1939 - Odhalení válečných a protistátních štváčů, kolaborantů a páté kolony

Autorem je český spisovatel. Pravým jménem Jan Matzal, známý jako J. M. Troska. Troska proto, že byl hodně churav.

Dnes, když čtu jeho třetí díl trilogie s názvem Neviditelná armáda, napsaném v roce 1939, musím konstatovat, že neuvěřitelným způsobem předběhl dobu. Podobně jako Čapek ve Válce s mloky anebo v Bílé nemoci či Krakatitu. Sami uvidíte, jak hezky a pravdivě rozebral co se dnes děje a co se dělo. Stejně, jako co a kdo je příčinou válek a nepokojů. I v zemi, jako je ta naše. Po volbě našeho staronového prezidenta.

Vydejme se tedy minulostí na cestu, která Vám otevře oči. Přátelé si jen utřou slzu nad pravdivostí těch vět. A ti, kteří jsou popuzeni tím, že je nazývám přáteli, budou opět jen plivat a hanit vše, co ukazuje na jejich zvrhlé cíle, vedoucí k ovládnutí světa a naší malé země v srdci Evropy taktéž…

Vyprávění začne ve třetí knize s názvem Neviditelná armáda v její dvacáté třetí kapitole v okamžiku, kdy se Nemo – z latiny Nikdo – baví se svým adoptovaným synem, jehož otec byl úkladně zavražděn, aby strůjce vraždy získal paprsky smrti, které Arnův otec vymyslel a byl názoru, že tímto vynálezem spasí svět před válkami. Proto varoval válečné štváče a vypálil na našeho letitého průvodce ve vesmíru - měsíc - slovo Mír…

---

Kapitola dvacátá třetí… Arnův bacil

Tedy nejdřív já. Jako starší a zkušenější. Je to příklad z lékařské vědy a my, kdo bojujeme proti válce, jsme vlastně také v jádru lékaři lidstva. Nuže, už před mnoha lety trpěli lidé moderním morem, kterému se říká tuberkulóza. Umírali, protože lékaři nedovedou tuto chorobu léčit. Nevědí si s ní rady a tenkrát tvrdili, že by mohli proti ní najít lék jedině tehdy, kdyby vypátrali, co je příčinou této choroby. Tehdy byl na špici lékařské vědy učený berlínský profesor Wirchow, který o tuberkulóze hlásal, že je to prostě odumírání buněk v lidském těle a že nelze zabránit tomu, když náhle začnou někomu z lidí ve vnitřnostech usýchat a odumírat buňky. Od toho usychání se také nemoc jmenovala souchotiny. A pak se najednou objevil mladší lékař, doktor Koch, který dlouho pátral, až vypátral, že příčinou tuberkulózy je bacil, který vnikne zvenčí do lidského těla a tam začne užírat buňky. Doktor Koch tedy vypátral, proč vlastně buňky usýchají. To byl objev, který podrazil nohy pohodlnému berlínskému papeži medicíny Wirchowovi, jenž prostě v bacily nevěřil. Ti dva se nejdříve přeli, až vyhrál Koch, který prostě pod mikroskopem ukázal bacily tuberkulózy. Wirchow sice nerad, ale přece jen uznal jeho tvrzení, a tak se lékařská věda dostala zas o krok dál: byl znám původce tuberkulózy, vědělo se, že je to nemoc, která se přenáší z člověka na člověka, a že tuberkulózu nedostane ten, kdo si dá pozor, aby do něho nevnikl Kochův bacil.

Úžasný objev, co? Převrat v názorech! Převrat v lékařství! Ale jen to - a dosti. Teď teprve, hochu, přichází to hlavní. Lékaři slíbili, že naleznou lék, jakmile budou znát příčinu nemoci. Kochův bacil byl objeven, ale lék proti němu hledali lékaři více než šedesát let! A tak tedy sláva doktora Kocha je taková: objevil bacil, ale neobjevil lék, který by bacil usmrcoval. To je totéž, jako by Galvani objevil elektřinu a chtěl, aby se lidé chodili dívat na žabí stehýnka a žasli, když se začnou cukat a když on jim k tomu tajemně vyzradí, to že je ta elektřina. To je totéž, jako by Edison sestrojil žárovku, která by nesvítila. Chápeš, jak si vážím takového objevu?"

Arne přikývl. Cosi tísnilo jeho hrdlo. Ano, chápal, proč mu to Nemo říká.

"Víš, hochu, lidstvu by bylo jedno, jestli má pravdu Wirchow nebo Koch, lidstvu by bylo jedno, je-li tuberkulóza odumírám buněk nebo nemoc způsobená bacilem, lidstvo by chtělo - ať je to už tak nebo tak - aby proti tuberkulóze byl lék. Jinými slovy: objev má být praktický, užitečný. Je-li sebelepší a pravdivější a přitom nevede k zlepšení a spravedlnosti, je čerta platný. Neobjevil jsi snad, hochu, takový bacil války jako oslavovaný doktor Koch?"

