zdroj: http://revolta114.blogspot.com/2012/03/ti-kteri-neumiraji-karel-kryl.html
-------------------------------------------------------
Už zase ryjeme držkou v zemi, Karle Kryle!
Z módy už dávno nenosíme kopretiny, dnešním hitem je iPhone. Na nohách už dávno nenosíme vietnamky – dnes jsou to spíš značkové tenisky na způsob amerických hip-hoperů. A hlava – ano, ta zůstává i nadále luxusem.
Naším znakem už není placka na klopě – klopy už totiž vyšly z módy. Stejně tak, jako tvoje generace měla své prominenty, má je i ta naše. A možná by ses divil, jak je ta podobnost závratně velká. Ano, nejsou to mocní nemocní. Jsou to mocní - bohatí. I my jsme rezignovali na to, cokoli měnit. Argumenty jsme zahodili ještě dřív, než jsme o nich začali přemýšlet. I ty facky tvé generaci závidíme – aspoň něco.
Závidím té tvé generaci, že alespoň očekávala spasitele. My už se nenamáháme. Ztratili jsme naději, že někdo, jako spasitel, kdy přijde. Revoluci už netvoříme ani na papíře – však jsme se přesvědčili, že revoluci tvoří mocní, nikoli masy. Naše generace postrádá kajícníky, zato je tu o mnoho více těch bezpáteřních plazů. Nedůvěru chováme ke všem a lásku jsme pohřbili zaživa. Bezvědomí a letargie, to je heslo našich dní.
Už nejsme to, co naši předci kdysi. My už se s ohlými zády narodili. Ne, Karle, nenutí nás mlčet – mají to lépe vymyšlené. Říkat si můžeme co chceme, on nás totiž přes tu letargii nikdo neslyší. A kdyby náhodou zaslechl? Ano, nikdo nám neuvěří.
Zradit kamaráda? Ne, to už se neděje Karle. Naše generace už žádné kamarády nemá. My si hrajeme jen na menší a větší nepřátele. Líbáme cizí ruce, zejména, pokud jsou cítit penězi. Ano, i v naší generaci máme pamětníky. Vzpomínáme si, jak někdo volal z balkonu na Václaváku: „Žádné majetky nechci, Lucerna mě nezajímá!“. Vzpomínáme si, jak jsme tu chtěli otevření hranic, jak jsme chtěli vyjít ven a vytvořit demokratický, sociální stát. O kapitalismu se nám tehdy nikdo nezmínil, Karle. A možná, kdybys viděl, jak kapitalismus vypadá, možná by jsi tolik nebojoval a do naší letargie už dávno zapadl.
I naše generace už má své emigranty, své mučedníky a své mrtvé. Ne Karle, oni nás dnes nevraždí. Oni nám dnes jen berou ideje, likvidují nás jinak – ale mrtví jsme stejně. Proto z hubou rozmlácenou zůstáváme němí. Ne, neklečíme Krale. My už totiž dlouho ryjeme držkou v zemi.
Lucie Matějovská
zdroj:http://matejovska.blog.idnes.cz/c/69498/Uz-zase-ryjeme-drzkou-v-zemi-Karle-Kryle.html
---------------------------------------------
Karel Kryl (12. dubna 1944, Kroměříž – 3. března 1994, Mnichov) byl československý a moravský písničkář, básník a grafik, jeden z hlavních představitelů českého protikomunistického protestsongu v letech 1968–1989.
Písně si sám psal, v jeho repertoáru byly jak krátké úderné pamfletické písně, tak delší poetické a melancholické skladby. Někdy se mu přezdívá „básník s kytarou“.
Karel Kryl se narodil v rodině knihtiskařů, která vlastnila tiskárnu v Novém Jičíně, kterou založil už jeho dědeček.
Po záboru Sudet v roce 1938 se rodina musela přestěhovat do Kroměříže, kde jeho otec Karel Kryl st. musel tiskárnu obnovit. Jeho matka Marie, rozená Šebestová, pocházela z Frýdku. Kromě Karla měli další dvě děti, dceru Marii (*1943) a syna Jana (*1947). Tiskárna byla v roce 1950 komunisty zlikvidována a rodina přestěhována do suterénu neudržovaného domku v Pavlovské ulici (později kapitána Jaroše). Karel Kryl chtěl být zpočátku hrnčířem po pradědečkovi (absolvoval Keramickou školu v Bechyni v letech 1958–1962), posléze se ale rozhodl věnovat hudbě a poezii. Jeho první vydanou písní je Nevidomá dívka, kterou v roce 1968 nahrála skupina The Bluesmen a nazpívala Hana Ulrychová.
Jeho první deska byla vydána půl roku po invazi sovětských tanků, přičemž titulní písnička Bratříčku, zavírej vrátka vznikla údajně naprosto spontánně v noci 22. srpna 1968, jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jeho písně se hrály zprvu dokonce i v rádiu. V pořadu Dvanáct na houpačce moderátora a hudebního kritika Jiřího Černého byla úspěšná píseň Klaun a král a píseň Bratříčku, zavírej vrátka se dokonce držela v hitparádě několik kol. Později byla zakázána a s ní byl nakonec zrušen i pořad samotný.
