Mentální karatista.

I dnes po více než pětapadesáti letech rozpínavost Ameriky nezná mezí. Jejich systémy raketového deštníku jsou už snad všude kolem Ruska. Ohrožují nejen Rusko, ale i státy, které si hloupě americké zbraně na své území rozmístili.

Anebo si někdo myslí opak? Že štít je ochrání od raket s jadernou hlavicí vypálenou z Ruského území v reakci na jeho napadení?

Snad jen blázen si může myslet, že některou z pobaltských republik anebo třeba Polsko tento štít ochrání, když sestřelí nad jeho územím ruskou jadernou raketu, která nad ním vybuchne a rozmetá vše, co jí bude stát v cestě.

Opět je zde jen jedna mocnost. Má ze všeho prospěch. Těží z prodeje zbraní a ještě zamoří území, na kterém budou použity. Z Ameriky bude opět vítěz. Nebude, jak přepokládají tvůrci zla, dotčena. Podobně jako ve druhé světové válce.

Z mého pohledu jsou vyčůraní, jako díra do sněhu. Počítají s tím, že jim tato kalkulace vyjde a hlavně, projde. Že s klidem obětují „spojence“. Hlavně, když opět zůstanou v závětří, bez úhony a v klidu. Dál budou kout své hanebné pikle, přivádějící svět na pokraj možného konfliktu, kterému předchází harašení zbraní.

Žijeme v zajímavé době. Vrazi a podvodníci jsou zahrnováni penězi. Výtržník a násilník je humanista. Kdo má obavy o sebe, svoji rodinu i rodnou zemi, je fašista. Ten kdo prohraje, kope kolem sebe. Demokraticky vidí svoji prohru v někom jiném. Do svých vlastních řad odmítá tnout. Je podivuhodné, že nikdo z těch co křičí, nerespektuje, že se člověk, stát anebo i planeta mohou změnit. V souladu s nabytou osobní a nepřenositelnou zkušeností.

Zase a opět se nám ozývají mladí a zmanipulovaní lidé –studenti. Stejně jako v roce 89 chtějí do ulic a měnit svět. V zastoupení někoho, pro něhož jsou jen umně nastrčené a křičící loutky. Je jim zatajena pravda a cíl jejich hloupého snažení. Jakému účelu jejich křik v ulicích bude sloužit? Paradoxně, sami neví. Ale dělají, jako že ví.

Dříve hráli v kostky s diktaturou. Dnes je metají proti demokracii. Proti svobodně rozhodování. Kdy se většina rozhodla, jak se rozhodla a volila podle svého svědomí a nezcizitelného práva na svobodnou volbu.

Posluhují bez myšlenek někomu, kdo tento stát rozděluje a komu se nehodí do krámu, že většina neohne hřbet a nečuchá tam, kde se onen štváč vykálí a nechá po sobě smradlavé zbytky.

Ach jo… Kladu si otázku: „Proč jsem se narodil do této doby?

Co se mám naučit? Co mohu udělat, aby to ti fanatičtí přisluhovači humanitárního bombardování nespustili a nerozmetali tuto planetu na kusy?

Asi vyvalit klín klínem. Tak to dnes předvádí Rusko. Prošlo peklem rozvratu a nyní se opět postavilo na nohy. Ano. Klín proti klínu. Tato hra je jen pro silné hráče. Ale co my? Malí hráči, o kterých si ti silní myslí, že jsou sráči?

Je to už mnoho let zpět. Věnoval jsem se sportovnímu karate. Parádní sport. Naučil mne vnitřnímu klidu. Poznal jsem, že se s nikým nemusím bít a prát. Ta síla byla uvnitř mne. K tomu, abych „vyhráli“, jsem nepotřeboval s nikým zápasit. O mnoho let později mi jeden můj přítel, i když se naše názory ke konci jeho života lišili, řekl: „Abys uspěl, měl bys být mentální karatista. Pak už si na tebe nikdo nedovolí.“ Pochopil jsem, že je nutné mít nejen silné tělo, ale Ducha. A tak dělám vše proto, aby si na mne nikdo „nedovolil“. Jenže…

Co ostatní, kterým scházel učitel, a kterým nikdo neporadil? Je pro ně ještě nějaká naděje?

Ano, je.

V podobě víry.

V Bibli se píše: „Víra, naděje a láska… Z těch tří pak největší je láska...“ viz I. kniha ke Korinťanům kap. 13.

Ale kdo z nás tyto tři symboly ještě v sobě má? Kdo je schopen věřit ve změnu, milovat nepřítele a zároveň mu věřit, že nezradí a nepodvede? Dnes už jen málo kdo.

