NEDĚLNÍK ADAMA B. BARTOŠE (62): O DÍVÁNÍ SE DO OHNĚ

Myslím tím krb, který byl jediným způsobem, jak chatu vytopit na přijatelné stupně, když jsme zjistili, že topení přes kotel nefunguje. Člověk se vrátil k tradici, nosil dříví, přikládal, udržoval oheň – a co bylo nejzajímavější – nemohl se od pohledu na plápolající plameny a hořící dřevo v krbu odtrhnout. Nešlo jen o to příjemné sálající teplo, ale ten oheň sám o sobě, myslím vizuálně, člověka skutečně fascinoval. A hlavou se mi honily všechny ty myšlenky o tom, že je to archetypální záležitost, proto nás to tak baví. Do ohně čučely i mé děti, které normálně „takové věci“ nebaví…

Ale i když jsem seděl v křesle před krbem, nechal na sebe působit to teplo a tu krásnou podívanou, a otevřel si u toho víno a na chvíli mi připadalo, že covidový fašismus si může nasrat, protože já ho úplně vytěsnil a pro ten víkend pro mne přestal existovat, přesto jsem se nemohl zbavit dvou pocitů.

Pocit číslo jedna je ten, že i když si myslíte, že covidový fašismus můžete pustit z hlavy (což je skutečně ozdravná kůra a příjemný pocit, který všem doporučuji), něco vám říká, že tak snadné to nebude. Ti, kteří v tom jedou, se vám budou snažit život znepříjemnit na sto a jeden způsobů a vymýšlejí neskutečné drzosti, aby vás donutili se očkovat, což – zdá se – je zřejmě ten jejich nejdůležitější cíl a už to by nás mělo vést k obezřetnosti (druhým cílem je pak naprostá kontrola obyvatelstva, tzv. Total Control).

Pocit číslo dva spočíval v tom, že ani když se obrazně a symbolicky archetypálně spojujete se svými předky, kteří se podobně jako vy do toho ohně v celé historii lidstva dívali se stejnou fascinací, jako vy, jen tak na vás nějaké moudro nespadne, neskočí a ani nesestoupí a ani mne za těch několik hodin civění do ohně (které ale byly jinak příjemné, jinak bych to nedělal) nenapadl žádný zaručený a jednoduchý nápad, jak z této covidové šlamastyky ven – ať už se to týká rodiny či národa.

Zkrátka, je to tak složité téma, takže nevím. Nebojím se to přiznat. Vím, jak bych proti tomu bojoval, kdybych měl vládní odpovědnost. Ale nevím, jak to zastavit z pozice obyčejného člověka, který nemá zastání a nemá téměř žádná práva, která by covidový fašimus uznával. Jistě, mám plán na přežití rodiny, jak jsem vás k tomu povzbuzoval v některém z předchozích úvodníků, abyste si i vy takový plán načrtli a podle něj se zařídili, ale v pozici opoziční mimoparlamentní strany se mi jen těžko hledá způsob, jak covidové šílenství ve společnosti zastavit. Respektive – všechny známé způsoby se mi zdají neefektivní. A na ten efektivní jsem zatím ještě nepřišel. Zatím…

To je i důvod právě toho mého „očistného procesu od politiky“ – ve chvíli, kdy vidím, že o naše názory není ve společnosti poptávka, ve chvíli, kdy vidím, že celý národ jako stádo ovcí jde vstříc své porážce, ve chvíli, kdy v tak zlomovém okamžiku si lidé ve volbách vybrali pokračování téhož covidového teroru jen v jiném politickém hávu, si musím i já klást otázku – má to smysl? Nebo přesněji – co má smysl? Co z toho, co děláme, smysl má, a co z toho, co děláme, smysl nemá? Co máme přestat dělat, protože je to zbytečné a k cíli to nevede, a na co naopak se zaměřit?

Neodcházím (takovou radost svým nepřátelům neudělám) a ani se neodmlčuji (jinak bych nepsal každý týden nedělník). Ale nebudu se nikde promenádovat a ani se vlamovat někam, kde o nás není zájem.

Poslední dny mi několik lidí psalo, jak to bude 17. listopadu. Na sociálních sítích kolují infografiky, které zvou na demonstraci 17. listopadu, kterou pořádá Chcíplý pes. Národní demokracie je uvedena mezi těmi, kdo akci podporují. Za sebe říkám, že o tom nic nevím a neví o tom ani nikdo z mých kolegů ve straně. Nikdo se nás nezeptal, nikdo nás o podporu nepožádal, nikdo nás nevyzval, nepozval, nenabídl nám participaci na akci. Nikdo s námi onu podporu nekonzultoval. Chcíplý pes si to tam prostě napsal, ale po našich zkušenostech s nimi mne to ani nepřekvapuje. Na koordinační schůzku nás rovněž nikdo nepozval. Přesto tvrdí, že akci podporujeme. Dobře tedy – my ji podporujeme, protože nevidím důvod, proč ji nepodporovat, ale to je asi tak vše. Naši členové a příznivci nechť se jí zúčastní podle svého uvážení a podle svých časových možností. Oficiálně ale nikde vystupovat nebudu a píšu to proto, aby se pak někdo nedivil, že jsem tam nevystoupil.

Ostatně, vím, že vlastně nemám jednoduchý recept na to, jak z této Superkrize ven. A lidé přitom mají rádi rychlé recepty. Vyžadují je. Na té demonstraci bude jistě spousta řečníků, kteří budou tvrdit, že ví úplně přesně, co s tím udělat. Budou nabízet své rychlé recepty. Nechci rozšiřovat jejich řady. Jedna věc je něco deklarovat na náměstí a druhá věc je to skutečně změnit. Já vím, že žádnou deklarací nic nezměním. Proto nebudu ubírat čas těm, kteří se budou chtít 17. listopadu na Václaváku sebeprezentovat (Jakub Olbert už oznámil svou kandidaturu na prezidenta). Budu vás až do odvolání otravovat jen svými nedělníky – a ty ostatně číst nemusíte, pokud je číst nechcete.

Mezitím se budu vnitřně připravovat na to, co přijde. Protože ono to přijde. A protože je potřeba na to být připravený.

Hodně odvahy do dalších dní přeje

Adam B. Bartoš, předseda Národní demokracie

PS A na závěr, jako již tradičně, vtípek z dílny CD89.cz. Ono to vlastně není vtipné, ono to je smutné, protože pravdivé…

zdroj: https://narodnidemokracie.cz/nedelnik-adama-b-bartose-62-o-divani-se-do-ohne/