Karel Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku. Po dvou týdnech se rozhodl podat si žádost o politický azyl a tak v Německu už zůstal. Počátky života v emigraci pro Karla nebyly lehké. Cítil se být osamocený, ztracený v cizí kultuře s cizím jazykem. Naštěstí se setkal s lidmi, kteří mu poskytli pomoc. V dopise svým rodičům potom napsal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“ Ostatní desky (až do roku 1989) vycházely v exilu.
V roce 1973 se oženil se svou první manželkou Evou Sedlářovou, dcerou českých emigrantů. Chvíle osobního štěstí ale netrvaly dlouho. Eva si našla jiného a následoval bolestný rozvod, se kterým se Kryl dlouho nedokázal vyrovnat. Později v knize Půlkacíř říká: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se.“
Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako zaměstnanec. Podílel se na sportovních a hudebních pořadech.
Navzdory tomu, že v exilu pobýval dlouhých dvacet let, nikdy nepřestal být Čechem, nikdy se nesmířil s tím, že žije jinde než doma v Československu. Za tak dlouhou dobu si drtivá většina emigrantů navykla na nový domov, začala se starat o každodenní věci, ale Karel Kryl ne – po celou dobu svého exilu se aktivně zajímal o dění v ČSSR, četl denní tisk, poslouchal rozhlas. Nepožádal o německé občanství, protože by přišel o československé a toho se nevzdal po celý exil. Na druhou stranu celou dobu psal básně, písně a knihy.
Krylovo dílo bylo nepochybně do značné míry dílem vytrvalosti, věrnosti ideálům a víry.
Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky (zemřela 24. listopadu). Jelikož na rozdíl od mnoha dalších emigrantů měl Kryl stále československé státní občanství, nebylo možné odhadnout, jak se zachovají celníci, až se pokusí překročit hranice. Požádal proto o pomoc svého přítele, opata Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal tzv. humanitární vízum. I přesto, že přijel na pohřeb své matky, mluvil později o týdnu zde stráveném jako o nejhezčím týdnu svého života.
Po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl na počátku roku 1990 uveřejňuje kritickou píseň Sametové jaro (album Tekuté písky). Později v kritice polistopadového vývoje pokračuje v albu Monology, písni Demokracie, básni Timur a jeho parta a dalších dílech.
V roce 1993 Karel Kryl poskytuje Miloši Čermákovi velmi rozsáhlý – knižně vydaný – rozhovor Půlkacíř (slovo půlkacíř již dříve Kryl použil v básni Jde jaro do léta). Podle svého vyjádření v Půlkacíři byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním; proto byl rozhodnut v České a Slovenské republice se již nijak neangažovat.
Karel Kryl zemřel náhle a zcela nečekaně na srdeční příhodu dne 3. března 1994 v Mnichově ve věku nedožitých 50 let. Zádušní mši celebroval jeho přítel opat Anastáz Opasek v kostele sv. Markéty v Praze. Vzhledem k omezenému množství vydaných vstupenek pro příbuzné, přátele, novináře a politiky se mnoho lidí nedostalo dovnitř, přesto se ale před klášterem sešlo přibližně čtyři tisíce osob. Zarážející však byla minimální účast politické reprezentace. Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek při projevu prohlásil: „...Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi,“ načež se z publika ozvalo několik výkřiků: „Lžete!“
Karel Kryl byl pochován na Břevnovském hřbitově
zdroj: http://santroch.blog.idnes.cz/c/180083/vzpominacek-3-brezna-karel-kryl.html
---------------------------------------------
Karel Kryl: Atlantis
Z cínových mraků teče voda, teče,
opilí mocí chytají se slámky,
v rytířském znaku larva obaleče
a slizcí mloci na averzu známky.
Tučňáci, sysli, žáby, psi a dravci,
lidojem pražský, kaple Husova,
a paní Pravda mlčí na podstavci,
němá a slepá - sádrová.
Syn kreslí vlajky, vlhčí anilínku,
zapláčou ve mně trojbarevné křídy,
na nebi krajky ze šedého zinku,
za kopcem země s erbem Atlantidy.
Na známce Svojsík, Opletal a Benka,
Heyrovský, Mozart s paní Miladou,
a ještě jedna modrá podobenka:
někdy i krále ukradou.
Na nebi barva zvětralého cínu,
společnost Kafků upravuje Zámek,
kuklí se larva v pachu naftalínu
a vůně čpavku halí sbírku známek.
Tu Andrej Kmeť a onde Andrej Hlinka,
Marasyk, Seifert, Palach, Martinů ...
Neopustím-li, zabijí mi synka,
a opustím-li, zahynu ...
Atlantis, Váš Karel Kryl
-------------------------------------------
Mollové tóny Karla Kryla (Dokument z r.1992)
----------------------------------------------
Karel Kryl - Demokracie