Západ: svoboda, nebo zhýralost?

Změna společnosti založená na lidském vývoji nemusí být nutně lineární, protože se zabývá různými proměnnými, které se mění různými způsoby. Například, zatímco jedna proměnná postupuje vpřed, jiná se vrací zpět, takže změna ve společnosti není lineární v tom smyslu, že zahrnuje soubor proměnných, které se transformují různými způsoby.

Lidský rozvoj, na rozdíl od konceptu ekonomického rozvoje, nemusí nutně znamenat přechod k modernitě, protože různé proměnné lidského rozvoje se mění různými způsoby a je třeba vzít v úvahu ty tradiční faktory různých kultur a civilizací, které jsou důležité pro štěstí a svobodu národů. Lidský rozvoj lze chápat jako společenský proces, kterým se rozšiřuje schopnost jednotlivců žít svůj život způsobem, který považují za nejcennější (A. Sen). Tímto způsobem lze úroveň rozvoje společnosti měřit svobodou, kterou mají jednotlivci, kteří ji tvoří, žít své životy způsobem, který považují za nejcennější.

Ideál svobody je cíl, který musíme sledovat, i když tato svoboda není jen svobodou na politické rovině, je to svoboda bytí vzhledem ke všem faktorům, které jí brání dosáhnout svého plného uspokojení. Aby bylo možné sledovat cíl lidského rozvoje, je nezbytné, aby společnost fungovala jako organický celek, a proto musíme považovat za zásadní ustavení normativistického systému na ekonomické a sociální úrovni, který se v době globalizace snaží žádoucím způsobem usměrňovat různé činitele společnosti. Společnost je tvořena sociálními činiteli, kteří mohou být na sobě vzájemně závislí a kteří mohou fungovat jako orgány tím, že plní společensky nezbytné funkce.

Jednání určitých společenských činitelů je škodlivé pro proces lidského vývoje a činí společnost méně organickou, a v závislosti na případu jsou opatřeními prostá regulace jednání tohoto společenského činitele institucemi, a v případě, že první řešení není možné nebo není nejlepší, Pak jsou tito zlí společenští činitelé potlačeni, a proto mluvím o normativismu a ne o integralismu, protože někteří činitelé společnosti brání jejímu cíli, aby fungovala jako organická jednotka. Tímto způsobem by se společnost měla co nejvíce podobat organickému tělu, kde sociální činitelé, kteří na sebe vzájemně působí, jsou orgány jednajícími tak, aby umožňovaly dosažení cíle většího lidského rozvoje.

V systému, který funguje jako organické tělo, se orgány svým působením nedostávají do konfliktu s jinými orgány tak, že by toto tělo žilo nemocně. Cílem normativismu však není pouze lidský rozvoj, cílem je specificky lidský rozvoj ve své udržitelné verzi. Společnost musí nejen zajistit, aby její jednotlivci byli svobodní, ale musí vytvářet příležitosti i pro jednotlivce budoucnosti, aby byli svobodní, a tento způsob fungování společnosti je nejorganičtější, protože generace před těmi, které přijdou, nakonec fungují jako nezbytný orgán pro své dědice. tím, že plní funkci zajistit, aby i nové generace mohly být šťastné.

Proto k definici lidského rozvoje Amartyi Sena, která, jak jsme viděli, spočívá v definici rozvoje jako schopnosti společnosti vytvářet nové příležitosti, které pomáhají zvyšovat svobodu společnosti jako celku, a to na všech úrovních s ohledem na její uspokojení, musíme přidat koncept udržitelnosti. mít definici udržitelného lidského rozvoje. Jedná se o společenský proces, který rozšiřuje svobody společnosti, aniž by ovlivnil svobodu budoucích společností, tj. proces, který zvyšuje možnosti členů společnosti tak, aby mohli dosáhnout svých snů, ale kde jsou vytvořeny podmínky tak, aby budoucí generace měly stejnou nebo lepší možnost dosáhnout i těchto snů.