"Nevím, Otče, ještě jsem to ani dobře nedomyslil," šeptal Arne poněkud zahanben. "Ostatně moje myšlenka není nic nového, je jen jiná než tvá; Kristus říkal, že se nesmí ďábel vyhánět Belzebubem. To je však - podle mého mínění - to, co chceš dělat ty. Že proti zbraním bojuješ zbraněmi, proti výbušninám výbušninami, proti armádám armádou. Kdežto já, třebaže technika je můj svět a moje vášeň, myslím, že stroje mají člověku sloužit a nemají být stroje takové, které jen a jen zabíjejí."

"To je správné. Nemají. Ale když jsou? Co potom?"

"Wirchow tvrdil, že buňky odumírají, aniž pátral po příčině odumírání. Koch však učinil víc. Našel příčinu odumírání. - Není něco podobného s mírem? Neodumírá mír jen proto, že jeho buňky odumírají? Říká se, že je to rozpínavost některých národů, která zaviňuje války. Věříš tomu, Otče?"

"Ach, touto cestou jsi tedy kráčel, hochu? Nu, správná cesta! Hledáš bacil. Tedy jsem se nemýlil."

"Hledám a myslím, že jsem ho našel!" vybuchl Arne, z něhož nyní jako by spadla všechna únava, bázeň i rozmrzelost. "Já nevěřím, že jsou vinny národy. Kdo je národ? Co na tom záleží nějakému holiči v Liverpoolu, jestli Anglie získá novou kolonii? Což touží selka, která prodává máslo na trhu v Arles, po tom, aby Francie byla větší? Anebo má mezkař v Kalkatě něco z toho, když bude k Indii připojeno pět ostrovů? Lžou všichni, kteří tvrdí, že národy jsou rozpínavé, že národy chtějí mít větší a větší stát. Nač? Jejich vlast je tam, kde se mluví jejich řečí. Žádný národ nemá zájem na tom, aby byly k jeho státu připojovány nové oblasti. Národ chce žít v míru tam, kde je. Je to jako ve velkém činžáku, kde nájemníci klidně žijí vedle sebe. Naprosto se již nestarám o to, co se děje za stěnou ve vedlejším bytě, nevím ani, jak ten byt vypadá, nevím ani, kdo tam bydlí - a vím-li to, nikdy mne nepojme touha připojit ten sousední byt ke svému, prostě proto, že ten můj mi stačí. A nestačí-li, mám-li na lepší, tedy si najdu lepší, ale zase jen svůj a jen takový, který je volný, prázdný, kde nikdo nebydlí, odkud nikoho nemusím vyhánět nebo štvát. Národ je pokojný nájemník v domě, platí řádně svou činži, nikdy ho nenapadne šílená myšlenka, že dům, v němž bydlí, je vlastně jeho dům. Tak je to s národy a státy. Neexistují výbojné národy."

"Bravo, hochu, ale jak tedy vznikají rozepře?"

"Nájemník, to je rodina. Také národ je rodina. A všichni členové rodiny se vždycky nepovedou. Skoro v každé se vyskytne zrůdný člověk, který má zlodějskou povahu. Mít něco, co není jeho, co mu nebylo dobrovolně dáno. A v takové rodině se pak ztrácejí peníze a věci. V takovém národě se ztrácí celý majetek. Jeden okradl všechny bratry a přisvojil si víc, než mu patřilo. To již není počestný holič, ani pracovitá selka, ani ubohý mezkař. Ty dobře víš, Otče, kdo to je. Víme to všichni. Za starodávna to byli rytíři, bydlící ve svých supích hnízdech, na pevných hradech, odkud týrali počestné lidi v okolí. A když vyplundrovali všechno na dosah ruky, pochytali pracovité lidi, ustrojili je, dali jim do ruky zbraň a táhli okrást souseda. Tak vznikla válka. Ti loupeživí lidé neuměli žít pohromadě s druhými, nedovedli žít v rodině v jednom bytě, který sousedil s jiným, do něhož jim nic nebylo. To byli lidé, zvyklí žít sami v celém hradě, jim nestačila jedna místnost, musili mít deset komnat. V těch lidech začalo všechno zlo. V lidech, kteří pro sebe samé museli mít celý dům, pak celé město, pak celý kraj a nakonec celou zemi. To jsou bacily války, Otče. Ve všech národech. Doktor Koch objevil bacily, ale nikoli lék proti nim. My známe tyto bacily války, stačilo by vyplenit bacily a bude věčný mír."

Nemo se zachmuřil.

"Hochu, tvá myšlenka je ničivější než moje. Neboť každý dům někomu patří. Je tedy těch bacilů ohromné množství. Znamenalo by to zničit celá města, všechny státy, celý svět."

