Dnes jsme ve válce a nemusíme si zastírat, že se v ní bojuje o hodně, protože dobře víme, že se v ní bojuje o vše. Ale žádná válka netrvá věčně. Jednou přijde její rozuzlení.
Tak tomu bude i s válkou, kterou proti nám rozpoutali ti, kteří řídí tento svět.
Jednoho dne skončí.
Otázka je, jak z ní vyjdeme. Zda poražení, nebo vítězní. Zda přežijeme, nebo zemřeme. Ale jde i o něco mnohem subtilnějšího – zda si zachováme čest a důstojnost i v těžkých chvílích, či zda si v této válce budeme počínat nemorálně. A protože to není válka země proti zemi, ani aliance zemí proti alianci zemí, nýbrž válka mezi Dobrem a Zlem, kde linie mezi nepřátelskými stranami prostupuje celými zeměmi, celými kontinenty, celým světem, podle toho, zda se jednotlivec přidal na stranu Dobra či Zla, budou i v naší zemi vítězové a poražení. V čase Adventu, kde by měl člověk přemýšlet i nad věcmi, které ho přesahují, není špatné se zamyslet, kde se v této válce nacházíme – každý jeden z nás. I když zamyslet by se měli především ti, kdo stojí na straně vakcinačního teroru.
Vím, že to nebude znít příliš pokorně, ale nezamýšlím se nad otázkou, nestojím-li náhodou v tomto boji nevědomky na straně Zla. Dobře totiž rozumem vím a srdcem cítím, že když jsem pro život, pro svobodu, pro lid, pro národ, nemohu se mýlit a nemohu být na špatné straně. Ovšem druhá strana takovou jistotu mít nemůže. Možná si myslí, že ano – vždyť i jí jde přece o zdraví lidí a o přežití lidí, o bezpečnost a vyřešení pandemie a kdesi cosi… Ale otázka je – za jakou cenu? Za cenu ztráty svobody, za cenu ohrožení našich životů něčím mnohem nebezpečnějším, než je virus sám, za cenu pošlapání lidských práv, za cenu lidského ponížení, za cenu zničených rodin, za cenu mrtvých na lockdown, za cenu lidských, rodinných i firemních bankrotů, za cenu rozvratu státní ekonomiky, za cenu ztráty duševního a fyzického zdraví národa, za cenu ještě většího zotročení naší země korporacemi apod. Možná si myslí, že očkování je oním „dobrem“ a my, kteří jsme proti němu, jsme automaticky ti zlí.
A že je nutno k prosazení očkování (jejich domnělého dobra) obětovat nějaké zásady, nějaké svobody či dokonce nějaké životy. Možná ve své fanatické víře v dobro jsou přesvědčeni, že nějaký koncentrák pro popírače by nebyl tak špatným nápadem, protože – když se kácí les, létají třísky, a když se celosvětově prosazuje domnělé dobro, nemusejí mít špatné svědomí z „vedlejších ztrát“.
Takto možná někteří skutečně uvažují. A někteří jsou dokonce tak nehorázně drzí, že se nerozpakují a píšou to i veřejně do novin. Třeba politoložka Běla Plechanovová v LN (22. 11. 2021) nazývá nás, kteří se nechceme očkovat a podle jejího názoru chceme pouze užívat „veřejných statků“, aniž bychom přinesli nějakou oběť (rozuměj podstoupení vakcinace) – „černými pasažéry“. Neptejte se mne, jak k tomu dospěla, protože můj rozum to nebere. Ale někteří lidé jsou skutečně uvnitř tak morálně pokřivení, že dovedou vyplodit podobný text plný výhrůžek, které by se daly klasifikovat jako „návod k páchání trestného činu apartheidu a diskriminace skupiny lidí ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) a § 402 odst. 2 písm. a) a b) tr. zák.“ – lidsky řečeno k rozpoutání občanské války proti nám, neočkovaným.