Aby to bylo možné, jsou samozřejmě brány v úvahu faktory, jako je péče o životní prostředí a to, že současné činy ekonomicky neohrožují budoucí generace. Různí aktéři ve společnosti hájí různé zájmy a mohou budovat antagonistické vztahy, které vedou ke klíčovým jevům v dějinách lidstva, jako je boj mezi dominantním a podřízeným sektorem, etnicko-náboženské konflikty, mezigenerační střety a boj v duchovní, sexuální a politické sféře obecně. Tyto konflikty mohou být příležitostí stát se kanály lidského rozvoje, nebo mohou být opačné. V rámci společenských vztahů dochází k boji, a ten nastává, když je akce vedena cílem prosadit vlastní vůli proti odporu jiné nebo jiných stran.

Boj vyvolává soutěživost, která nastává, když existuje vlastní dispozice, o kterou usilují i ostatní. Ve svých nejhrubších aspektech boj zakládá moc chápanou jako pravděpodobnost prosazení vlastní vůle v rámci společenského vztahu, a to i proti veškerému odporu a bez ohledu na to, na čem je základna moci. Na druhou stranu zakládá dominanci, což je pravděpodobnost nalezení poslušnosti v příkazu s určitým obsahem, mezi danými lidmi. Podle známé Weberovy klasifikace může nadvláda probíhat třemi způsoby, a to v tradiční formě: která se opírá o každodenní víru v posvátnost tradic nebo zvyků, které ovládají společnost od starověku, a racionální formou, která spočívá na víře v zákonnost práva určitých vládců vykonávat autoritu. Zákon je spojovacím článkem mezi ovládanými a ovládajícími.

A konečně je tu charismatická nadvláda, která se opírá o osobní kvality vůdcovství, aby mezi lidmi vytvořila sympatie a náklonnost. Pokud jde o stát, Weber jej definuje jako sdružení lidí s nepřetržitou aktivitou, kteří musí úspěšně udržovat nárok na legitimizovaný monopol fyzického donucení, aby udrželi stávající řád. Ale jak jsem již zmínil, musíme vytvořit společnost, která se co nejvíce podobá organickému tělu, které se skládá ze sociálních činitelů, kteří jednají tak, aby dosáhli co největšího udržitelného rozvoje člověka. Ke kolektivní akci dochází, když jednotlivci mají větší užitek ze spolupráce na společném cíli, než když dojde k opaku.

Existují dilemata, která vyplývají z teorie her, například co se stane, když se jednotlivci rozhodnou přijmout špatnou strategii, protože neznají preference ostatních. V teorii her Albert W. Tucker formuloval dilema známé jako "vězňovo dilema", kdy jeden z nich raději nespolupracuje s druhým, i když situace diktuje, že oba prohrají tím, že se prozradí. V mnoha případech se potýkáme s problémy omezení informací, které lidé mají, pokud jde o celkové a částečné panorama, což je něco analogického k informačním problémům, které vidíme v ekonomice, když nejsou vidět všechny sektory trhu. V jiných případech se potýkáme se znatelnými náklady na informování nebo účast, které jednotlivci nejsou ochotni převzít.

Náklady na kolektivní akci jsou tím větší, čím větší je skupina, takže pro lepší kolektivní akce musí být skupiny obecně menší a musí existovat selektivní pobídky, které přimějí jednotlivce, aby přijali náklady na to, aby byli informováni a účastnili se akcí svých kolektivů. Aby mohli jednat ve společnosti, musí být přítomni všichni společenští činitelé nutní pro co největší lidský rozvoj, takže úkolem státu je rozhodovat o tom, kteří z těchto činitelů by měli být přítomni a jak regulovat jak činitele, kteří by měli být přítomni, tak ty, kteří by přítomni neměli. Existují činitelé, kteří jsou strukturálně nezbytní a zachovávají si stejný stav, dokud jsou nepostradatelnou součástí života lidí.