Arne se usmál:

"Nikoli, Otče. Domy i města by zůstaly stát. Jen kořistníky vybít. Ty svými zbraněmi vybíjíš nevinné. Ty jimi zabíjíš vojáčky, kteří nemají nic. Ty jimi zabíjíš právě ty mírumilovné chudáky, jimž byla do dlaně vtisknuta zbraň, aby šli bojovat za rozpínavost rytířů a zlodějů, kteří nikdy nestanou proti ústím děl, pušek, kulometů a kteří se v dobách války mají ještě lépe než v čas míru. Kohopak, Otče, trestáš, posíláš-li své dokonalé zbraně na tyto chudáky, když bacily války v těle národů zůstávají dál? Proč nevyhlásíš boj bacilům, jež jsem ti objevil? Proč jdeš se svou neviditelnou armádou na frontu, místo co bys s ní měl vtrhnout do domů všech těch novodobých loupežníků, kteří volají: Národ není spokojen! Vzhůru do boje za čest národa! Proč zabíjíš nevinné, Otče? Proč nezabiješ pravé lotry? Proč tvé všeslyšící ucho nenaslouchá raději na frontách a proč tvé zbraně nezabíjejí tam, kde dosud naslouchalo jen tvé ucho? To mne trápilo v těchto dnech."

"Dobře mluvíš, chlapče," pokyvoval Nemo hlavou, "a mnozí lidé by ti uvěřili. Ale zítra k nim promluví kdosi jiný a lidé budou věřit jemu a pak zase ještě jinému. V tom je ta bída, můj hochu!"

----

Nyní tedy budu pokračovat dál a vložím další řádky z knihy. Zajímavým se jeví jeden úryvek, kdy se ti, co ničili svět válkami, tedy ZLO-DĚJOVÉ, zamýšlí nad tím, jak přišli o své zisky. Bez ohledu na ty, co jim k zisku pomohli a zároveň bez ohledu na ty, co za jejich zisky položili životy…

A podobnosti jmen?

To už nechám na Vás, zda je v textu objevíte….

Kapitola dvacátá čtvrtá… Podivuhodné události

Noviny celého světa se náhle nestačily zabývat podivuhodnými událostmi, které otřásly burzami a způsobily paniku ve vládách všech států.

V noci z 16. na 17. března se proměnily tři oblasti na různých místech Evropy v úplné pustiny. Byly to oblasti, kde pod zemí pracovaly obrovské muniční továrny. Přes jednu noc byly všechny tři náhle zamořeny zcela neznámým plynem, který působil na každého člověka jako osudné píchnutí trnu na Šípkovou Růženku. Jakmile někdo vstoupil do této továrny, zapotácel se a usnul.

Stihlo to, samozřejmě, i všechny, kdo zrovna pracovali v dílnách. Někde to způsobilo pravou spoušť: na několika místech vylétly podzemní budovy do povětří a jen velká jáma zůstala jako památka. To

proto, že spánek náhle přepadl dělníka, jenž právě opatrně zacházel s výbušninou, ale usnuv, pustil ji na zem.

V celém okolí muničních továren panovaly hrůza a zármutek. Hned se sjíždělo vojsko, policie, hasiči; ze všech stran pospíchali k postižené oblasti lidé. Ale nikdo se nedostal až k místu zkázy. Nad ním jako mlha se vznášela do výše tří metrů hustá clona plynu. Kupodivu: přesně jen k hranicím muniční továrny, pak již byl vzduch čistý.

Zalkala srdce matek a žen dělníků.

"Všichni zahynuli, všichni jsou tam! A nikdo k nim nemůže!" plakali starší zkušení tátové.

"Tatínku!" křičely zoufalé děti.

Šedivý oblak plynu seděl nad územím továrny po celou noc. Plynové masky, které si nasadili vojáci, aby vnikli dovnitř, neúčinkovaly. Po prvním kroku do plynné mlhy se voják skácel a padl do hlubokého spánku. Musili ho pak z mlhy vytáhnout. Nebylo prostě nejmenší možnosti dostat se dovnitř a zachránit osazenstvo.

Letadla, která se rozletěla, aby přehlédla dílo zkázy z ptačí perspektivy, přinesla zprávu, že mlha leží nad celou oblastí, je neproniknutelná a není vidět, co se děje dole. Místy šlehaly plameny. To znamenalo, že továrna hoří. Zoufalství dělnických rodin bylo bezmezné.

A přece časně ráno se udál zázrak. Sotva se rozbřesklo a slunce zasvitlo nad chmurnou krajinou, počaly se okraje mlhy ztrácet, a když bylo uvolněno několik metrů kolem dokola, užasli všichni, kdo se přišli dívat. Na zemi zde ležely tisíce spících dělníků, pečlivě položených jeden vedle druhého. Všichni tvrdě spali, ale dýchali, nebyli mrtví. Jen několik jich bylo zraněno. A několik jich už nedýchalo, byli mrtvi.

