Tom Green: Kolik peněz je potřeba ke štěstí?

Podrobnosti

Speciály CFP! / Z archivu CFP!|

24. červen 2011|

Tom Green|

23067 x

V posledních několika letech začal vzrůstající počet ekonomů objevovat štěstí. Nejde o to, že by trávili víc času obdivováním květin, pomáháním starým lidem na přechodu, tančením na ulici nebo pečením koláčů pro sousedy.

Ve skutečnosti se tito ekonomové štěstí věnují dlouhé hodiny ubíjející činnosti, pomocí svých ekonometrických technik trápí data, aby dostali na povrch v hlubinách ukrytá fakta.

Rozdíl je v tom, že tito ekonomové revidují dřívější hypotézy a kladou nové otázky. Za pravdivý nepokládají neoklasický model racionálního, zisk vytvářejícího člověka. Snaží se něco naučit od svých kolegů psychologů. Vzdali se starého předpokladu, že čím více konzumujete, tím jste bohatší; místo toho přistupují k dané otázce empiricky. Nejzávažnější je, že se statečně ptají: „Jaké faktory činí lidi šťastnými?"

Takový je další znak nadcházející revoluce v ekonomii.

Ne všichni tento nový výzkumný program vítají. Jeho výsledky totiž žáky Miltona Friedmana děsí. Jen uvažte: jakmile dosáhne roční příjem v USA výše 10 000 dolarů na jednoho obyvatele, jeho další navýšení nemá na pocit štěstí takřka žádný vliv. Ba co hůř, ekonomický růst v nejindustrializovanějších zemích, který od roku 1970 ztroj či zečtyřnásobil naše bohatství, nás neučinil výrazně šťastnějšími. V některých státech jsou lidé navzdory navýšení bohatství a spotřeby méně šťastní, než generace před nimi.

Hovořil jsem s argentinským ekonomem Rafaelem Di Tellou z Harvardské obchodní školy, který se intenzivně věnuje výzkumu štěstí. Z Buenos Aires, kde v té době pobýval, mi vysvětlil: „Některé základní předpoklady v ekonomice se nedají dokázat. Představa, že příjem hraje podstatně důležitou roli pro dosažení pocitu štěstí, není správná. Všechny důkazy naznačují, že příliš mnoho pracujeme. Ve skutečnosti jsme šťastnější, když pracujeme méně. Trávíme příliš mnoho času v práci a příliš málo s našimi přáteli a rodinou. Takže v ekonomických modelech, které předpokládají, že štěstí vychází z vyššího příjmu, je obsažena chyba."

Nakolik znepokojení jsou ti, kteří věří, že společnost je souhrnem všech (sobeckých) jednotlivců (s neukojitelným apetitem), a kteří se na trhu staví proti mocným korporacím osvobozeným od státní kontroly? Velmi. Výzkumný tým Catova institutu sídlícího ve Washingtonu D.C. uveřejnil 41stránkovou informaci, která napadá výzkum štěstí a jeho potenciální podrývání „občanských ideálů", jenž jsou součástí společensko-ekonomického systému Spojených států. Tato informace je v rozporu s kreativní interpretaci dat: Důkazy vycházející z výzkumu štěstí jednoznačně vedou k závěru, že ti z nás, kterým se podařilo žít v roce 2007 ve Spojených státech, si v dosahování štěstí vedeme docela dobře. Badatelé z Catova institutu možná také interpretují statistiky ukazující, že miliony Američanů užívají antidepresiva, že množství dětí přichází do školy, aniž by řádně posnídaly, nebo poměr Afroameričanů trávících svůj život ve vězení jako další znak toho, že naplňují své ideály. Naneštěstí pro zastánce volného trhu podrývá výzkum štěstí čím dál víc ty nejuctívanější ekonomické představy.

Lord Richard Layard je významný britský ekonom, člen Sněmovny lordů a oddaný obhájce toho, aby veřejná politika kladla větší důraz na štěstí. Poté, co jsem si přečetl jeho poslední knihu o ekonomii štěstí, jsem nemohl odolat, abych mu nezavolal a nevyzvěděl z první ruky, jaký má jeho výzkum dopad na chicagskou školu ekonomie.

