Vlkodlav

Vlkodlav 
(Marie Semjonová) 

Pták samojediný nad polem krouží 
Slunce dohasínající do tmy se hrouží… 
…a byť i nožem mým - tesáku ostří… a srst šedivá - mou kůží 
neproklínej mne vlkem jenž po divých lesích touží… 

Chuť mléka štěně ušaté vábí 
Nikoliv z ran rozervaných krev prýštící 
Však je-li srst má zježená a ten škleb tě děsí 
Hledej raději nejprve příběh mého žití… 

Tam v neproniknutelné tůni tmy tonoucí 
Já zapomněl na nebesa nad zemí 
A přepil se tu krví vlastní 
Než přišla řada na cizí… 

Pod hrdlem řetěz - já padal do pastí 
To byl můj úděl – však nezvykl jsem si… 
A jak každý obojek jednou ve dví se rozlomí 
Tak i ten řetěz pod hrdlem mým povolí… 

Není na světě cesty bez ukončení 
Není stop jež rozplynou se v zapomnění 
Není bídáka jenž ztratí se mi v promlčení 
Není lotra by unikl dopadení… 

Odvykl já strachu z chladného ostří 
I střelám luku jež ze čtyř kroků míří 
Před skokem zemřít – to však mne děsí 
Neslyšet praskot bídáckých kostí… 

Pokud však oheň v kamnech září 
Kdyby tam kdosi čekal na mne v dáli…. 
Já drápy bych schoval a lehl si 
Já dotýkal bych se dětských tváří… 

Chránil bych, sloužil, opatroval – vše s věrností 
Pro lásku těch kteří na mne se usmějí 
Žel jako dříve – sám na stezce osamění… 
Jen k Luně zavýt… s hlavou v zaklonění… 

(překlad: Sára Bálková; přebásnil: Zdeněk Bálek)