Stranou pak ležela hrozná hromádka kostí a cárů masa: to byly pozůstatky sedmi nešťastníků, jež roztrhala exploze. Bylo na první pohled jasné, že někdo po katastrofě pracoval celou noc a v mlze odnášel spící dělníky ven, na povrch, aby byli mimo dosah nebezpečí. Kdo však se odvážil takového hrdinství, obklopen neznámým plynem? Vždyť to ani nemohla být práce jediného člověka, zde musila pracovat malá armáda zachránců. Na tak obrovskou katastrofu jen sedmtřicet mrtvých, to byl opravdu zázrak sám o sobě. A teď ještě ti neznámí zachránci! Po krajině se začalo šeptat o neviditelném nepříteli, který zamořil továrnu plynem, ale při tom šetřil životy lidí. Kdo to byl?

Tři muniční továrny ve třech různých státech byly v jediné noci zničeny. V té jedné bylo sedmatřicet mrtvých, ve druhé třiapadesát, ve třetí však jenom patnáct. A ráno příštího dne bylo všude stejné: všude nalezli osazenstvo továrny spící na okraji mihy, jež se ráno na chvíli zvedla, ale sotva odnesli mrtvé, raněné a spící, opět klesla na oblast továrny a nedovolila nikomu přístup. Co se dělo v mrtvé továrně, to se nikdo nedověděl a neměl nejmenšího tušení, zda hoří nebo zda se požár zastaví. K poledni letadlo, které přeletělo mlhu, hlásilo, že již není vidět plameny ani dým.

Ještě však nepřestali lidé žasnout nad zprávami o této trojnásobné katastrofě, když noviny den nato hlásily, že v noci ze 17. na 18. března byly stejným způsobem zamořeny tři jiné muniční továrny v jiných státech. Vše se opakovalo doslova tak, jako u prvních závodů: několik výbuchů, pak požár, mlha nad celou oblastí a ráno na okraji mlhy přesně srovnáni spící dělníci, několik mrtvých a několik raněných. Bilance příštího dne byla o něco menší, celkem osmdesát čtyři lidé, v čemž byli započítáni nejen dělníci, ale i inženýři pracující v laboratořích, případně pomocný personál.

Třetího dne hned navečer zastavili dělníci provoz ve všech muničních továrnách. Do rána pak ležela spává mlha nad dalšími třemi muničními závody v dalších třech státech. To bylo již pod mlhou devět muničních továren, šest podzemních a tři povrchové, a nikdo se do nich nemohl dostat, aby zachránil aspoň stroje a drahý materiál. Za týden nato byly zamčeny všechny muniční továrny na světě. Zbyla po nich jen místa podobná bažinám, nad nimiž se vznáší neproniknutelná, těžká mlha.

Ale to byl jen začátek podivuhodných událostí, jež následovaly.

Jednoho dne počátkem dubna zasedala nedaleko jednoho lázeňského města vysoko v horách, v malé vile světového krále zbraní Kangarise, pestrá společnost, v níž se mluvilo všemi jazyky, co jich svět zná. Bylo to neméně než pět set dobře živených pánů, sedících ve velkém podzemním sále, který byl určen k tomu, aby se tu scházeli na světových konferencích lidé, rozhodující o míru a válce. V čele sálu seděl král zbraní Kangaris se štábem svých tajemníků. Byla to nejvýznamnější schůze tohoto pestrého shromáždění, neboť byla svolána, aby projednala záhadné události, jejichž výsledkem bylo, že právě nyní stály všechny muniční továrny a průmysl, kde se vyráběly zbraně, neboť byly přepadeny neviditelným nepřítelem, který je za několik nocí zničil. Král zbraní se tvářil nenuceně, nechtěl, aby na něm bylo znát, jak je rozrušen. Většina zbrojařských magnátů se tvářila podobně. Nic vlastně neztratili, protože byli z lidí, kteří byli dobře zaopatřeni a měli z čeho žít.

Generální tajemník přednesl velmi podrobnou zprávu o zkáze továren. Jeho cifry byly naprosto přesné. Zjistil ke konci, že je nyní pět miliónů třikrát sto tisíc nezaměstnaných v oboru těžkého a chemického průmyslu. Koncern sám ztratil pouze objekty a bylo již v proudu jednání, aby pojišťovny vyplatily příslušné částky. Vyslovil pevnou naději, že se pojišťovny nebudou zdráhat, čímž získá koncern nový kapitál, který mu dovolí stavět nové, moderní a ještě dokonalejší továrny. Resumé jeho zprávy tedy znělo: koncernu ublíženo nebylo, jen milióny chudých přišly o chléb.