„Ekonomové často nedokáží myslet na vnější sociální důsledky strategií, které prosazují," upozornil mě Lord Layard. „Mnoho ekonomů naznačuje, že by lidé měli být připraveni stěhovat se tam, kde je práce lépe placena, neboť to zvýší jejich příjmy. Pracující, kteří se stěhují příliš často, však mohou narušit svou komunitu a rodinný život. To pak může mít za následek pokles důvěry a nárůst duševních chorob."

„Jako další příklad může sloužit, pokud někdo pracuje intenzivněji, aby zvýšil své příjmy, a vyšší spotřeba mu přináší mimořádnou duševní pohodu. Ve stejnou chvíli však zapříčiňuje, že se jeho sousedi cítí hůře, neboť jejich poměrný příjem se tím snižuje. A nejen to, znečištění, které je důsledkem zvýšení spotřeby umožněné vyšším příjmem, také snižuje pocit štěstí zbytku společnosti. Většina ekonomů se obává toho, že daně budou lidi odrazovat od práce, ve skutečnosti však může daňové zatížení pracující povzbuzovat k tomu, aby zmírnili své životní tempo a více než na spotřebu se soustředili na čas strávený s přáteli a rodinou."

Zdá se téměř nepředstavitelné, že by nyní ekonomové přemýšleli o způsobech, jak navrhnout daňový systém tak, abychom pracovali méně, spotřebovávali méně a více si cenili sebe navzájem a své planety. Ovšem Layard by šel ještě dál. (Propagující zodpovědní činitelé budiž varováni předem.) „Jedním z klíčů k dosažení štěstí je cenit si spíše toho, co člověk má, než chtít stále víc. Je důležité, abychom se zcela nesoustředili na to, že budeme chtít něco, co nemáme – to dělá lidi nešťastnými. Takže není vůbec zdravé, aby děti byly bombardovány výmysly z obchodních letáků, které v nich vzbuzují pocit, že musejí mít přesně tuto značku oblečení nebo tuto konkrétní hračku, vláček nebo něco takového, neboť bez ní by nemohly být řádnými lidskými bytostmi." Layard dokonce upozornil na důležitost švédského zákona, který reklamu zaměřenou na děti zakazuje.

Lidé z Catova institutu a jejich bratři z Frazerova institutu ve Vancouveru jsou nanejvýš znepokojeni tím, jak nyní ekonomové zaměřují čočky štěstí na výzkum diferenciace mezi chudými a bohatými. Layard to vysvětluje takto: „Fakt, že dolar navíc má větší cenu ve vztahu ke štěstí chudého než bohatého člověka, je prostý. Nyní máme k dispozici důkazy naznačující rozsah tohoto rozdílu přibližně tak, že dolar má desetkát větší cenu pro chudého člověka než pro bohatou osobu, jejíž příjem je desetkrát vyšší. Hodnota dolaru navíc je pro někoho zhruba nepřímo úměrná jeho příjmům, takže trochu více či méně peněz má daleko větší význam pro pocit štěstí chudého než bohatého člověka."

Z pohledu ekonoma 21. století je to naprosto výstřední myšlenka! Spravedlivějším rozložením bohatství může vzrůst celkový pocit štěstí ve společnosti. Nakonec, nějakému výkonnému řediteli, který si domů odnáší 50 milionů dolarů ročně, by se mohlo 90 procent tohoto příjmu zdanit, aniž by mu celkový počet úsměvů poklesl o více než pár tuctů, zatímco by tytéž peníze stačily na zlepšení života celé populace malého města v Africe.

Není divu, že lidé v Catově institutu a zbytek neokonzervativního „mozkového" trustu jsou plni obav. Opravdu se můžeme podělit s legiemi bezdomovců v bohatých zemích spravedlivěji, když do ušpiněného papírového kelímku, který nám strkají pod nos, upustíme občas nějakou minci? Mohli bychom nalézt způsob, jak přesunout něco z bohatství, které proudilo po tolik desítek let z Jihu na Sever, opačným směrem? Představte si svět, kde by každý vystačil s minimálně čtyřmi dolary na den, pokud by pár lidí žilo méně extravagantně. Mohli bychom zvýšit pocit celkového štěstí na této planetě?

Červenec 27, 2008

Adbusters.com

Komentáře