Vždyť pravda v rouše beránčím, v podobě zrady, podlosti, humanitárního bombardování a prosazování míru válkou, je nám denně předkládána médii na blyštícím se podnose. Titulky hlásají, že vše je hotovo. Rusko může za vše a je třeba s ním jak se patří zatočit.

Je upečeno. Bez nás. Za našimi zády.

Válka už je na spadnutí. Jsme na ni, s čím dál větší a neutuchající intenzitou, připravováni. O ničem jiném se už nehovoří. Jen o tom, kdo je silnější. Kdo má ramena široká tak, že tomu slabšímu nebude stačit ani pět minut ostré chůze k tomu, aby je přešel od silákovy levé lopaty k té pravé.

Nejistota. To ona je cílem zlo-řádu. Chaosu a udržování lidí v napětí. Máme prosit Ameriku o záchranu před ruskou invazí. Aby se o nás „postarala“. Stejně jako kdysi lidé prosili Hitlera, aby je zachránil. A on je, v jejich mysli a s jejich podporou, zachránil. Dal jim práci a pocit, že jsou zase Němci. Ale cena této, na krátko prožité záchrany, byla vysoká. Hodně vysoká.

I nás dnes tato domnělá záchrana může vyjít draho. Může pohltit všechny. Konec konců i ty, co si myslí, že přežijí na úkor těch, co pro sadistické prosazení svých zájmů, zahubí. Smyčka kolem krku naší, domněle vyspělé civilizace, se utahuje.

A by se přestala stahovat, je nutné si říci, že bez takových antisociálů, demagogů a propagandistů pravé viry, v dluhem oplývající americký dolar, se lidstvo v klidu obejde. Vždyť kdo z nás je k tomu, aby spokojeně fungoval, byl a žil, potřebuje?

Nikdo. Nikdo z nás.

Amerika je plná dluhů… EU plná migrantů… Afrika chce podřezávat bělochy. Asi jako mstu za to, že je tak dlouho ovládali a pravdou je, že i vykořisťovali a plenili jejich zlaté a diamantové doly.

Západu a hlavně Americe už zase, po několikáté a v krátké době za sebou, dochází dech. Začíná další kolo ve zbrojení. Má zálusk na šťavnaté a bohaté území Ruska.

Rozpad SSSR, Československa, Jugoslávie, Iráku… Pak arabské Jaro, Libye, Sýrie, Ukrajina a možná i Slovensko.

Nyní v přímém přenosu vidíme, jak má, dluhem zhmožděný a chřadnoucí americký dolar, zálusk na Rusko. Pokud jej zničí, pak Evropu s ním. A Kdo přijde na řadu jako další? Aby byl přibitý na kříž falešného boha? Falešné pravdy zírající na svět z americké jednodolarové bankovky? Komu bude vnucena tvrdá dolarová demokratická reformace? Číně, Indii? Spojencům? Japonsku, Koreji…? Kdo ví.

Kdo ví, kde se ten rozpínavý a hltavý kapitalismus, s vývozem své brutální demokracie, zastaví?

Dostali jsme se do doby dinosaurů. Kousek před hranici, než je zničil meteorit. Jejich vymření dalo šanci nám. A tak možná opět nastává doba, kdy i my vyklidíme pole pro někoho jiného. Klidnou a snad už moudrou civilizaci. Vzešlou ze zamořené půdy, radioaktivního deště, zničených měst, popele a zmaru. Masakru, co se kdykoliv může lehce začít. A dost možná už po několikáté v dějinách této planety…

Snad jednou pochopíme, že z násilí, zbrojení, vyhrožování a útlaku, vždy vyroste jen jeden. Ale i ten nakonec padne. Sejde mečem jiného utlačovatele a násilníka… Vývoj se na chvíli zastaví. Po boji a rozvratu, začne vše znova a od nuly. Na rozvrácených holých pláních bez života, kultury, vědění a moudrosti.

A zase jen mohu napsat, že naše dějiny jsou těchto změn plny. Jako bychom nebyli schopni pochopit, že stále dokola děláme stejnou dementní chybu. Kopeme se do vlastní zadnice a šíleně se tomu smějeme. Neuvěřitelné pro cizího a nezaujatého pozorovatele, dívajícího se na nás z povzdálí.

Korupce, násilí, podvody, tunelování států. Vyhrožování a zastrašování. Vykrádání a plundrování planety. Metody, jak získat majetek a moc vždy na předem vyměřený čas. Někdy delší a jindy kratší. Cyklické předávání si moci z rukou jedněch do rukou druhých, je stále kratší a kratší.

Vím, že se naši potomci jednou poučí. Možná se ještě několikrát zničíme. No a co? Čas je to jediné, co zde máme a čeho je dost. Nelze jej koupit, vlastnit a prodat. Můžeme se ještě mnohokrát zničit a zase povstat. Než Slunce pohltí Zemi a nás s ní.

A pak?