Na tvářích členů velké zbrojařské rady se rozhostil spokojený úsměv. Ale čelo krále zbraní Kangarise zůstalo zachmuřeno. Když generální tajemník domluvil, povstal Kangaris a řekl:

"Po zprávě, která vás jistě všechny naplňuje spokojeností, musím, bohužel, podat zprávu méně radostnou. Jak můžete pozorovat, jde o nepřítele, který se nebude zdráhat postupovat proti nám i dál. Na neštěstí nevíme, kdo je to, abychom mohli proti němu zakročit. Pan generální tajemník má sice pravdu, že jsme nic neztratili, pokud jde o majetek. Ztratili jsme však mnohem víc než majetek. Ztratili jsme důvěru. I když z kapitálu, který nám dají k dispozici pojišťovny, vybudujeme nové továrny, není nám to nic platné. Kterékoli noci může nepřítel znova zničit každou naši novou továrnu."

"Postavíme zase nové a nové!" zvolal mladší člověk v první řadě.

"Můj přítel Longsley se mýlí. Nepostavíme další, protože pak již nebudeme mít kapitál. Musíte totiž uvážit, že v koncernu pojišťoven jsou právě tak chytří jako my. A žádná pojišťovna na světě vám nepojistí naše nové továrny, když ví, že z nich přes noc může být staré, nepotřebné železo. My vyplýtváme nyní získaný kapitál na stavby nových továren, které nemají budoucnost dotud, dokud existuje neviditelný nepřítel, který je může spavou mlhou proměnit v pustinu."

"Ale vždyť jde o pět a půl miliónů dělníků! Co ti budou dělat?" zvolal jiný pán, jehož prsty byly plné prstenů a který těžce dýchal, protože byl nesmírně tlustý. "Ten lupič, který to provádí, ničí existenci chudáků, ubírá jím možnost práce!"

Král zbraní Kangaris se jen neznatelně ušklíbl a mávl rukou.

"Nebudeme se přetěžovat starostmi, které patří politikům. Do toho nám nic není. Chci, abyste přemýšleli o dvou věcech. Buď musíme zjistit, kdo je ten, který nás takto poškozuje, jednat s ním

nebo proti němu a uvést běh závodů do normálních kolejí. Anebo musíme přemýšlet, jak lépe zužitkovat kapitál, který nám vyplatí pojišťovny, protože vyrábět zbraně je dočasně - nevýnosné."

Vtom z jednoho sedadla v poslední řadě vstal mladý muž a kráčel uličkou mezi sedadly k předsednickému stolku. Když došel před Kangarise, uklonil se a pravil zdvořile:

"Dovolte mi, pane, abych vám pomohl při řešení obou možností. Dostal jsem se mezi vás na legitimaci norského delegáta, ale nepatřím mezi vás. Jsem naopak na straně neviditelného nepřítele, kterého znám a který mi uložil, abych s vámi promluvil. Jmenuji se Jiří Brada. Jsem jeden z tří, kdo pravidelně každou noc si vzali na starost jednu vaši továrnu, aby ji odstranili. Ujišťujeme vás, že v této chvílí by postačil jediný z nás, aby navždy odstranil všechny, kteří tady právě jste."

V sále nastal zmatek. Magnáti si mezi sebou vyměňovali názory, pak ale zmlkli a strnuli. Král zbraní Kangaris se díval na mladého opovážlivce pronikavým pohledem.

"Přeslechl jsem vaše jméno," pravil ledově.

"Jiří Brada," uklonil se Jiří s úsměvem. "Chci vás upozornit, že nepřicházím s nepřátelskými úmysly. Pracoval jsem v diplomacii a tajné službě, takže vím, co se na vyjednavače sluší a patří. Nemáme v úmyslu vyhladit ze světa zbrojaře a jejich skvělou organizaci. Naopak, záleží nám na tom, aby lidé, kteří tak geniálně uměli spřádat osudy světa, zůstali živi a věnovali své síly další práci ve prospěch lidstva. Nemíníme vás připravit o blahobyt a majetek, ale chceme, abyste naopak naučili i ostatní lidi umění, jak by dosahovali blahobytu a spokojenosti."

Jiří se na okamžik odmlčel. Pak pokračoval:

"Bylo zde řečeno, že postavíte nové továrny. Z této marné snahy vás vyvedl sám pan předseda a měl jistě pravdu. Bylo zde dále řečeno, že jsme svým zákrokem připravili o živobytí pět a půl miliónů dělníků. Dovolte, abych vás opravil. Vy počítáte jen ty, kteří pro vás dělali a jimž jste platili. Ti lidé mají však početné rodiny. Ve skutečností je nyní bez chleba nejméně sedmdesát miliónů lidí. Jsme si toho vědomi, i když víme, že vám na tom nezáleží a házíte tu starost na bedra politiků. My nemíníme být tak lehkomyslní, nám naopak jde o živobytí těch lidí právě tak jako o život váš. A proto jsem přišel."