Strukturálně nutní činitelé musí jednat tak, aby bylo dosaženo co největšího udržitelného rozvoje lidstva pro populaci jako celek, zatímco činitelé, jejichž jednání je v neřešitelném rozporu s výše uvedeným cílem, jsou strukturálně nepotřebnými činiteli. V lidských společnostech někteří sociální činitelé někdy nejsou strukturálně nezbytní a ti, kteří nejednají, jednají vždy způsobem, který není v rozporu s cílem co největšího lidského rozvoje společnosti jako celku. Jak strukturálně nezbytní, tak nepotřební činitelé se mohou dostat do konfliktu s jinými činiteli a mohou být eliminováni v průběhu lidské historie. Jasným příkladem byla Francouzská revoluce, kdy francouzští panovníci byli ve skutečnosti součástí parazitické třídy, která spotřebovávala a spotřebovávala, ožebračovala ostatní a nijak nepřispívala k blahobytu drtivé většiny této společnosti.

Výsledkem byla eliminace tohoto parazitického činitele uprostřed bojů s jinými sektory společnosti, stejně jako bylo odstraněno mnoho monarchií po celém světě, zmizely socioekonomické a sociálně-politické formy typické pro feudální systémy, které se nakonec staly překážkou rozvoje lidských společností. Vědec James Lovelock nám svou teorií Gaia říká, že celou biosféru (soubor živých bytostí na planetě spolu s prvky litosféry, hydrosféry a atmosféry, se kterými interagují) lze chápat jako jediný živý organismus, tedy bytost, kde jsou všechny její části propojeny, a přesto jsou stejně nezávislé jako buňky našeho těla.

Chápeme-li tedy lidstvo jako pouhou buňku v celém tomto organickém systému, a tedy jako jedinou entitu, musíme shromáždit vlastnosti, díky nimž funguje co nejlépe. Ani v přírodě nejsou pozorovány dokonalé systémy, protože například složky buněk, dokonce i ty, které tvoří naše tělo, mohou přestat správně fungovat, což způsobí, že buňka onemocní nebo zemře. Buňky se přizpůsobují situacím prostředí, které je ovlivňují. I když se dokážou přizpůsobit změně prostředí, neutrpí poškození. Proto musí lidstvo neustále bojovat, aby se přizpůsobilo svému prostředí a přežilo, přičemž svoboda zachovat život je základem, na kterém jsou postaveny všechny ostatní svobody.

V kapitalistickém systému a společnosti je nutná regulační intervence státu spolu se zásahem dalších institucí, aby určití společenští činitelé (například společnosti ekonomiky) plnili co nejlépe svou funkci jako orgány společnosti a jednali ve prospěch maximálního udržitelného lidského rozvoje, který je možný. Normativismus můžeme definovat jako ideologii, která obhajuje to, aby společnost měla tendenci fungovat jako organické tělo prostřednictvím umisťování norem do této společnosti, a pochopíme, že "fungování jako organické tělo" znamená, že tak činí způsobem, který je nejlepší pro udržitelný lidský rozvoj této společnosti. a tedy tak, aby stát jednal v souladu s autentickou vůlí lidu. Existují situace, kdy přechod ze situace 1 do situace 2 je zlepšením pro všechny jednotlivce ve společnosti nebo zlepšením pro některé, aniž by to ublížilo ostatním.

Koncept Paretova optima označuje situaci, kdy nemůžete zlepšit něčí situaci, aniž byste nějak nezhoršili situaci ostatních, například pokud 10 % populace vlastní 90 % bohatství a zbytek si rozdělí 10 %. Paretovsky optimální situací by bylo, kdyby se jednotlivci měli úplně stejně jako všichni ostatní, a totéž lze říci i o mnoha situacích, které leží mezi jedním extrémem (úplná nerovnost) a druhým (úplná rovnost). Z Paretova pohledu neexistuje žádné kritérium, podle kterého by bylo možné vybrat jednu situaci jako preferovanou před ostatními. Vytvořme tedy "optimum", kde lze situace vybrat jako preferované před ostatními, "optimum", které lze nazvat sociálním optimem. Sociální optimum definuji jako situaci, kdy svoboda jednoho nebo více jedinců může být omezena a svoboda druhého nebo druhých zvýšena způsobem, který alespoň kompenzuje omezení svobody jednotlivce.