Pak už nebude, co drancovat, rozkrádat a vykrádat. Nebude už nikdo, kdo by ponižoval, znevažoval a ukazoval prstem: „To ty!“

Snad jednou přestaneme myslet podle špatného vzorce chování, který je v nás uměle živen. Pro tento systém je důležité, abychom fungovali jako nevědomé bytosti. Bez vlastní vůle. Mentálně slabé a manipulovatelné. Mentální mališi místo karatistů, jimiž ve skutečnosti jsme. Mám pocit, že změna už je blízko. A jaká bude?

To nevím. My sami jsme ta blížící se změna.

Dnes se můžeme jen domnívat a tvořit v mysli naši novou budoucnost. Vždyť každý z nás je neuvěřitelný architekt a projektant. Každý z nás je stvořitel. Tvoříme své vlastní příběhy a zároveň i příběh této planety. Každý z nás je součástí příběhu někoho jiného. Někdy se potkáme a ovlivníme osobně? Jindy jen prostřednictvím papíru v knihách, které nás osloví.

Dokud budeme mít v mysli hnůj, hnůj bude i naší fyzickou realitou. Budeme-li mít v myslí víru, naději a lásku, pak se víra, naděje a láska projeví v naší přítomnosti a blízké budoucnosti. Bez válek, zla, drancování, závisti a nenávisti…

Těším, až jednou přijdeme na to, že vše jde i jinak. Dnes nám tato představa schází. Jiní mentální karatisti nám dávají pěkně na frak. Jsme jimi od této jiné představy násilně odváděni. Z jejich strany není zájem, abychom rostli a vyrostli. Náš růst a představy, že to jde i jinak, jsou pro ně - stávající systém – nebezpečné. Jdou proti jeho existenci.

Jenže je dost možné, že už je zde mnoho mentálních proti karatistů. Jejich množství, pro tento systém, dospívá do kritického bodu. Nastává „rovnováha sil“ a miska vah se pomalu začíná překlápět na druhou stranu. Systém to cítí a ví. Proto k jeho konečnému závěru kolem sebe kope. Snaží se, stejně jako Hitler, po sobě nechat jen spoušť a zmar. Aby ti, co přijdou, měli jen plné ruce práce. Proto nás chce donutit, abychom ve svých myslích měli a živili jeho představu a jeho vidění světa. Jeho mír vždy vedoucí k válce.

Kosek odtud kde bydlím, je na mostě nad dálnici napsáno: „NATO. Válka je mír.“

Válka je pro tento systém prostředek vedoucí k jím prosazovanému „míru“. Jeho míru, kterým je útlak, znehodnocování a ponižování všech, co se mu postaví. Historicky nesmyslný a nefunkční nesmysl.

Stejný nesmysl, jako používat k léčení nehmotné psychiky hmotné léky. Totální paradox. Nepochopení funkce našeho tvořivého a systémem utlačovaného, zatlačovaného a deptaného vědomí. Aby nikdo z nás nepoznal, kým a čím je.

V mé mysli je svět zítřka. Systémově funkční a bez parazitických projevů destrukce. Nyní je řada i na Vás ostatních. Tvůrcích naší, možná blízké a možná ještě daleké, budoucnosti. Pohrávejte si s tou myšlenkou, že svět, který je kolem nás, může být jiný. Prozatím je jen a jen naším odrazem. Našeho vnitřního rozpoložení, které si každý den prožíváme ve strastech, depresích a chaosu mysli.

Jednou se nám vše povede. Ze školky se dostaneme na základku. Pak složíme maturitu a hurá na vysokou.

Pochopíme, kdo jsme. Nejen ve smyslu boření, ale i ve smyslu tvoření hojnosti a bohatství a poznání sebe sama. Poznáme, čeho jsme a už navždy budeme schopni, odvážíme-li se zodpovědně postavit na vlastní nohy. Silní, vědomí si všeho našeho bezbřehého potenciálu. Síle, o které prozatím jen pramálo víme. Právě pro naše ne-vědomí, má dnes nad námi systém vrch. Pro naše bez-vědomí na nás bezuzdně parazituje, tyje a stále je.

Všem, co dočetli až sem, přeji: „Staňte se a buďte mentálními karatisty.“

Až se jimi stanete, užívejte si tu ve vás skrytou nově objevenou a získanou sílu. Užívejte si tu moc, která ve Vás je a vždy byla. Jak? To je jiná kapitola. Každého osobní. Nikým než Vámi samými neposouditelná a proto, nikým druhým, neodsouditelná.

VS. vr.

Ve vzpomínce věnováno Ing. Andreji Dragomiréckému. Učiteli, kterého jsem na své životní pouti potkal. Předal mi, co měl. Nechal na mě, jak s tím, co mi dal, naložím. Děkuji Andreji.