v roce 1877 Giovanni Schiaparelli dovozuje existenci kanálů na Marsu. V 60. letech minulého století je spekulováno (prof. Šklovskij) o umělém původu obou měsíců Marsu, v roce 1976 je objevena „tvář na Marsu“.

 

Když v roce 1982 publikoval americký spisovatel Kim Stanley Robinson v Carrově antologii Universe 12 svoji povídku „Průzkum kaňonu fosilií“, zřejmě ani nepředpokládal, že si touto povídkou vytyčuje mantinely pro hřiště, na němž si bude hrát dlouhých 17 let. Tak dlouho se totiž (byť s nějakými přestávkami) Robinson Marsem zabýval, takže výsledný stav k roku 1999 představuje celkem tři na sebe navazující romány a jednu povídkovou sbírku. Bohužel (jak už je u nás zvykem) má český čtenář z tohoto cyklu k dispozici pouze prvé dva romány, a není zřejmě předpoklad, že by zbývající třetí román, neřkuli povídková sbírka, v dohledné době vyšly. Zde je na místě pouze dodat, že z této povídkové sbírky jsou v češtině k dispozici pouze dvě povídky.

Takže jestliže tedy známe heroický Mars E. R. Burrougse, nostalgický Mars L. Brackettové, melancholický Mars Raye Bradburyho, máme možnost znát i (levicový a prognostický) Mars Kim Stanley Robinsona. A právě jeho cyklem se budeme zabývat v tomto díle VVC.

Neexistuje v češtině (a přečetl jsem všechny v češtině dostupné knihy zabývající se kolonizací Marsu) beletristické dílo, jež by bylo lze byť jen náznakem srovnávat s pojetím kolonizace Marsu v představách K. S. Robinsona (snad jedinou výjimkou by mohl být pouze román Bílý Mars od B. W. Aldisse a Rogera Penrose vydaný Mladou frontou v roce 2003). V převážné většině děl odehrávajících se na Marsu slouží totiž tato planeta jako kulisa pro příběh v zásadě dobrodružného charakteru.

Kim Stanley Robinson se však ve svém díle pokouší nastínit až prognostickým způsobem možný způsob, jak by kolonizace Marsu mohla (v blízké) budoucnosti vypadat. Tedy výsledek není výlučně beletristické dílo, jedná se o jakýsi hybrid mezi beletrií a prognostickou publicistikou, což ovšem vede k tomu, že na čtenáře jsou kladeny zvýšené nároky nejen z hlediska rozsahu (každý z románů má více než 500 stran), ale i z hlediska jeho celkového přehledu po řadě vědních oborů a disciplín.

21. prosince 2026 odlétá ze Země k Marsu vesmírná loď Ares nesoucí na své palubě sto lidí – sto průkopníků, jejichž úkolem je po devítiměsíčním letu přistát na Marsu a zahájit tak grandiózní projekt kolonizace a trvalého osídlení Marsu (tady je na místě dodat, že posádka Aresu má být tvořena sto lidmi, na palubě však je navíc ještě jeden černý pasažér) – u žádného z členů posádky se totiž nepředpokládá, že by se v budoucnu ještě navrátil na Zemi.

Tento let k Marsu se sice tváří jako oficiální projekt OSN, ale to je jen zástěrka – uskutečněn mohl být pouze a jedině proto, že jej zafinancovala řada nadnárodních společností. Cíl tohoto letu (přes halasně proklamované ekologické a vědecké aspekty) nemůže být jiný než ekonomický – získání nového zdroje surovin, získání nového odbytiště výrobků a de facto  řešení ekonomické (a i politické) krize na Zemi, které jsou zapřičiněny zejména nedostatkem surovin a přelidněností nejchudších oblastí Země.

