Odmítaná pravda: V Kobylisích popravy, na Barrandově komedie...

Podrobnosti

Speciály CFP! / Zóna kultura|

30. březen 2012|

Břetislav Olšer|

19901 x

Před 110 lety, 29. března 1902, se narodil Martin Frič, režisérská legenda českého filmu. Přišel na svět do tragické doby. Navečer dne 9. června 1942 byly Lidice obklíčeny jednotkami SS a německé policie; nikdo nesměl obec opustit. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Ve stejném měsíci bylo na střelnici v Kobylisích popraveno na dvě stě civilistů...

 

V čem jsou si tato fakta podobná? V Protektorátu vydatně pomohla česká kinematografie naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na bojištích i v koncentračních táborech. Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco... Česká "pohoda" za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války..

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie "Valentin Dobrotivý". Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 - 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů.

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…¨ Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Navečer 9. června 1942 byly obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí... Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii. Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že přítel Eduard Bass, který o jeho Novém divadle jako novinář a spisovatel prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů...

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní línie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”. V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” ¨

Joseph Goebbels přijel osobně do Prahy a Barrandov ho uchvátil. Rozhodl, že toto místo bude patřit německým filmovým ateliérům. Své komplexy tělesně postiženého člověka neléčil jen “řešením” židovské otázky, ale vytrvalým úsilím o přízeň krásných žen. Úspěšně usiloval o přízeň české herečky Lídy Baarové, která v té době žila s Gustavem Frölichem. Goebbels v té době zval Baarovou, uchvácenou jeho mocí, na nejrůznější společenské události. Pozval ji také do své vily v Bogensee, kde jí vyznal lásku a chtěl se rozvést se svojí ženou, která mu dala šest dětí. Hitler rozkázal, aby se vrátil k rodině a Goebberls ho uposlechl…

(Jeho vada vznikla z následků osteomyelitidy v dětství a nepodařené operace, která ji měla napravit. Osteomyelitida, infekce v kostním morku, může způsobit zničení jednoho nebo více růstových bodů v dlouhých kostech nohy, tj. stav známý jako septická osteoblastická dysgenese. To má za následek zkrácenou nohu...)

Goebbels rozhodl o koupi Barrandova a pak se s báječnými komediemi Oldřicha Nového roztrhl pytel. Po “Kristiánovi” následoval film “Eva tropí hlouposti” a “Dědečkem proti své vůli”, v roce 1940 to byl film “Přítelkyně pana ministra”, “Život je krásný”, “Dívka v modrém” a “Když baron Prášil/Baron Prášil”, v době napadení SSSR to byl film “Roztomilý člověk” a “Hotel Modrá hvězda” o rok později natočil komedii “Valentin Dobrotivý” a v roce 1944 filmy “Sobota” a “Paklíč”… Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942)…

Po válce se na Oldřicha Nového díval nový režim přes prsty možná neprávem, ale člověk, který natočil tolik komedií uprostřed zničené Evropy nemohl být příliš obletován. Encyklopedie k tomu tendenčně píší:…”Po válce jej politický režim umělecky zničil. Jeho milovanou operetu a hudební komedii označil za buržoazní přežitek a zakázal mu i filmovou tvorbu, jež neodpovídala socialistickému realismu. Největší poválečný filmový úspěch měl v roli René Skalského, v parodii na romantický žánr Pytlákova schovanka, který se však dostavil až mnohem později, protože tehdejší publikum parodii většinou nepochopilo a komunistická kritika film odvrhla s tím, že „bylo škoda filmového materiálu“…”

Přesto Nového filmografie uvádí jeho další natočené filmy, tedy žádné striktní zákazy: V roce 1945 “Jenom krok”, v roce 1947 “Parohy”, 1949 již zmiňovaná “Pytlákova schovanka”, následoval rok 1952 a v něm film “Slovo dělá ženu”, o dva roky později “Hudba z Marsu”, rok 1955 přinesl další dílo “Nechte to na mně”, rok 1958 - “O věcech nadpřirozených”, v roce 1960 “Kde alibi nestačí” a “Bílá spona”, v roce 1962 “Dva z onoho světa”, v roce 1965 “Káťa a krokodýl”, pak “Alibi na vodě”, “Fantom z Morrisvillu”, pak přišel jeden z nejoblíbenějších filmů - “Světáci”, v době normalizace to byl film “Muž, který rozdával smích” a televizní seriál “Taková normální rodinka”…

