Převozník - AndunewerAina

V časech dávných i zlých, zlatých, nití protkaných, v časech, kdy člověk přestal být stín a víly plakaly na mýtinách píseň věčnou.

Tam potkal jsem Tě v korunách z vlasů upředenou. Ani víla, ani stín. Tam v tůních z ryb a nočních svitů. Spala jsi. Viděla i nevěděla. Tam sova jen dechem svým počítala rytmus. Svým dlouhým "huu" odháněla žal i klam. Ještěr pod kamenem hlídal Tvůj stále bdělý šarm. Nebyla jsi. A pak jsi byla. A zase ne. Možná ještě dlouho ne. To už nevím. Usnul jsem a spal. Ve věčných tmách svých vlastních poutí. Pak narazil jsem na Anděla. Na Anděla? Možná. Snad. Možná bych si i vzpomněl, ale byla hrozná tma. A já spal. A dlouze. Pak rozbřesklo se a já vstal. Nevěděl jsem. Zapomněl. Tam někde to bylo. Co se vlastně stalo, radši nevím. Za tu dobu jsem se stal rybářem. Ani nevím, proč. Vlastně vím - chtěl jsem Zlatou rybu. Kde se to vzalo? To nevím. Možná mi to někdo řekl. Měl jsem to někde tam vzadu vložené. A Tys tam byla. A jiná. Na loďce jsi seděla a já se vším ustal. Sám vítr si sedl na zem a mluvil. A já poslouchal. Nevěřil jsem. Nevěděl jsem, že je ještě něco možné. On Tě znal. Tvůj brouček moře mě pak na vlastní loďce kolébal. Přesně tam - kousek- od Tebe. Já usínal a on šeptal. Nevím, proč? A vůbec - mě? Vlastně mě to nezajímá. Ale vítr?! To byl kousek! Moře mě kolébá. Asi mě nemá rád a trochu trpí. Trpí trochu víc než já, i když smím se Tě dotknout. Pak přišel oheň. Já zřetelně slyšel: "Ty!" "No?!" „Vstaň!" „Jdi už!", a tak nějak to bylo. Tvůj obraz na loďce bledl. A já Tě šel hledat. Nikdy jsem Tě nenašel. Povídá se, že v duších lidí stále přebýváš. Taky se říká, že tak je to už věčné. Také se říká, že nikdy nezemřeš. Lidé mluví a řeky hučí. Když prší, věří, že jsi stále s nimi. Já byl tak blízko. Mohl jsem se Tě dotknout. Věděl jsem, kde dlíš. Neudělal jsem to. Víš to? Myslím, že víš, ale už mi nikdy neodpovíš. Znám i Tvé jméno. Zdráhám se ho vyslovit. Kdybys tu teď byla, držela bys mě za ruku a řekla: "Vstaň ! Mluv...!" To jsem měl na Tobě vždycky rád. A já vlastně i můžu. Jsem jediný, který Tě vlastně zná a ví, jak dýcháš. Já vím: "Už vstaň!" No dobrá, má milá. Tvé jméno je Naděje! Slyšelas? To není klam. Tak to je. A já Tě ztratil.

Překročila řeku. Překročila řeku života, které teče rychleji a čistěji než krev smrtelníků. Nasedla na vor. Ohlíží se, jestli je všechno peklo už za ní. Je ztrhaná, unavená, zničená, jen odhodlání a síla zůstala. Nevšimla si převozníka.

Tiše noří hůl do temné vody a zase ji vytahuje. Nahoru, dolů - automatický pohyb pohybující se kápe. Nevšímá si ho, má v sobě tolik bolesti a trnů, že je ráda, že doběhla až sem. Chviličku vydechne, aspoň na chvíli.

Autor: Stanislava Bártová

Knihu je možné objednat zde: http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/20-1-RUZNE/4-2-Duchovni-nauky-a-nabozenstvi/5/702-AndunewerAina-Prevoznik