O tom, že pozadí celého projektu je navýsost politické svědčí již výběr posádky – ta dle oficiálního posvěcení OSN je tvořena 100 lidmi (50 mužů a 50 žen), z toho 35 tvoří Američané, 35 Rusové, a zbývajících 30 je tvořeno různými národnostmi (každá z obou velmocí ovšem z tohoto zbývajícího počtu 30 kolonistů vybrala 15). Průměrný věk kolonistů je 46 let (nejmladší je třiatřicetiletá bioložka Hiroko Ai, nejstarší je osmapadesátiletý lékař Tanejev).

Ze shora uvedeného patrno, že posádka je tvořena ruským kontingentem (ten je tvořen 35 Rusy a 15 lidmi jiných národností Ruskem vybranými) a americkým kontingentem (ten je tvořen 35 Američany a 15 lidmi USA vybranými). Každý kontingent má ve svém čele vedoucího (u Rusů je to Maja Tojtovová, u Američanů Frank Chalmers), který má dbát o to, aby celý kontingent jednal ku prospěchu vysílajícího státu (a tak de facto ku prospěchu konkrétních nadnárodních společností za tu či onu velmoc financující let). Postavení vedoucích obou kontingentů je rovnocenné – tedy měli by se ve sporných otázkách dohodnout.

Samozřejmě že o cílech letu a o jeho prioritách má vedoucí každého kontingentu své vlastní představy. Tyto představy má samozřejmě i každý člen posádky. Někteří z členů posádky propagují názor rozsáhlé terraformace Marsu - jejich neoficiálním vedoucím je fyzik Russell, který propaguje bombardování Marsu ledovými asteroidy nebo vrtání hlubokých studní přinášejících do údolí teplo. Proti této skupině stojí skupina vědců prosazujících sice také terraforming, ale co nejmenší – jejich neoficiálním mluvčím je geoložka, resp. areoložka Ann Clayborneová. A v opozici proti oběma těmto názorům je skupina kolem bioložky Hiroko Ai, která by nejraději žádný terraforming neprováděla a dobytí Marsu by se dle představ této skupiny mělo dít formou co nejvyššího se přizpůsobení lidí marsovským životním podmínkám. Rus Bogdanov pak v letu na Mars vidí šanci lidstva vytvořit konečně novou prosperující utopickou společnost.

Ale ve svých důsledcích je v zásadě jedno, jaký názor ten který člen posádky zastává, protože ti, kteří rozhodují, sedí ve správních radách nadnárodních společností financujících let a kolonizaci Marsu, a tedy veškeré působení lidstva na Marsu bude podřízeno jedinému diktátu – diktátu ekonomické výhodnosti.

Kim Stanley Robinson naprosto nezakrytě ve svém cyklu zastává a prezentuje výrazně levicové názory, což pro některé čtenáře může být obtížně stravitelné. Z knihy je totiž jasně patrno, kterému světonázoru Robinson fandí – „jediná pravá svoboda je anarchie“ (Zelený Mars, str. 39). Možná právě proto tak velký prostor věnuje Rusu Arkadiji Bogdanovovi snícímu o tom, že Mars bude moci znamenat nový začátek pro vytvoření skutečně spravedlivé (rozuměj utopické) společnosti. Při příletu na Mars Bogdanov tvrdí, že „jsme vědci jednadvacátého století a přitom žijeme v sociálním systému devatenáctého století vzniklého na základě ideologií sedmnáctého století“ (Rudý Mars, str. 114). Jeho sen se však nesplní, takže o třicet let později je nucen konstatovat: „Takže teď tady existuje demokracie versus kapitalismus“ (Rudý Mars, str. 455).

Naštěstí Robinsonovo dílo není výlučně politické. Vedle pronášených levicových myšlenek si dovede dělat legraci z naprosto běžných věcí, s nimiž se kosmonauté mohou setkat. Jednou z těchto věcí je sex, a autorovi se skutečně velice trefně daří si střílet z NASA a jejího „asexuálního“ pojetí sexu: „Z 1348 stránek svazku sestaveného v NASA a nazvaného Mezilidské vztahy cestou na Mars byla sexu věnována jen jediná stránka. Říkalo se tu, že jsou něco jako kmen s rozumnými tabu zamezujícími páření uvnitř kmene“ (Rudý Mars, str. 63).