Kangaris se naklonil ke generálnímu tajemníkovi. Ten si něco poznamenal a pak se tiše odlepil od své židle a zmizel kdesi za tajnými dvířky ve stěně. Jiří se tvářil, jako když to nepozoruje, a nepřestal se usmívat.

"Tedy... eh... pan Brada," řekl král zbraní Kangaris, "pan Brada přišel, tuším, aby nám přednesl nabídku nebo nabídky, či ještě lépe řečeno podmínky, za kterých bychom mohli jednat, rozumím li tomu dobře."

Jiří Brada zavrtěl hlavou. "Nebudeme jednat, pánové. Každé vyjednávání vyžaduje dvě rovnocenné anebo k vyjednávání ochotné strany. Vy jistě nejste ochotni vyjednávat po tom, co se stalo, spíše jste schopni mstít se a užít proti mně násilí. Aby i v tom bylo jasno: každé vaše slovo je od zahájení schůze až do jejího skončení zaznamenáno na desku, která bude kdykoli a komukoli opakovat vše, co si tu řekneme, aby si učinil úsudek. Zároveň s touto deskou pracuje film, který zachycuje jednotlivé fáze schůze. Bude to jednou historický film, až jej předvedeme jako doklad, že jsme jednali s vámi slušně, zatímco vy jste za mými zády poslali tajemníka, aby mi připravil úklad. Vaše počínání je marné, pane Kangarisi. S vámi nelze vyjednávat. Vám lze nyní jen diktovati jako poraženému. Uvážil jste tuto okolnost?"

Král zbraní prudce vstal. Ve shromáždění se opět jevilo pohnutí. Lidé, kteří byli zvyklí poroučet, nesnesli, aby nějaký mladík s nimi takto mluvil.

"Vy sám jste přiznal, mladý muži," vybuchl Kangaris, "že jste pomáhal zničit existenci miliónů chudých lidí. Vypadá to, jako byste se tím ještě chlubil."

"Nechlubím se tím. Ale co je padesát miliónů v bídě proti těm miliardám nevinných, kteří padli na frontách zabiti šrapnely, střelami, bodáky a plynem, které jste vyráběli vy? Ti jsou mrtví, ty již zachrániti nelze. Ale těch několik desítek miliónů dočasně strádajících lze ještě zachránit. Vy máte dostat od svých pojišťoven úrok z kapitálu, který jste si u nich shromažďovali. Vraťte světu úroky z těch, kdo padli ve válkách. To je náš první požadavek. Snad pochopíte, že musí-li platit pojišťovna, musíte platit také vy!"

"My jsme neválčili!" vykřikl kdosi ve shromáždění. "Jděte si na pravé původce válek!"

"Ovšem," uklonil se Jiří, "jdeme na ně. A protože vy je znáte, chceme, abyste šli s námi. Vy přece víte, komu jste dodávali zbraně a proč. Nechceme na vás nic jiného, než abyste nyní místo zbraní dodávali lidem mír."

"Dodávat mír!" zasmál se někdo jiný.

"Ano, dodávat mír," přitakal Jiří. "Vy si ovšem myslíte, že na míru nelze vydělávat tolik jako na válce. Ale to už je jen věc zvyku. Zvyknete si, budete-li chtít. Slyšte tedy, co vám vzkazuje ten, který chce mír a který zničí každého, kdo bude dál připravovat války!"

Král zbraní Kangaris udeřil rukou do stolu.

"Mlčte! Nechceme nic slyšet od bláznů! Nechte si své mírové povídačky, mladíku! Svět netouží po vašich nesmyslech. Co svět stojí, vždycky se rvali lidé mezi sebou a vždycky se budou rvát dál. Vždycky byly války a budou zas. Daleko chytřejší idealisté se snažili předělat svět a nepodařilo se jim to. Nebudeme-li vyrábět zbraně, budou se lidé bít pěstmi. A vy proti nim nic nezmůžete. Nás neoklamete! Nás neuspíte povídačkami o nějakém filmu, který právě zachycuje každé naše slovo, rozumíte? Jste naším zajatcem, pane... pane... Jiří Brado! Zůstanete u nás jako rukojmí, dokud blázen, který vás poslal, nedostane rozum."

Jiří zčervenal: "Ale vždyť jste sám, pane, navrhoval, že váš koncern musí nyní hledat nový způsob zužitkování kapitálu, který máte."

"Ano. Ale to jsem ještě nevěděl, že jste zde vy. A když jste zde, tedy se situace mění. Máme nepřítele v hrsti. Chápete to? Hlupáku!"

