Kdo mrkne první? Přípravy na válku skončily

Ukrajina zároveň působí pouze jako provokatér prvního střetu. Jejím úkolem je nějak naznačit světovému společenství účast Ruska na vojenském konfliktu.

Dále mají Spojené státy v úmyslu zahájit evropskou válku za účasti alespoň několika východoevropských zemí - členů NATO a EU. To jim umožní vyvíjet tlak na jejich západoevropské spojence, kteří nechtějí konflikt s Ruskem, a požadovat, aby se rozhodli, zda jsou s Moskvou nebo s NATO.

 

Pro západní Evropu to není snadná volba. Zvolí NATO - zvolí válku, která se v tomto případě přiblíží rozsahu světové. Zvolit si Rusko znamená opustit staletý systém spojenectví, v němž je západní Evropa zvyklá cítit pohodlně. Existuje velmi vysoké riziko, že si Evropané vyberou USA a NATO v naději, že sázka vyjde a oni nebudou muset bojovat. Ale to je naděje na zázrak a Bůh sesílá zázraky pouze těm, kteří jsou jich hodni. Předpokládané vojenské řešení krize na kontaktní linii na Donbasu tedy nelze nazvat ukrajinsko-ruskou válkou. Situace je mnohem horší.

 

Dovolte mi připomenout, že ruský velvyslanec, který byl odvolán ke konzultacím, se do USA nevrátil. Navíc to nemohlo být ohlášeno. Nikdo neví, na jak dlouho byl stažen, ale informace byly šířeny prostřednictvím oficiálních ruských médií. Moskva naznačila v informačním prostoru a poté ústy ministra zahraničních věcí potvrdila, že vztahy se Spojenými státy jsou na bodu mrazu, k dialogu nedošlo. To znamená, že situace je horší než během kubánské raketové krize. Poté SSSR a USA zahájily aktivní dialog, aby zabránily válce.

 

Evropská média šířila informace, že USA přivedly své jednotky v Evropě na maximální úroveň bojové připravenosti. Současně byl v Itálii proveden průzkum na téma: „Jste připraveni bojovat s Ruskem za Ukrajinu?“ Mnoho účastníků průzkumu (většina z nich žádnou válku nechce) navíc zdůraznilo, že ve skutečnosti nejde o válku pro celkově většině Italů neznámou Ukrajinu, ale o válku pro zájmy Washingtonu.

 

Evropané tedy všechno dokonale chápou. Italové dokonce vyjádřili naději, že pokud vypukne rozsáhlá válka, Putin splní svůj slib zasáhnout rozhodovací centra a nedovolí Američanům, zatahujícím do konfliktu jiné, tradičně sedět v zámoří.

 

Nějaký polský generál se nadchl a oznámil naléhavou potřebu vytvoření pobaltské unie (skládající se z Polska, pobaltských států a skandinávských zemí) pro válku s Ruskem. NATO se mu nezdá dostatečně spolehlivé.

 

V každé armádě je dostatek marasmických generálů, ale když se o těchto prohlášeních začne aktivně diskutovat v národním i mezinárodním tisku, znamená to, že odpovídající společnost (polská, pobaltská) je morálně připravena na válku - omezující mozková centra, včetně instinktu sebezáchovy, která normálně blokují přijímání rizikových řešení, jsou vypnuta.

 

Ukrajinské vedení se navzdory provokativnímu ostřelování Donbasu zjevně obávalo vyprovokovat Rusko ke skutečnému nepřátelství při vzpomínce na to, co se stalo v roce 2008 s gruzínskou armádou a v letech 2014–15 s ukrajinskými ozbrojenými silami. Američané, kteří do poslední chvíle předstírali, že s tím nemají nic společného, museli svou účast na provokování konfliktu dokonce otevřeně přiznat. V průběhu jednoho dne 1. – 2. dubna proběhly telefonické rozhovory mezi ministry obrany a prezidenty Ukrajiny a Spojených států. V obou případech tlačili američtí partneři Kyjev do konfliktu s Moskvou a slíbili, že tváří v tvář Rusku Ukrajinu neopustí.

 

Bezprostředně poté požadoval Kyjev společná cvičení s NATO (dosud nebylo rozhodnuto o jejich uspořádání, ale myslím si, že se to Spojené státy pokusí prosadit). Ukrajina rovněž informovala Radu bezpečnosti OSN o eskalaci na kontaktní linii na Donbasu. Děje se to proto, aby se vina za začátek konfliktu přesunula na Rusko, a aby bylo možné říci: „Varovali jsme, dokonce i k Radě bezpečnosti jsme se odvolali.“

 

Ukrajinská Nejvyšší rada změnila legislativu upravující brannou povinnost a poskytla Zelenskému formální příležitost povolat do 24 hodin milion lidí, kteří sloužili v armádě, z nichž alespoň polovina má zkušenosti s bojem na Donbasu. Jelikož takový počet lidí není Ukrajina schopna uniformovat, nakrmit, vyzbrojit a formovat z nich nové jednotky a formace, znamená to, že ukrajinské ozbrojené síly mají k dispozici tolik krmiva pro děla, kolik jich dokáží strávit.