Politoložka se v textu zamýšlí, jak nás, zlobivé, donutit, abychom vakcínu přijali a pokud se budeme i tak vzpouzet, jak nás alespoň potrestat. „Jste černí pasažéři, kteří se odmítají podílet na nákladech udržení společného zdroje, jímž je funkční zdravotnický systém dostupný stále pro všechny. Jako každého černého pasažéra, pokud je dostižen, vás čeká pokuta,“ píše. Už tady jsem se ztratil. Cože? Zdravotní pojištění si platím, stejně jako každý jiný odpírač očkování – zákon nám ani nic jiného neumožňuje, když platbu zdravotního pojištění činí povinnou. Proč bych se tedy měl cítit jako někdo, kdo něčeho zneužívá?
Plechanovová je ale jiného názoru a už pro nás dokonce vymyslela trest, jako bychom snad my – neočkovaní – nebyli už nyní trestáni a diskriminováni více než dost. Když prý chytneme covid a nevyléčíme to doma čajem, ale skončíme v nemocnici, neměla by naše léčba být hrazena z veřejného pojištění, které si platíme. Jinými slovy, museli bychom to zacvaknout vedle našich povinných odvodů do zdravotnictví.
Nedosti na tom, tito lidé, kteří se přidali na stranu Zla, jsou tak fanatičtí, že jdou až do pověstných hrdel a statků: když by nám prý ani léčba v nemocnici nepomohla a my zemřeli, „dědictví po vás bude zatíženo solidním dluhem, tedy pokud z toho dědictví vůbec něco zbude. To bude cena za vaši osobní svobodu neočkovat se,“ vyhrožuje osoba, která vyučuje – jak jinak – na FSV UK.
Tyto bláznivé myšlenkové konstrukce přitom staví na vylhaných argumentech o tom, že neočkovaní jsou ti, kteří zahlcují nemocnice, ačkoli přitom dobře víme, že je tomu spíše naopak – na JIPkách leží především očkovaní (a přesto nakažení a tudíž rozhodně ne bezinfekční) pacienti, než my – neočkovaní. To ale fanatické politoložce nebrání v tom, aby i nadále vše obracela na hlavu a nakonec vinila nás, neočkované, i z toho, že hostinští mají menší tržby: to, že „neočkovaní černí pasažéři“ mají chystanými opatřeními vlády zabráněno využívat určitých služeb nekritizuje (nevadí jí, že je to nemorální, protizákonné a diskriminační), ale ještě nás obviňuje, že tím způsobujeme snížení příjmů provozovatelů, „kterým pak bude třeba ze společných zdrojů vyplácet kompenzace. No řekněte, není to Hlava 22,“ ptá se Plechanovová? No řekněte, není Plechanovová – tři tečky? ptám se já.
Tento příklad až náboženského fanatismu (covidiánství), příklad toho, jak ve jménu domnělého dobra jsou někteří lidé ochotní nenávidět své názorové oponenty, jsem nevybral záměrně, prostě mi to jen někdo poslal do mailu. Abych si udržoval duševní čistotu, snažím se aktivně nevyhledávat podobné výblitky Svědků Covidových, ale když už mi někdo něco takového pošle, přečtu si to. Jistě byste našli příklady jiné, možná i trefnější. Paní Plechanovová, kterou jsem do té doby naštěstí neznal, je jistě přesvědčena, že koná dobro a v současné válce stojí na té správné straně.
Ale proč vám to píšu. Vy, co čtete mé nedělníky, víte podobně jako já, kde je Pravda. Co je Dobro a co Zlo. Jistě i my musíme zpytovat svědomí v jiných záležitostech, ale zamýšlet se, zda náhodou v této velké finální globální válce nestojíme na temné straně, nemusíme. Zkuste ale v tomto smyslu apelovat na vaše známé, příbuzné, kamarády nebo prostě jen lidi, které vám osud postaví do cesty (třeba na vás budou v obchodě zpoza roušky něco huhlat a ač jim nebudete přes tu jejich roušku rozumět, možná vám dojde, že vám asi nedávají, že vy ji nemáte), kteří nepochopili, o co tady jde a naopak se snaží z nás dělat ty špatné a zkuste je lidsky přimět k tomu, aby si připustili, že vše může být trochu (nebo spíše dosti) jinak a že to pak znamená, že jsou na špatné straně oni. Ty, kteří se pro Zlo rozhodli aktivně a dobrovolně, ty samozřejmě nepřesvědčíme. Ale jde o to, abychom přesvědčili lidi zmatené, neinformované, propagandou ovlivněné.
