"Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem."

Ale co v rámci hlubší pravdy - etiky?

Má v tomto kontextu někdo z nás právo soudit a odsoudit?

Vždyť jak se praví v jedné moudré knize: „Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem.“

Všichni si vinu neseme v sobě. Darovali nám ji naši rodiče a my ji přijali. I oni byli učeni a vyučeni k žití bez etických zásad žití a soužití v kontextu: „Proč bys nekradl, když kradou i jiní?“ Anebo: „Co je doma, to se počítá…“

Byli učeni, aby to, co se naučili, naučili i nás, jejich děti. My tuto zkušenost jako štafetu přijali a předáváme ji zase dál dětem našim.

Ale kdo doopravdy může kohokoliv odsoudit, aniž by znal celý příběh toho, co se stalo a co za vším stálo? Ani já neznám celý příběh a tak mohu jen napsat…

Možná ona žena ve Vašem příběhu byla výjimečná. Možná třeba i tím, že pohrdala lidmi. A Život ji vše vrátil. V množství, které ona sama rozdávala jiným. Ani o píď více a ani o píď méně.

Z toho všeho, co jsem napsal je zřejmé, že existuje jen jedna jediná instituce, která má právo na soud. A tou institucí je Život sám. Ten nikomu nenadbíhá a nikomu nepodlézá. Je neúplatný a důsledný v odměňování, které mnozí bereme z neznalosti jako trest. To Život zná všechny příčiny věcí, co se staly a udály.

Takže, ne my. Ale Život. S jeho pomocí se my sami soudíme a nakonec odsuzujeme. A nemusí nám to nikdo kolemjdoucí povídat a ještě si dělat z našeho utrpení, do něhož jsme se sami svým vlastním přičiněním dostali, srandu a posmívat se nám. Už tak máme dost. A každý z nás to zná. Vždyť nikomu nedělá dobře, když mu někdo vyčítá chybu, co udělal. A rodiče toto umění mnohdy dokáží dovést k úplné dokonalosti…

Ale na druhou stranu. Ten z nás, kdo vše alespoň trochu stejně jako Job po mnohých ranách pochopí, ví, že vše je jen odměna, kterou v okamžiku utrpení nechápeme. Dar vedoucí k poučení a neuvěřitelné zkušenosti. Zmoudření a pochopení, jak se máme chovat, jak žít, jak milovat a jak odpouštět. A to těm i největším vrahům a násilníkům, protože nikdo z nás nezná opravdu celý příběh…

Od piva a s pivem v sobě se nám vše opravdu jeví jednoduše, přímočaře a jasně. Soud sem a soud tam. Ale ještě jednou připomenu: „Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem.“

Je to hodně kruté psát, že jsme plně zodpovědní za to, co jsme řekli a i za to, co jsme neřekli v okamžiku, když jsme měli či neměli. Jsme zodpovědní za vše, co jsme mohli udělat a neudělali. Ano. A jsme plně zodpovědní za dluhy, co děláme ve jménu víry, u které jsme nerozpoznali, že je lží vedoucí k ubližování a ponoukání k nenávisti, násilí a zmaru.

Kdyby nám výše uvedenou větu rodiče odmala připomínali a hlavně vysvětlili její význam a my ji pochopili a do svých životů přijali, mám pocit, že války už by dávno skončily. Násilí by byl konec stejně jako utrpení a bídě, co nás provází každým dnem. Dluhy by byly minulostí stejně jako na skupinách parazitující kapitalismus. Celý svět by kvetl a my s ním…

Jenže. Svět je, jaký je. My jsme tací, jací jsme. Ještě se hodně budeme muset učit pokoře a pochopení významu věty: „Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem.“ Chce to čas. A Život má, na rozdíl od nás, času dost. Počká si, až zmoudříme a pochopíme, kudy pro nás všechny vede cesta ven z pasti soudů a odsuzování, do které jsme se sami zamotali a ve které nyní v nevědomém otroctví žijeme.

Všem, co dočetli článek, až k jeho konci, přeji jen prosluněné dny příští a aby byl Váš život daleko od kamenů, jimiž je tak jednoduché po komkoliv házet…

VS. vr.