 

Ukrajina také neustále demonstrativně převádí své jednotky na demarkační linii a na hranici s Ruskem. V některých případech mluvíme o plánované rotaci formací v zóně konfliktu na Donbassu, ale je pozoruhodné, že se Kyjev neobtěžoval vyvrátit informace svých vlastních médií o posílení uskupení vojsk na hranici s Ruskem.

 

Moskva reagovala stejně demonstrativním přesunem vojsk k oblasti ukrajinských hranic. Ruské ministerstvo obrany navíc celý týden mlčelo, než oznámilo, že vojska jsou přesunuta v rámci plánovaných cvičení. Putin uspořádal videokonferenci s Macronem a Merkelovou, během níž byl ruský postoj k současné krizi sdělen Francii a Německu. Soudě podle jejich následného chování jim bylo důrazně doporučeno, aby se trhli a nezkoušeli se zapojit do tohoto konfliktu.

 

Ruský ministr zahraničí vedl s Čínou rozsáhlá a úspěšná jednání, mimo jiné o koordinaci akcí mezi Moskvou a Pekingem v reakci na provokace Washingtonu, po nichž Rusko a Čína současně přijaly řadu nepříjemných opatření v boji proti americké cenzuře na globálním internetu. A také zasadili jemné, ale hmatatelné rány americkému obchodu a ekonomickým zájmům.

 

Vysoce postavení představitelé ruského ministerstva obrany zároveň navštívili řadu zemí, které jsou spojeny s Moskvou a Pekingem v jihovýchodní Asii, a konzultovaly se svými čínskými kolegy otázky, jejichž obsah nebyl zveřejněn. Mimochodem, Číňané již dlouho chtějí vrátit Tchaj-wan a nevylučují provedení vojenské operace proti americkým spojencům na ostrově Kuomintangu.

 

Tři ruské ponorky se vynořily v Arktidě současně, rozbily led a provedly úspěšné odpálení cvičných raket. Nejedná se o nic jiného než o ukázku Americe možnosti zahájit proti ní masivní jaderný úder z nejzranitelnějšího směru. Z toho byly na Sibiři označeny sledy s vojáky a vybavením pohybujícím se směrem k evropskému Rusku (fotografie byly zveřejněny na internetu lidmi, kteří byli omylem svědky přesunu vojsk).

 

V Doněcku a Lugansku byly vydány dekrety o první výzvě k vojenské službě v historii lidových republik. Doposud bylo do obou armád republik povoláno čtyři sta lidí. Jedná se spíše o demonstraci než skutečné posílení sboru republik. Dekrety však umožňují současně povolat deset věkových skupin najednou, což v případě potřeby umožní dvakrát nebo třikrát zvýšit počet ozbrojených sil republik. Jelikož se DNR a LNR opírají o podporu Ruska, neměly by být problémy se zbraněmi a uniformami pro takový počet lidí. Ruské sklady jich umožňují vyzbrojit a vybavit miliony.

 

Moskva otevřeně řekla a ukázala, že nemá v úmyslu ustoupit. Rád bych ještě jednou zdůraznil, že prakticky všechny předběžné diplomatické a politické akce na obou stranách již byly provedeny. Prakticky nezbývá prostor pro další stupňování napětí bez přechodu k otevřenému konfliktu. Manévry, které lze ještě absolvovat, napětí nijak nezmírní a jejich potenciál se také v příštích týdnech vyčerpá.

 

Strany (a nejedná se o Ukrajinu a Donbass, ale o Rusko a Spojené státy) jsou v situaci „kdo mrkne první“. Marasmická Bidenova vláda ve skutečnosti realizovala plán Hillary Clintonové během její prezidentské volební kampaně v roce 2016 - plán jaderného vydírání Ruska. Poté Hillary oznámila, že bude požadovat ústupky od Ruska pod hrozbou rozsáhlé jaderné války. Spojené státy nyní v několika krocích prokazují svoji připravenost přivést krizi na Donbassu na úroveň přímé vojenské konfrontace mezi Ruskem a Spojenými státy.

 

Proč to dělají? Protože nemají jiný způsob, jak bránit svou globální hegemonii, bez níž se Spojené státy jedním dotykem promění ve slabý a špatný regionální stát, vnitřně nestabilní a náchylný k rozpadu (horší než Rusko v 90. letech).

