Závidím té tvé generaci, že alespoň očekávala spasitele. My už se nenamáháme. Ztratili jsme naději, že někdo, jako spasitel, kdy přijde. Revoluci už netvoříme ani na papíře – však jsme se přesvědčili, že revoluci tvoří mocní, nikoli masy. Naše generace postrádá kajícníky, zato je tu o mnoho více těch bezpáteřních plazů. Nedůvěru chováme ke všem a lásku jsme pohřbili zaživa. Bezvědomí a letargie, to je heslo našich dní. 

Už nejsme to, co naši předci kdysi. My už se s ohlými zády narodili. Ne, Karle, nenutí nás mlčet – mají to lépe vymyšlené. Říkat si můžeme co chceme, on nás totiž přes tu letargii nikdo neslyší. A kdyby náhodou zaslechl? Ano, nikdo nám neuvěří.  

Zradit kamaráda? Ne, to už se neděje Karle. Naše generace už žádné kamarády nemá. My si hrajeme jen na menší a větší nepřátele. Líbáme cizí ruce, zejména, pokud jsou cítit penězi. Ano, i v naší generaci máme pamětníky. Vzpomínáme si, jak někdo volal z balkonu na Václaváku: „Žádné majetky nechci, Lucerna mě nezajímá!“. Vzpomínáme si, jak jsme tu chtěli otevření hranic, jak jsme chtěli vyjít ven a vytvořit demokratický, sociální stát. O kapitalismu se nám tehdy nikdo nezmínil, Karle. A možná, kdybys viděl, jak kapitalismus vypadá, možná by jsi tolik nebojoval a do naší letargie už dávno zapadl. 

I naše generace už má své emigranty, své mučedníky a své mrtvé. Ne Karle, oni nás dnes nevraždí. Oni nám dnes jen berou ideje, likvidují nás jinak – ale mrtví jsme stejně.  Proto z hubou rozmlácenou zůstáváme němí. Ne, neklečíme Krale. My už totiž dlouho ryjeme držkou v zemi.