Film MASARYK

Dílo věnované méně známému nebo prakticky neznámému období života Jana Masaryka a “dnům zrady” je zajímavou a inspirativní podívanou. Výprava a kamera jsou velkolepé a kritizovat herecké výkony Karla Rodena a Oldřicha Kaisera nejen že nelze, ale zcela jistě by Vás to odradilo od dalšího čtení.

Dramatické podání doby Mnichovské smlouvy a počátku války ve většině diváků probudí hlubokou účast a zájem pochopit, proč se vše seběhlo právě tak, jak to známe z výkladů dějin.

Film nám podává Jana Masaryka, jako alkoholika, náruživého konzumenta kokainu, krále zábavy a milence paničky britského poslance. A naopak, ve střízlivých okamžicích náš hrdina pracuje na blaho vlasti a domáhá se audience na britském ministerstvu zahraničí, potupně konzumuje odmítání, i vyvedení z foyeru opery, kam se pokouší proniknout za svými protějšky na diplomata až příliš necitlivě.

Vedle toho nám Oldřich Kaiser prezentuje prezidenta Edvarda Beneše, těsného spolupracovníka TGM, jako muže nerozhodného, nejistého. Beneš si ve filmu telefonicky stýská Janovi do Anglie, že už za ním nikdo nestojí a že opravdu spolehnout se může jen na svou paní Hanu a něj, na Jana. Věří Beneš, že linka není Angličany odposlouchávána nebo tomu má věřit divák?

Film Masaryk nebyl natočen ani v r. 68, ani zkraje 90’let, ani později ale právě roku 2016. Proč právě dnes a jaké poselství a poučení přináší svou filmovou velkolepostí našim současníkům?

Film nám hojně ukazuje prostopášné chování Masaryka a kontrastně odměřené a povýšené chování britského ministerstva. Filmovým záběrům cudně uniká, že velvyslanec státu, o jehož obětování už bylo beztak rozhodnuto, musel být non stop sledován MI6 a o jeho slabinách a vydíratelnosti muselo být ministerstvo spravováno denně. A o Benešově nerozhodnosti též. Divák se má patrně domyslit, že zdvořilé diplomatické odmítání neplodného vyjednávání s Janem bylo vlastně tím nejdůstojnějším jednáním, jaké mu mohli Britové nabídnout. Je naopak s podivem, že česká rozvědka o této slabosti českého velvyslance nevěděla, resp. nechala jej v úřadě. Pokud tedy i to nebyl záměr…

V Čechách mezi tím probíhá mobilizace. Demokratické Československo se na obrannou válku připravuje přinejmenším od nástupu Hitlera k moci, tedy celých 15 let. ČSR disponuje možná nejlepší armádou a zcela jistě tím nejlepším obranným opevněním v Evropě. Nejmodernější zbrojovky na světě, ty české, už po řadu let chrlí ty nejlepší zbraně, výzbroj a výstroj. Nikde jinde na světě si civilisté neudržují kondičku v takové míře, jako čeští Sokolové.

Poměr sil německé a české armády vystihuje poměr 1,3 : 1, což na efektivní obranu bohatě stačí. A přesto všechno si měkkota Beneš ve filmu telefonuje jen s feťákem Masarykem a rozhodnutí podvolit se diktátu je prezentováno jako samostatné, bez konzultace s generály. Roztomile působí i to, že když si Beneš stěžuje na nátlak spojeneckých velvyslanců, kamera zabírá Citroen C2 přijíždějící na Pražský hrad, jako by ve hře byl velvyslanec francouzský. Naopak ruští historici uvádějí, že v den předcházející odvolání mobilizace navštívil britský velvyslanec Pražský hrad 6x, naposled 2 hodiny po půlnoci.

Film Masaryk nám prezentuje historii způsobem: “Jinak to ani dopadnout nemohlo!” Filmový narkoman v Londýně a třasořitka na Hradě v Praze zhatili nedozírné investice do národní obrany, zlomili páteř národa a místo zastavení Hitlera jej vyzbrojili.

Ujišťuji každého, že film Masaryk Vás v klidu nenechá. Ten, kdo si uvědomuje, že programuje nás nejen zpravodajství ČT, ale že film to dělá také, bude si stále dokola klást otázku: Kdo, proč a proč v právě v tomto roce nám předkládá další film bořící idealizovaný obraz českých osobností? Čím je doba mnichovské zrady podobná té naší? Možná tím, že ukončila letité financováni stavby pohraničního opevnění nakupováním státních obligací uvědomělými Čechoslováky ve víře, že takto zajišťují svoji spokojenou budoucnost v prosperující res-publice. Jenže hned při první zkoušce odolnosti se obranný systém zhroutil, když nevydržel její nejslabší článek - politik.

A film se ani trochu neupejpá a barvitě nám ukazuje proč. Jako by naznačoval, co se stane s našimi po léta dotovanými fondy důchodového připojištění. “My za to nemůžeme, to zahraniční partner zklamal.”

Na Honzu Masaryka mí rodiče a prarodiče vzpomínali jako na miláčka národa a Dr. Edvarda Beneše vedli jako nejvyšší politickou autoritu. Jenže oni žili v době národních států a ta už končí. Moderní Česko již nepotřebuje své osobnosti a hrdiny. Naopak! Máme pochopit, že vše proběhlo nevyhnutelně tak, jak mělo. Můžeme si za to sami a nejlepší bude přijmout za to svůj díl odpovědnosti … vždyť oba státníci Masaryk i Beneš byli nakonec jen lidé.

A to já opravdu nemůžu, pročež musím tvůrcům filmu i svým oblíbeným hercům poslat palec dolů.