Na konci 40. let 21. století žije už trvale na Marsu 10000 lidí. To souvisí se zhoršující se ekonomickou a politickou situací na Zemi, na níž je nedostatek surovin, takže ty se začínají těžit už i v Antarktidě. Navíc se zásadním způsobem na počátku 50. let 21. století podařilo prodloužit délku lidského života (až na předpokládaných 200 let), což vede na Zemi k naprosto nekontrolovatelnému vývoji. Z kapacitních, finančních i pragmatických důvodů je právo na tzv. omlazovací kůru (proces, jímž dochází k nápravě poškozených chromozomů v jednotlivých buňkách)) upírán lidem v rozvojových zemích (70 % populace rozvinutých národů omlazovací kůrou prošlo, takže lidé v bohatých zemích se mohou dožívat věku až 200 let, zatímco v rozvojových zemích touto omlazovací kůrou prošlo pouhých 20 % populace, takže v nich je průměrná délka života kolem 50 let), což vede k nárůstu politického napětí na Zemi, protože „třídní rozlišení je prezentováno jako skutečný fyziologický rozdíl způsobený nerovným rozdělováním“ (Zelený Mars, str. 203).

Připočteme-li k tomu ještě nevybíravý ekonomický boj mezi nadnárodními společnostmi, lze se pak co divit, že v roce 2061 došlo na Zemi k celosvětovému konfliktu nazývanému některými jako Třetí světová válka. Vždyť v ní za rok 2061 zemřelo téměř tolik lidí jako v obou předchozích světových válkách dohromady.

Samozřejmě, že konflikt nazývaný jako Třetí světová válka se určitým způsobem projevil i na Marsu – tak, že ony nadnárodní společnosti bojující na Zemi mezi sebou (byť pod hlavičkou jednotlivých států) přenesly toto své válečné soupeření i do vesmíru – na Mars. Ve srovnání se Zemí ovšem boje na Marsu nebyly ničím jiným než revoltou (byť marsovští starousedlíci tuto revoltu nazývali revolucí, jejímž cílem bylo dostat Mars z vlivu Země – rozuměno z vlivu nadnárodních společností), která v krátku byla poražena ihned poté, co nadnárodní společnosti přestaly vést mezi sebou válku a dohodly se na vzájemné koexistenci. A tehdy, když nadnárodní společnosti uzavřely příměří a de facto ukončily Třetí světovou válku, postavily se společnému nepříteli – marsovským starousedlíkům, kteří v roce 2061 usilovali o odstranění vlivu Země. A ne náhodou se za jádro těchto starousedlíků začala považovat tzv. První stovka – tedy kolonisté, kteří v roce 2027 započali osídlení Marsu.

Třetí světová válka na Zemi ovšem nic nevyřešila, protože neodstranila příčinu – ani ekonomické soupeření nadnárodních společností, a ani prohlubující se rozdíl mezi množstvím lidí z bohatých národů, jež se kůře dlouhověkosti podrobily, a několisetnásobně větším množství lidí z rozvojových národů, jež se kůře dlouhověkosti nepodrobily.

A možná tehdy - v 70. či 80. letech 21. století se mohla objevit myšlenka, že ony miliardy „krátkověkých“ by byly zanechány na Zemi a „dlouhověcí“ by se ze Země přestěhovali na novou tabulu rasa – na Mars. Zřejmě zejména proto v 80. letech 21. století tak vzrostl tlak na urychlený terraforming Marsu.

Na Marsu v té době bylo zvláštní status quo: zatímco nadnárodní společnosti působily především na severní polokouli planety, uprchlíci a nespokojenci se po roce 2061 uchýlili do osad vystavěných na jižní polokouli – rozsáhlost Marsu pak vedla k tomu, že vládnoucí režim reprezentovaný severní polokoulí neměl v několika málo desetiletích následujících po roce 2061 sil ani prostředků k tomu, aby všechny nespokojenecké osady na jižní polokouli zlikvidoval.