Pokud tedy například zemi zasáhne hladomor, je znásilnění majetku bohatších jedinců (např. prostřednictvím zdanění, vyvlastnění atd.), které je porušením jejich svobody, zjevně lepší než ztráta svobody, kterou by někteří jednotlivci utrpěli, kdyby zemřeli hlady. Nebo řečeno méně extrémním případem: pokud 1 % jednotlivců soustředí 50 % bohatství a zbylých 99 % jednotlivců si ponechá 50 %, ale přesto má 99 % uspokojeny své základní potřeby, takže to, co neutratí za tyto potřeby, bude vynaloženo výhradně na jiné typy potřeb. V tomto druhém případě by bylo stále vhodnější odebrat část bohatství těm prvním, pokud přístup k většímu bohatství pro lidi z 99 % znamená zvýšení jejich svobody, které jde nad rámec snížení svobod ostatních, přičemž je třeba vzít v úvahu, že tato svoboda je pouze svobodou 1 % populace. Jedinci s příjmy nižšími než 1 % chtějí uspokojit potřeby způsoby, které mohou být vždy o něco až mnohem důležitější než potřeby této menšiny.

Je třeba také poznamenat, že někteří jednotlivci mohou výhodněji využívat zvýšenou schopnost přístupu ke zboží, službám a svobodám. Z tohoto důvodu jejich svoboda poroste více než svoboda těch, kteří by měli méně výnosné využití. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že nesprávně provedená distribuční opatření mohou mít negativní dopad na hospodářství a společnost. To znamená, že svoboda lidí v rámci 99 % se dostatečně nezvyšuje, nebo se dokonce snižuje, včetně svobody přístupu ke zboží a službám, které potřebují, a to buď proto, že se snižuje bohatství společnosti jako celku, nebo z jiných důvodů.

Jednotlivci by měli mít nejen příležitost zvýšit své schopnosti, ale měli by mít také vzdělání, aby mohli lépe využívat své schopnosti, což je důvod, proč je vzdělání, formální i neformální, tak důležité pro udržitelný lidský rozvoj. Aby člověk mohl svobodně konat svou autentickou vůli, musí se stát pánem svého těla, to znamená, že musí mít zdravé tělo. Musí být také pánem svých emocí, protože je musí ovládat řádně vzdělanou myslí oproštěnou od vzpomínek na špatné zkušenosti, které jsou spojeny se sociálními procesy, což je nezbytná záležitost k tomu, aby byl šťastný a dělal šťastnými ostatní.

A konečně, musíme být pány svých tužeb, protože musíme vytvářet, přetvářet a vstřebávat svou myslí všechny druhy konceptů a zhmotňovat je, aby náš život a život lidstva byl více prosperující. Je třeba poznamenat, že to druhé, to, co se týká tužeb, je důležité v tom, že naše touhy mají přímý dopad na naše vlastní zdraví a zdraví ostatních, a já se domnívám, že to je příspěvek, který je třeba učinit, pokud skutečně chceme mít úplnou definici toho, co je zdraví a co je nemoc. V tomto ohledu můžeme zdůraznit úlohu vzdělávání v oblasti zdraví, ale můžeme také chápat vzdělávání jako něco, co je pro zdraví nezbytné, jako něco, bez čeho není zdraví možné.

Článek napsán exkluzivně pro www.czechfreepress.cz a www.czechfreepress.info

----------------------------------------------------------

Diego Daniel García vystudoval antropologii na Uruguayské státní univerzitě a publikoval články v angličtině a srbštině pro známý ruský portál geopolitica.ru.

Celé desetiletí pracoval jako spisovatel a vydával tituly v angličtině (pod pseudonymem Pyotr Volkov). Dlouhá cesta vyjádřená jeho dvěma díly - "Horizonty čtvrté politické teorie" (2019) a "Geopolitika apokalypsy" (2020) - sahá od starověkých náboženství, vývoje křesťanského pravoslaví až po současné filozofy, jako je kontroverzní ruský myslitel Alexandr Dugin.