Hirošima 6.srpna 1945 v 8 hodin a 16 minut – záblesk na nebi jasnější než tisíc sluncí

Současná prozápadní orientace naší země a propaganda se kloní k ospravedlnění útoku, tedy k názoru a), kdežto vojenskohistorická fakta ukazují spíše na variantu b).

Podívejme se tedy do minulosti, jak se situace vyvíjela a každý může přijmout svou verzi událostí.

Koncem roku 1942 byl spuštěn přísně tajný projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout vojensky použitelnou jadernou výbušninu a předejít tak nacistické Německo, které mělo také teoretické předpoklady na projektu jaderného štěpení pracovat. Později se prokázalo, že tam chyběla na rozdíl od USA mimo jiné i rozhodující politická podpora. Možným nosičem na cíl v té době bylo výhradně letectvo, proto se dosud používají pojmy „bomba“, „A-bomba“, „atomová puma“.

Válka v Evropě skončila v květnu 1945 zdrcující porážkou Německa a rozhodujícím vojenským vítězstvím SSSR, čehož si v té době spojenci (USA, VB) byli plně vědomi a tu obrovskou sílu museli respektovat. V té době BOMBA ještě NEBYLA ! Ale práce na ní už finišovaly. Dne 4.7.1945 (Den nezávislosti) bylo rozhodnuto o použití jaderné zbraně na Japonsko, přestože zbraň ještě neexistovala, ale byla už reálná naděje, že bude vyrobena.

K tomu účelu byla asi 2 měsíce předtím (již v květnu 1945) vytvořena přísně tajná speciální útočná a monitorovací skupina dislokovaná na základně na ostrově Tinian v Tichém oceánu, sestávající z 15 bombardérů B-29, které byly odlehčeny pro lety v letové hladině 12 km (mimo výškový dosah japonských stíhaček, které v průběhu května 1945 ještě mohly částečně účinně zasahovat) a intenzivně nacvičovala přiblížení k cíli, bombardování maketami pum těžkých 4,5 tuny a únik z prostoru shozu (Konstrukce pumy už v té době počítala se vzdušným výbuchem realizovaným pomalým shozem na padáku, aby se bombardéry mohly dostatečně vzdálit. Puma měla vícenásobně jištěnou iniciace a mohutný systémem autodestrukce pro případ technického selhání, a tedy spolehlivého následného utajení celé technologie nové zbraně v případě poruchy - nevýbuchu).

To, že se jedná o chladnokrevně plánovaný vojensko-vědecký pokus, který měl poskytnout řadu velmi cenných informací pro vojenské plánování nejefektivnějšího použití zbraně v budoucnu, tedy informací o rozsahu a pásmech ničení, účinek na budovy, infrastrukturu, techniku a živou sílu, ale i monitorování účinku a vývoje nemoci z ozáření na lidech, které následovalo ihned po obsazení atomových cílů Japonska, dokazuje fakt výběru čtyř japonských města: Kokura, Hirošima, Niigata a Kjóto. Starobylé město Kjóto bylo ze seznamu vyjmuto na přímý zásah tehdejšího válečného ministra USA Henry L. Stimsona, který Kjóto poznal, strávil tam kdysi své líbánky a měl k němu nostalgický vztah. Kjóto bylo nahrazeno v seznamu městem Nagasaki. Tato města (tyto cíle) neměly v té fázi války už prakticky vojenský význam, pomohli je vybrat odborníci projektu Manhattan s ohledem na velikost, zástavbu a konfiguraci terénu, byly vyjmuty z leteckého válečného bombardování (podobně jako v Evropě např. pro masívní použití zápalných pum na Drážďany), jen pro to, aby bylo možné přesněji zachytit výsledky útoku nezkreslené předchozím ničením!

Jednání tří mocností (SSSR, USA, VB) o poválečném uspořádání Evropy (Postupimská konference 17.6.-2.8.1945) bylo prezidentem USA Trumanem oddalováno s nadějí, že získá potřebný čas a provedený úspěšný test bude umožňovat lepší pozici v jednání. (Existuje Trumanův výrok: „Jestliže vybuchne bomba, bude to, myslím, samozřejmě na tyto hochy obušek.“).

Test se uskutečnil během konference dne 16.7.1945 na polygonu v poušti Nového Mexika (ihned telegram Trumanovi do Postupimi). Po vyhodnocení bylo zjištěno, že výbuch asi 100x překonal původní odhady (zpráva Trumanovi 21.7.1945). Dne 24.7. pak Churchill s Trumanem jako by mimochodem informovali Stalina o zbrani ohromné destrukční síly (ale nepadl ani náznak termínu „atomová bomba“). Stalin nijak nereagoval a vznikl tak dojem, že nepochopil význam informace. Po jednání to Molotov komentoval: „Stoupají na ceně.“ Stalin se zasmál: „Ať stoupají. Bude potřeba promluvit s Kurčatovem (hlavní osobnost jaderného výzkumu SSSR) o urychlení naší práce.“

V době bezprostředně předcházející svržení pum již byla japonská protivzdušná obrana v podstatě zničena, a letectvo USA zcela kontrolovalo vzdušný prostor, města a průmysl mimo vybrané atomové cíle byly těžce poškozeny a rozvráceny bombardováním (např. Tokio – 80.000 mrtvých po konvenčním náletu – srovnatelné s pozdějšími obětmi v Hirošimě), námořní síly Japonska byly do značné míry zničeny už dříve, ale pevninská obrana byla odhodlaná klást poměrně tuhý odpor. Japonsko bylo v té situaci i bez atomového bombardování zralé na kapitulaci. To nebyli ochotni akceptovat pouze fanatičtí militanti se samurajskou tradicí, kteří by ale nekapitulovali ani po atomových útocích a volili by raději smrt v beznadějném boji.

Podle Jaltské dohody, v níž Stalin slíbil spojencům vstoupit do války s Japonskem do tří měsíců od ukončení bojů v Evropě, začala Rudá armáda 9. srpna 1945 ničit japonskou kuantugskou armádu (přes milion mužů), hlavní sílu Japonského císařství dislokovanou na pevnině. Sovětská vojska, postupovala rozhodně, účinně a velmi rychle. O útoku, který byl delší dobu plánován, byli spojenci (USA) informováni předem . Už 17. července 1945 řekl Truman na postupimské konferenci, že akce spojenců ve válce proti Japonsku nevyžadují aktivní pomoc Británie a prohlásil, že „USA očekávají pomoc od Sovětského svazu“.

Problém byl také v hodnocení a vnímání vlastních ztrát spojenci.  Např. 1. dubna 1945 se Američané vylodili na Okinawě čímž začal útok na japonské ostrovy. Bitva trvala až do 21. června a na americké straně si vyžádala 12 513 mrtvých což byly dosud největší ztráty USA v této válce. Ve srovnání s těžkými boji 2.sv. války v Evropě, kdy ztráty vojáků Rudé armády i Wehrmachtu dosahovaly v jednotlivých operacích mnoho desítek až stovek tisíc na obou stranách, a dokazuje to nesouměřitelnost rozsahu a tíže bojů západních spojenců s významnými válečnými střety na sovětsko-německé frontě v Evropě. Pro USA ani pro VB to prostě nebyla Velká vlastenecká válka – boj o přežití.

I z toho hlediska lze také nazírat na zdůvodnění útoků, podobně jako na mnohem pozdější výrok Madelen Albrightové z května 1996, že půl milionu mrtvých Iráckých dětí (embargo) stálo za to, aby američtí chlapci nemuseli znovu rukovat do Iráku.