Postupem doby se ovšem nespokojenecké osady na jižní polokouli začnou spojovat, takže kolem roku 2120 už představují pro marsovský vládnoucí režim nebezpečí.

Ovšem ani nadnárodní společnosti na Zemi nezahálejí a na počátku 22. století začnou vytvářet na Zemi tzv. metanárodní společnosti. Ty vznikají fůzí několika nadnárodních společností, takže výsledný subjekt disponuje tak obrovským finančním zázemím, že si může koupit celý stát – převezme jeho zahraniční dluh i vnitřní ekonomiku. Jedná se o dokonalé propojení ekonomiky a politiky, kdy se „národní vláda stává výkonnou agenturou ekonomické policie metanárodních společností“ (Zelený Mars, str. 342). A vlastním-li stát, vlastním i jeho armádu a zbraně, a hlavně se při jejich užití nemusím ohlížet na „diplomatické tanečky“.

Takže napětí na Zemi narůstá, a znovu se do středu zájmu metanárodních společností dostává Mars. K nárůstu napětí na Zemi přispívá i urychlení tání antarktických ledovců, což dle prognóz v blízké době povede ke zvýšení hladiny světových oceánů o 6 metrů.

Obyvatelé Marsu ovšem nesedí s rukama v klíně a jejich snaha o nezávislost na Zemi vede v roce 2127 k Druhé marťanské revoluci, která ovšem skončí patem.

A zřejmě tehdy – v roce 2127 - se mezi obyvateli Marsu objeví kacířská a pro Zemi (resp. pro její vládnoucí složku) velmi nebezpečná myšlenka. Protože snaha Marsu o vymanění se z vlivu Země není stále úspěšná, nebylo by snad cestou pro obyvatele Marsu to, kdyby se pokusili po politické a morální stránce o areoforming Země? A to alespoň v té podobě, že by do politiky a morálky občanů Země byly vneseny názory, ideje a morálka panující v nespokojeneckých osadách na jižní polokouli Marsu?

Shora uvedené události jsou popsány v románech Rudý Mars (popisuje roky 2027-2061) a Zelený Mars(popisuje události z let 2105-2127).

Dále ještě má český čtenář k dispozici dvě povídky. Jednou z nich je „Průzkum kaňonu fosilií“ - tato povídka není do historie budoucnosti Marsu časově přesně zařazena, lze však soudit, že se odehrává ještě po událostech z roku 2127. Jejím hrdinou je mladičký Roger Clayborne (pravnuk Ann Claybornové patřící do První stovky), který působí jako průvodce turistů po marsovských kaňonech. Druhou povídkou v češtině dostupnou je pak „Marsovská romance“ – ani ta není přesně časově do historie budoucnosti Marsu vročena. Rogerovi Claybornovi je v ní zhruba 240 let a protože očekává, že brzy zemře (průměrný věk lidí absolvujících pravidelně omlazovací kůru se pohybuje kolem 250 let), objíždí naposledy i se svou ženou místa na Marsu, která si zamiloval.

Zbývá dodat, že román Rudý Mars byl oceněn Nebulou a román Zelený Mars (stejně jako román Blue Mars) byl oceněn Hugem.

---

BIBLIOGRAFIE

R o m á n y

• Rudý Mars (Red Mars; 1992), AFSF 1999
• Zelený Mars (Green Mars; 1993), Banshies 2006
• Blue Mars (1996)

P o v í d k o v á   s b í r k a

• The Martians (1999) – obsahuje více než 40 povídek, článků i básní vesměs naprosto původních, když v předchozí době vyšly pouze dvě povídky. V češtině jsou z této povídkové sbírky přístupny pouze dvě povídky, a to:
• „Průzkum kaňonu fosilií“ (Exploring Fossil Canyon; ant. Universe 121982), in ant. Objevitelé, Laser-books 2007
• „Marsovská romance“ (A Martian Romance; pov. sbírka The Martians1999), in Ikarie č. 7/2001

zdroj: http://www.sarden.cz/velke-vesmirne-cykly-06-mars-k-s-robinson

Komentáře