Kangaris pokynul a z tajných dvířek vpadli do sálu čtyři obrovití chlapíci, za nimiž sem vstoupil usmívající se generální tajemník. Obři obstoupili Jiřího a dva z nich ho chopili za ramena. Jiří však měl ještě tolik volnosti, že se obrátil a řekl Kangarisovi:

"Varuji vás, nepočínejte si jako malé dítě. Nechtěli jsme vás zničit, chtěli jsme jen změnit směr vašeho počínání. Rozmyslete si ještě jednou, co vám říkám!"

Ale Kangaris jen posupně pokynul hlavou. Jeho velitelský pohyb byl ve shromáždění přijat s nadšením. Zbrojařští magnáti se nahlas smáli a tleskali. Byl to skvělý nápad. Rukojmí nepřítele je v jejich moci. "Bravo! Výborně! No, to je skvělé!" vykřikovali a dupali radostí.

"Odveďte ho!" zavrčel Kangaris.

Nikdo z lidí v sále neměl tušení, že před několika minutami se nad opuštěným domem v horách snesla hustá mlha.

Byl jí plný les a vnikala rychle do Kangarisovy vily. Kdyby se byl jen jediný z nich podíval ven, spatřil by zajímavý obraz. Na nádvoří, kde v hloučcích stáli šoféři u přepychových aut, nastalo náhle úžasné ticho, jeden po druhém klesali šoféři k zemi a okamžitě usínali. Mlha pronikla do kuchyně, kuchař se zlomil nad velikým hrncem tváří do vařící polévky, ale spal, spal a nevěděl už nic. V pokojích vily ustal život. Komorné, komorníci, služky, sluhové, všechno spalo, ačkoliv byl bílý den a slunce jásavě svítilo na obloze.

Tajemník se uklonil a pokynul čtyřem obrům, kteří obklopili Jiřího a odnášeli ho ven. Nikdo z přítomných neměl tušení, že sotva za nimi zapadly dveře, podlomily se pod obry i pod tajemníkem nohy a oni klesli na dlažbu chodby. Také Jiří lehl a spal. A mlha tiše vnikala dveřmi do velkého sálu, kde byli shromážděni zbrojařští magnáti, výkvět světa.

"Nuže, tím je tato veselá scéna skončena," řekl král zbrojařů Kangaris a spokojeně se usmál. Pak se ještě podrbal na bradě a sklonil se nad stůl, aby si tam přečetl nějakou poznámku. Zůstal skloněn, pak mu poklesla hlava a - spal.

Za pět minut se nad celým Kangarisovým domem v horách vznášela hustá, šedivá mlha. Bylo to stranou lidského osídlení. A tak nikdo nespatřil, co se stalo dál. Nespatřil, jak se nad vilou snesl z nebe veliký roj železných ďáblů, kteří se potopili do mlhy a zůstali v ní asi půl hodiny. Za půl hodiny pak se roj ďáblů vznesl, ale každý z nich držel v pařátech nějaký nehybný balík.

A když železní ďáblové zmizeli ve výšinách, začala zvolna stoupat i mlha. Dům stál klidně, jako by se nebylo nic přihodilo.

Na bojištích byl úplný klid, ani nálety výzvědných letadel se již neopakovaly. Ve štábech panovalo zděšení. Náhle, skoro také přes noc, jako by zmizeli ze světa váleční dodavatelé. Záhy se roznesla šeptem sdělovaná zpráva, co se stalo v Kangarisově vile. Vysocí hospodářští důstojníci náhle zjistili, že nadobro ustaly nabídky, jimiž dosud byli přepadáváni a v jejichž horách se skoro dusili: náhle nebylo možné nikde dostat pohonné látky, benzín, náhle nikdo neměl zájem na dodávce chleba a masa, všichni upíři přestali mít zájem o armádu a dodávky pro ni. Poschovávali se kdesi v malých trampských chatách a vydávali se za chudé úředníky na dovolené. S nimi se vytratilo mnoho vysokých politiků a důstojníků. Ve všech štábech pak kolovala zpráva, která zrosila čela náčelníků dusným potem: kdosi v noci přepadával velká i menší muniční skladiště, hlídky uspal, těžké zámky vyvrátil a do rána odnesl všechny zásoby munice. Když se to dovídali velitelé skladišť, alarmovali k dosud plným prachárnám celé regimenty vojska, obklopili skladiště tak, že ani myš nemohla proklouznout, ale nebylo to nic platné; snesla se mlha, všichni vojáci usnuli a do rána bylo skladiště jako vymetené. Na celých úsecích fronty stáli proti sobě vojáci, kteří měli jen pušky, kulomety, děla - ale ani jeden náboj.

A pak se stalo ještě něco. Kromě válečných dodavatelů a vysokých důstojníků se ztrácely i důležité dokumenty v ministerstvech všech válčících států. Vždy druhý den přinesly noviny nepřítele tajný závažný dokument v plném znění. A čím víc dokumentů bylo uveřejňováno, tím víc diplomatů páchalo sebevraždy, ale co horšího: tím víc vycházelo najevo, že se tu úží kruh kolem jistého centra, kde seděli klidně vedle sebe zástupci válčících mocností a kde se dohadovali o tom, jak povedou státy válku mezi sebou, aby se příliš neublížilo majetku určitých vrstev, které měly na válce největší zájem. To už byla zřejmá zrada na národech. V parlamentech všech mocností vřelo.

