Naproti tomu média velmi zaujalo, že se zábavní gigant Paramount Pictures překvapivě rozhodl necenzurovat staré filmy a televizní pořady obsahující scény, které "probuzení" ("woke") žalobníčci a aktivisté považují za "urážlivé". Ve světě "cancel culture", kde se cenzura a "varování před obsahem" (trigger warnings) staly normou, je zachování umělecké integrity filmu považováno za vyloženě odvážné. Dokonce i vydavatelé starých klasických literárních děl začali přepisovat jejich obsah tak, aby neublížil přehnané citlivosti "woke" čtenářů.
Podobné příklady, kdy je osobní projev buď cenzurován, nebo trestán, jsou stále častější a každý, kdo bagatelizuje hrozbu, kterou tato zvýšená nesnášenlivost vůči svobodě projevu představuje pro demokratickou společnost, je buď naivní, nebo záměrně slepý. Jak ví každý obhájce svobody, nic tak rychle nepromění svobodnou společnost v totalitní vězení jako násilné potlačování projevu. Ze všech donucovacích nástrojů, které má vláda k dispozici, je nejnebezpečnější právě bránění jednotlivcům ve svobodném vyjadřování myšlenek. Odepření tohoto nejzákladnějšího společenského ventilu pro uvolnění nahromaděného hněvu a nesouhlasu jen zvyšuje riziko, že později propukne násilí. Buď se umlčovaní občané rozzuří natolik, že se konflikt stane nevyhnutelným, nebo se železná pěst vlády snese na veřejnost v širším měřítku, aby tomu předešla. Pro každou svobodnou společnost představují obě možnosti katastrofu.
Pro Američany, kteří si cení svobody slova, je tato nepopiratelná válka proti jazyku a proti projevu otřesná, ale ne šokující. Kdykoliv se cenzura znovu vetře do společnosti, tak se vždy zahalí do pláště "dobrých úmyslů". V 15. století zničil dominikánský mnich Girolamo Savonarola v "ohni marností" vše, co by mohlo být považováno za výzvu k hříchu nebo za odraz hříchu. Při proslulém pálení knih nacisty na berlínském náměstí Bebelplatz v roce 1933 bylo spáleno asi 20 000 knih považovaných za podvratné případně "ne dostatečně loajální ". Během deseti let kulturní revoluce v komunistické Číně v 60. a 70. letech 20. století lehla popelem naprostá většina tradičních čínských svitků, písemného dědictví a náboženských starožitností.
Všechny výše zmíněné orgie ničení byly oslavovány jako výhry pro "dobro" společnosti a lidé opojení těmi "nejlepšími úmysly" zapalovali své kulturní dědictví s nadšením a triumfálně – podobně jako dnešní novodobí cenzoři, kteří tvrdí, že "bojují proti nenávisti", protože "takoví my přece nejsme", se i žháři v minulosti považovali za morální vzory. Ničili všechno "hříšné", "tradiční" a "staré", aby teokracie, nebo nacismus nebo komunismus mohly zapustit kořeny a růst. A jestliže dnes instituce Západu opět lustrují myšlenky, pak je nejvyšší čas, aby se lidé začali ptát, čím se tyto instituce plánují zabývat příště.
Západní svět se střemhlav řítí k dalšímu "ohni marností", při němž budou normální lidé, podněcovaní svými vůdci, horlivě ničit svou vlastní kulturu, a budou přitom tvrdit, že ji zachraňují. Tentokrát budou tyto "marnosti" souzeny za svůj rasistický, sexistický, transfobní, nevědecký či změnu klimatu popírající obsah a až budou vhozeny do ohně, tak shoří disent i svoboda projevu.
A jednoho dne se bude hodně diskutovat o tom, jak je možné, že tatáž západní civilizace, která dala světu osvícenství a jeho posvátnou úctu ke svobodě projevu, se opět – už po kolikáté – sklonila před malichernou tyranií cenzury. Mnozí se budou divit tomu, jak se mohly tolik opěvované "liberální" tradice Západu pokorně vzdát strašidlu státem kontrolovaného narativu. Odpověď zní, že Západ se chytil do stejné pasti, která vždy zaskočí nic netušící občany: soustavné zasahování do svobody projevu je vychvalováno jako "ctnost", které musí všichni "dobří" lidé přece jen tleskat.
Nejprve se z určitých myšlenek staly "přitěžující okolnosti", a pak byly transformovány do nových "zločinů z nenávisti" zasluhujících výjimečný trest. Pak se definice toho, co je "nenávistné", rozšířila do takové míry, že politici mohli pohodlně označovat jako "nenávist" cokoliv, co je v rozporu s jejich cíli. Koneckonců, nikdo soudný přece nepodporuje "nenávist" – určitě nikdo, kdo je hrdý na svůj zdravý rozum a dobré vychování.
V současné době se "nenávist" proměnila v neuchopitelný popis jakéhokoliv projevu, o němž lze prohlásit, že způsobuje někomu sebemenší újmu. A výsledkem je to, že teď je již pro stát snadné tvrdit, že "dezinformace", nebo spíše cokoliv, co může být v rozporu s oficiálními narativy státu, způsobuje "škodu". Ti, kdo pohrdají svobodou slova, společnosti nabulíkovali: "Pokud nechcete trestat nenávist, tak jste bigotní." Pokud se tedy dnes stavíte proti vládní politice týkající se COVIDu-19, klimatických změn, imigraci nebo proti jiným sporným politickým rozhodnutím, tak musíte být potrestáni za šíření škodlivých – toxických – "dezinformací".
Vidíte, na jaké šikmé ploše jsme se ocitli? Jakmile vlády normalizují cenzuru a trestání názorů, tak bude mít svoboda projevu jen omezenou dobu trvání. Kající se Němci postavili veřejný památník, který připomíná pálení knih na náměstí Bebelplatz v roce 1933 a zajišťuje, aby tato tragická lekce z toxické doby nacismu nebyla nikdy zapomenuta. Na pamětní desce umístěné na náměstí je vyryta věta parafrázující výrok německého spisovatele 19. století Heinricha Heineho: "Toto byla jen předehra – kde začnou pálit knihy, tam nakonec budou lidi upalovat." A toto varování má neomezenou dobu trvání.
JB Shurk píše o politice a společnosti.
-------------------------------------------
Poznámka překladatele:
[1] Zájmeno "oni" (they) se používá v politicky korektní angličtině jako zájmeno označující některé jednotlivé osoby z LGBTQ spektra, zejména osoby nebinární, a osoby, které užívání tohoto zájmena samy vyžadují.
Překlad původního textu: The Woke Inquisitors Have Come for the Freethinking Heretics
Překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská
Zdroj: https://cs.gatestoneinstitute.org/18750/woke-inkvizitori