Tato válka je do jisté míry informační válka a to, zda v ní uspějeme, záleží sice na naší odvaze a statečnosti i na míře připravenosti přinést oběti, ale ještě dříve na tom, jaké máme informace. Nepopírám, že naši oponenti mohou být horliví a zapálení pro svou věc, že do toho dávají mnoho své energie apod., že skutečně bojují ze všech sil – ale když mají špatné informace, stojí na špatné straně a neznalost je neomlouvá. Jsou spoluviníky a spolupachateli Zla, i kdyby to dělali z nevědomosti.
Začal jsem úvahou o Vánocích a o tom, že po vánočních svátcích se zase vracíme ke slunci a k životu. Je to tak jakýsi bod zlomu. Ať jste věřící, nebo ne, Vánoce v sobě obsahují prvek naděje. Je zima a brzy se stmívá, ale od tohoto dne bude zase lépe.
Na Letné jsem si to fakt užil. Zde s mými přáteli Vladimírem Stworou (šéfredaktorem Zvědavce.cz) a skvělým analytikem Janem Zemanem (jeho článek například zde)
Mám takový pocit, že i my, vlastenci a národovci, můžeme zažít své Vánoce, bod zlomu, kdy se začne blýskat na lepší časy. Nebude to hned. 17. listopadu jsme na Staromáku zapálili první svíčku. Dnes na Letné druhou. Nejspíše nebudou stačit jen čtyři, možná jich budeme muset zapálit mnohem více. Ale jednou přijde ten den. A bude Štědrý a bude slavnostní. A bude znamenat, že budeme slavit, rozbalovat dárky a budeme zase šťastní. Své svobody si vezmeme zpět.
Nic ale není zadarmo a nic nemůžeme uspíšit. Neexistují zkratky. I když si děti sebevíce přejí Vánoce, na které se těší, neurychlí jejich příchod. Musejí si na ně trpělivě počkat, otevírat okénko za okénkem. Nejdelší noc je skutečně ta před Štědrým dnem, protože malé dítě se tak těší, že mu ta noc utíká pomalu a nemůže se dočkat rána. I my před naším vítězstvím tak nejspíše zažijeme ještě větší temnotu, zlo a teror, než je tomu dnes. Ale vytrvejme. Ono se to zlomí. Ono se to otočí. Záleží ale samozřejmě na nás.
Chtěl jsem původně dnes psát o demonstraci na Letné, ale myšlenky mne při psaní zavedly sem. Letná byla dobrá, lidé byli skvělí, to jsem se jim ostatně ve svém projevu-neprojevu (zde od 24. minuty) snažil říci. Až pak jsem si uvědomil, že jsem zapomněl podobnou poklonu vyseknout i organizátorům demonstrace, kterým patří uznání a díky. I přesto, že jsme na Letné mrzli, jsem si akci užil. Potkal jsem spoustu známých a přátel a zahřálo mne to u srdce. Jak jsem řekl – nakonec to byla vydařená adventní neděle. A co více – po dnešku jsem získal neodbytný pocit, že každou další demonstrací zapalujeme pomyslnou svíčku a přibližujeme se tak ke Štědrému dni – k bodu Zlomu. Proč? Protože lidé přišli, i když byl nouzový stav. Protože lidé přišli, i když je Advent. Protože lidé přišli, i když byla zima. Protože lidé přišli, i když tato demonstrace byla jen pár dní po té předchozí. Na mne to udělalo dojem a naplnilo mne to optimismem.
Na Letné jsem nechtěl otravovat projevem. Pár poznámek a postřehů k řešení Superkrize jsem přednesl den předtím v rámci České konference, další podařené akce. Můj projev najdete zde (v čase 3:20:10).
Narazil jsem tam i na téma „Karel Janeček“, které jsem vám minule slíbil rozvést. A rozvést budu muset i to, co jsem řekl právě na České konferenci. Takže nejspíše o tom bude příští nedělník.
Do té doby se opatrujte a pamatujte:
My se nedáme.
My to dáme.
Adam B. Bartoš, předseda Národní demokracie