"Ach, ach! Vida, vida!" chmuřil se Nemo, skloněn nad televizní obrazovkou, která mu přinášela nejvěrojatnější obrazy té hrůzy. "A já bláhovec stále myslil, že to jsou zlé rasy a rozpínavé národy, které způsobují toto věčné zlo! Arne, měl jsi pravdu. Dosud nevyhynuli loupeživí rytíři se středověkým názorem na právo o vlastnictví. Válku nevedou národy, ale rozmary kněžen a lokajů a banálních ideologů. Ó, těch hloupých apoštolů lepšího světa! Máš pravdu, Arne, národ je jako rodina, bydlící v jednom domě s jinými národy. Ale ten dům je prolezlý štěnicemi, které pijí krev všem a roznášejí choroby. Odstraníme-li štěnice z domu, budou moci všichni obyvatelé klidně spát a budou méně nemocni."

"Pozor, Otče!" usmál se Arne. "Na jedno nezapomeň! Už dlouho jsi nebyl na zemi a nebydlil v tom společném domě. Neznáš zvyky štěnic. Při prvním nebezpečí se rozlezou a skryjí do všech škvír za obrazy. Bude nutno všechny škvíry pořádně prolít žíravinou a všechny stěny otlouci, aby se štěnice mohly zazdít. A všechny - i ty nejkrásnější - obrazy bude nejlépe vyhodit, protože za nimi je štěnic jistě plno. Podívej! Podívej se, vidíš?"

Arne ukázal na obraz, který zachytila televizní plocha. Byl to překrásný kostel, přeplněný tichem míru, vznešená klenba byla prolnuta svitem slunce, jež padalo ostrými paprsky oknem přímo na oltář lesknoucí se stříbrem. A před oltářem stál kněz s nepatrným tenkým človíčkem, jehož cvikr se chvěl na ostrém nose jako osika. Mužík podával knězi nějakou skříňku zabalenou do těžkého sametu.

"Jsou to mé rodinné klenoty, pane kaplane, odevzdávám je kostelu jako dar. Dostanete za ně přinejmenším půl miliónů. A tu jsem si myslil, že byste mohli dát za to udělat okno s věnováním. Aby to tu bylo na památku, až umřu."

"Je to vznešený dar, který vám zaplať Pán Bůh!" řekl kněz, ale kupodivu nejevil při tom vůbec žádnou radost.

Nemo se zaškaredil. Pochopil, proč Arne upozornil na toho člověka, který chce po sobě zanechat v kostele památku. Byl to jeden z lotrů, kteří těžili na válce, a protože mu náhle bylo líto, že jeho nesmírné jmění nezaručuje, aby na něho lidé myslili kdy v dobrém, odhodlal se znesvářit svým jménem aspoň okno kostela. Nemo se netrpělivě pohnul. Ale Arne ho zadržel: "Počkej, Otče, ještě není konec. Sledoval jsem toho člověka, protože ho náhodou znám. Bydlil nedaleko nás. Připravil jsem mu malé překvapení."

Kněz na obraze právě stáhl sametový obal a otevřel skříňku. Nahlédl dovnitř a zděšeně sebou trhl: "Proboha, pane, co to znamená?"

Střízlík se naklonil nad otevřenou skříňkou a ztuhl.

Byla v ní velká střepina granátu a na ní nalepený lístek.

"Tento granát zabil třicet lidí. Je však jen jediný z tisíců, který dodala továrna pana Antonína Geierlicha, jenž chce, aby jeho jméno bylo vyryto na okně v chrámu Páně u sv. Jindřicha. Zmiňte se o tom, dobrý pane faráři, při nedělním kázání, aby lidé mohli vzpomenout čisté památky statisíců bezejmenných vojáků, kteří nevinně padli!"

---

Věřím a jsem přesvědčen, že vše dobře dopadne. Ne proto, že by nás Nemo – Nikdo – hlídal a dohlížel na to, co děláme. To ne. Ale proto, že jsme společně ukázali těm, co chtějí válčit a bohatnout a týt ze smrti a zmaru, že je možné je porazit. Ne zbraní. Ale myšlenkou.

A to jsme – nás skoro 52% - co přišlo, k urnám dokázali. Nikdo z nás neměl za pasem zbraň.

Nikdo nikomu nevyhrožoval.

Jen jsme dali svůj hlas – na základě použití selského rozumu – tam, kde jsme si mysleli, že je to pro nás dobré.

A tak to je.

A tak to bude.

Amen.

VS. vr.

Svobodný občan se svobodnými názory…