A hlavně po válce hostoval po celé republice, režíroval řadu úspěšných her a hrál v mnoha úspěšných hlavních rolích. Mimo jiné v karlínském hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle Nitouche, ve které po boku Stanislavy Součkové zpíval Célesténa. Zahrál si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu autorky námětu filmu Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové… Setkal jsem se s ním letmo při jednom natáčení v Praze, kdy vytvářel komickou postavu pana Koníčka v televizním seriálu "Taková normální rodinka". Můj idol mě dojal;+ vypadal velmi ustaraně a nemocně. Poprvé jsem u někoho vnímal pocit "vyhoření". Pořád je to ale můj nejoblíbenější herec také proto, že si dokážu živě představit sebe v době válečné vřavy, jak chci zachránit život nejen sobě, ale hlavně své rodině. Udělal bych cokoliv, třeba se upsal ďáblu. Nikdy jsem to ale nemusel udělat, naštěstí, tak jako k tomu byly přinuceny miliony jiných.

Možná je chápu; žádná virtuální počestnost a teatrální čistý štít nevydá za jeden lidský život. Pud sebezáchovy je nad všecku morálku, o které navíc Nietsche tvrdil, že neexistuje, že je pouze osobní disciplina. Je bezcharakterní lump ten, kdo kvůli své kariéry vstoupil do KSČ a svojí prací podporoval komunistický režim, nebo ten, kdo svými kariérními filmy na Barrandově podporoval udržení nacistického zlořádu tragickou “kulisou vzájemného štěstí", údajného bezstarostného klidu a míru…? Můj otec byli venkovský učitel. Na Valašsku. Také svoji práci miloval. Workoholik. Přesto musel k lopatě do uhelných skladů. Jak mohl učit fyziku a chemii, když věřil v Boha, v metafyziku? Stačilo, aby přestal být praktikující katolík a měl vše. Jeho zásady a charakter mu to prostě nedovolily. Jistě, lopata není plynová komora... Vím, že si svojí pravdou znepřátelím konzumní požírače českých burianovsko-nových frašek, co milují ve filmu nejraději šlehačkové bitvy...

Josef Škvorecký mi jednou řekl, že každý sebevrah, který není v bezprostředním ohrožení svého života, je duševně nemocný člověk. A odmítnout spolupráci s Třetí říší se rovnalo přesně takové sebevraždě. Skvělý český filmový a divadelní herec Oldřich Nový, režisér, skladatel, dramaturg a zpěvák s přezdívkou „český Chevalier“, zemřel ve věku 84 let 15. března 1983…

Stejný workoholický život žil také jeho přítel. Narodil se 29. března 1902 - Martin Frič, člen významné pražské rodiny Fričů. Pradědem byl věhlasný český vlastenec, děd byl zemským advokátem a místostarostou Sokola, strýcem pak byl známý cestovatel a etnograf Alberto Vojtěch Frič. Martin Frič vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu; do svých 20 let působil jako kabaretní herec, když se díky úspěšnému filmovému plakátu a následnému kreslení reklam dostal k malým rolím. Poté byl krátce i kameramanem, až se posléze jako žák režiséra Karla Lamače stal uznávaným zakladatelem režie českého moderního filmu 30. let. Natočil přes osmdesát celovečerních hraných filmů. Byl esem v rukách rodu Havlů, myslel jen na svoji práci, proto šel ve stopách Miloše Havla, který kolaboroval s nacisty.

Pamětníci často připomínají Havlovu homosexualitu. Miloš o ženy moc nestál. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale “spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě”. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit. V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám londýnské vysílání poslouchal.

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli “rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni”. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo “vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil”. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, “úkoly však řádně neplnil”. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“

Inu, musím smutně dodat, že většina diskutujících se jeví jako bezcharakterní nuly, jejichž smyslem života je přežít za každou cenu, kolaborace nekolaborace, válka neválka... Třeba by pro přežití šli s kýmkoli jako děvky prodejné a největší špíny... Levičákem snadno a rychle, aneb Rychlokurs blbostí…?

Lidská nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti…

Další trezorový film “na triku” České televize…?

Další glosy, komentáře, ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)-
http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/ http://www.facebook.com/profile.php?id=10000053041104#!/profile.php?id=100000530411044

Komentáře