 

Podle jejich vlastních amerických výpočtů by během příštích tří až čtyř let měli konečně ztratit ekonomickou a politickou konkurenceschopnost vůči Rusku a Číně a ztratit dokonce i teoretickou možnost vyhrát vojenský konflikt. Washington čelí dilematu: Teď nebo nikdy.

 

Znamená to, že válka je nevyhnutelná? Ne. Její nebezpečí je velmi velké. Kromě toho existuje velké riziko, že se události vymknou kontrole, zvláště při neadekvátnosti současné americké správy. Jak však bylo uvedeno výše, politika neznamená povinný fatální vývoj. Pro vývoj situace je vždy spousta možností.

 

Pro náse existují tři hlavní, aby se zabránilo nejhoršímu:

 

1. Někdo ustoupí bez války. Pro ustoupivšího by to znamenalo politickou katastrofu, ale odloženou. Hned to nebude postřehnutelné.

 

2. Vojenská krize začne a skončí příliš rychle na to, aby Spojené státy měly čas nasadit svůj plán na převrácení konfliktu do Evropské války. Zhruba řečeno, Ukrajina bude zničena tak rychle, že Poláci, Pobaltí a další sebevrazi pro americké zájmy, stejně jako samotné USA, nebudou mít čas reagovat, a pak už bude příliš pozdě.

 

3. V určité fázi bude existovat mezera v eskalaci situace. Ukrajinští vůdci se možná nikdy neodváží překročit poslední hranici. Koneckonců, nemají prakticky žádnou šanci na přežití, bez ohledu na výsledek konfliktu. I když pro ně USA pošlou letadlo (což je nepravděpodobné), jednoduše se nedostanou do Boryspilu, nebo neopustí vzdušný prostor Ukrajiny. Rusko může oblohu nad ní kdykoli zavřít. Východoevropané si možná nedovolí být do konfliktu zataženi.

 

Jedna věc je „vyhlásit válku Rusku“ ve svých vlastních sdělovacích prostředcích, a úplně jiná je udělat to v praxi. Možná nebudou mít čas sestoupit do protileteckého krytu. A je dobré, když parašutisté dorazí, aby je zajali, protože mohou dorazit rakety, které zajatce nepřijmou, protože nevědí jak.

 

Západní Evropa může zaujmout tvrdý postoj. Je nepravděpodobné, že by Spojené státy riskovaly dotažení konfliktu do konce, pokud by je evropští spojenci odmítli podporovat, včetně zákazu Američanům provádět podvratné aktivity proti Rusku z jejich území. Západní Evropa si je dobře vědoma tohoto nepříjemného pocitu, když vaše město, vaše malá dobře upravená země je cílem bezduchých hlavic, které ji mohou třikrát vymazat do radioaktivního prachu. Chtějí žít dobře, ne hrdinsky umírat pro americkou nadvládu. Strach ze smrti v nich může probudit odvahu nezbytnou k otevřenému odporu proti USA.

 

Slabost všech těchto možností spočívá v jedné věci, musíme se spoléhat na to, že někdo jiný udělá správné rozhodnutí, protože my sami už nemůžeme ustoupit. Jak však vidíme, existuje mnoho možností, kdy je fatální vývoj událostí přerušen.

 

Přesto musím se smutkem konstatovat, že za padesát pět let, co jsem živ, svět nikdy nestál tak blízko válce. Nejbližší věc (po karibské krizi, která se stala ještě před mým narozením), byla třetí světová válka během evropské raketové krize na počátku 80. let, kdy USA rozmístily v Evropě své rakety středního doletu, a sověti s SS-20 (RSD-10 Pioneer podle klasifikace NATO) postoupili až k NDR.

 

Polohové oblasti jaderných střel byly umístěny několik desítek kilometrů od sebe (v NDR a SRN), což znamená, že jakýkoli konflikt s použitím konvenčních zbraní hrozil výměnou jaderných úderů, protože v případě průlomu byl nepřítel schopen dosáhnout raketových pozic za den nebo dva ...

 

I tehdy tedy byla situace lepší, protože Američané, i když byli nakaženi kovboji, byli obecně příčetní, nechtěli válku a dialog pokračoval. Nyní my (a celý svět) jednáme s nedostatečnými lidmi ve Washingtonu, pro něž je budoucí svět horší, než válka. Navíc věří, že válku lze stále vyhrát, a nejsou připraveni s nikým hovořit o kompromisu vyžadujícím jednostranné ústupky.

 

A přesto máme šanci. Většina lidí (Američané nejsou výjimkou) chce žít. Senilní Bidenova junta, která se zmocnila Bílého domu, není všemocná. Lze to zastavit také společným úsilím.

 

Zdroj:

Кто моргнет первым? Приготовления к войне завершились