1. Nevinnost
Nevinnost je stav duše, která je vzata do služby systémem, do kterého patří a tuto službu vykonává bez reflexe o tom, zdali je to dobré či špatné. Například jsou nevinné děti, které, jednou narozeni do rodiny, na sebe vezmou to, co jim systém předá. Nevinná jsou i domácí zvířata – jak se ostatně každý, kdo v konstelaci postaví takový systém, může přesvědčit: Bez zaváhání umřou za páníčka, onemocní rakovinou na místo nejmladšího člena rodiny nebo slouží do roztrhání těla staré tetě.
Každý touží po nevinnosti, proto se stavíme raději na stranu chudých předků, než bohatých, proto raději trpíme, jsme nemocní, neduživí, stojíme pevně a neochvějně na straně obětí a hněváme se na pachatele. Vinni jsou totiž vždy ti druzí. Zlojedi, politici, muži, kteří opouští své partnerky, ženy, které nemilují muže a dokonce jimi i pohrdají … Nevinní jsou všichni vojáci, policisté, úředníci, rábové a drábové, malí i velcí zlodějíčci, nevinní jsme, když nepřiznáváme příjmy, překračujeme povolenou rychlost či lžeme nadřízeným, nevinní jsou dokonce i vrahové – zrovna tak jako oni, i my totiž jednáme tak, abychom sami před sebou a před svým systémem, do kterého patříme či ke kterému se přičítáme, nenesli žádnou vinu. Ten nesnesitelný pocit, že jsem za to, co jsem udělal, také zodpovědný, známe přeci my všichni.
A tuto nevinnost nyní ztrácíme, protože začínáme chápat, že vše, co je „venku“ je i „vevnitř“. Že pokud neuznáme svůj vlastní stín, tedy i svoji vinu, budeme obé hledat venku, mimo nás, u těch druhých a to až do skonání věku. Tedy do 22.12., neboť zde věk skonal.
Nevinnost je stav duše, která je vzata do služby systémem, do kterého patří a tuto službu vykonává bez reflexe o tom, zdali je to dobré či špatné. Například jsou nevinné děti, které, jednou narozeni do rodiny, na sebe vezmou to, co jim systém předá. Nevinná jsou i domácí zvířata – jak se ostatně každý, kdo v konstelaci postaví takový systém, může přesvědčit: Bez zaváhání umřou za páníčka, onemocní rakovinou na místo nejmladšího člena rodiny nebo slouží do roztrhání těla staré tetě.
Každý touží po nevinnosti, proto se stavíme raději na stranu chudých předků, než bohatých, proto raději trpíme, jsme nemocní, neduživí, stojíme pevně a neochvějně na straně obětí a hněváme se na pachatele. Vinni jsou totiž vždy ti druzí. Zlojedi, politici, muži, kteří opouští své partnerky, ženy, které nemilují muže a dokonce jimi i pohrdají … Nevinní jsou všichni vojáci, policisté, úředníci, rábové a drábové, malí i velcí zlodějíčci, nevinní jsme, když nepřiznáváme příjmy, překračujeme povolenou rychlost či lžeme nadřízeným, nevinní jsou dokonce i vrahové – zrovna tak jako oni, i my totiž jednáme tak, abychom sami před sebou a před svým systémem, do kterého patříme či ke kterému se přičítáme, nenesli žádnou vinu. Ten nesnesitelný pocit, že jsem za to, co jsem udělal, také zodpovědný, známe přeci my všichni.
A tuto nevinnost nyní ztrácíme, protože začínáme chápat, že vše, co je „venku“ je i „vevnitř“. Že pokud neuznáme svůj vlastní stín, tedy i svoji vinu, budeme obé hledat venku, mimo nás, u těch druhých a to až do skonání věku. Tedy do 22.12., neboť zde věk skonal.
2. Naděje
Přiznejme si to – mnoho z nás doufalo, že se 21. něco stane. Že kolektivní vědomí udělá kvantový skok. Že něco k nám promluví, nás změní. Že nás kontaktuje vyšší civilizace, že prozřeme (tedy hlavně že prozřou ti, kteří nám jdou na nervy), a že se konečně vyřeší to, co je zapeklité, neřešitelné, těžké. Tváří v tvář ekologické, ekonomické a humanitární katastrofě, kterou vidíme stále zřetelněji, jsme doufali, že přijde nějaký zlom, nějaké radikální řešení, jakási pozitivní evoluce, která vše obrátí tam, kde, jak se domníváme, přebývá dobro. Jenomže 22. byl den jako každý jiný. Polojasno až oblačno, místy srážky. Při vyjasnění vystoupaly teploty do téměř příjemna. Jinak bláto. V Austrálii, v Mexiku a v Kanadě chcalo docela fest.
A tak bychom mohli naši naději na změnu zvenčí (i ta očekávaná změna našeho vnitřního rozpoložení měla přijít zvenčí – skrze „ono“ datum) pohřbít. Naděje nás totiž odvádí od „tady a teď“. Bohužel. A zamezuje, abychom se stali dospělými.
Přiznejme si to – mnoho z nás doufalo, že se 21. něco stane. Že kolektivní vědomí udělá kvantový skok. Že něco k nám promluví, nás změní. Že nás kontaktuje vyšší civilizace, že prozřeme (tedy hlavně že prozřou ti, kteří nám jdou na nervy), a že se konečně vyřeší to, co je zapeklité, neřešitelné, těžké. Tváří v tvář ekologické, ekonomické a humanitární katastrofě, kterou vidíme stále zřetelněji, jsme doufali, že přijde nějaký zlom, nějaké radikální řešení, jakási pozitivní evoluce, která vše obrátí tam, kde, jak se domníváme, přebývá dobro. Jenomže 22. byl den jako každý jiný. Polojasno až oblačno, místy srážky. Při vyjasnění vystoupaly teploty do téměř příjemna. Jinak bláto. V Austrálii, v Mexiku a v Kanadě chcalo docela fest.
A tak bychom mohli naši naději na změnu zvenčí (i ta očekávaná změna našeho vnitřního rozpoložení měla přijít zvenčí – skrze „ono“ datum) pohřbít. Naděje nás totiž odvádí od „tady a teď“. Bohužel. A zamezuje, abychom se stali dospělými.
Vzpomínám si na jednu scénu z mé zamilované trilogie „Ilumináti“ od Robarta Shei a Roberta Wilsona. Na balkóně na třiadvacátém podlaží jakéhosi mrakodrapu kdesi v New Yorku se setkají příšerně zhulený protagonista románu a jakýsi tajemný (nad?)člověk, kterého potkal na párty, zuřící za jejich zády. Onen „host“ říká: „Zkus si představit, že jsem z jiné, daleko vyspělejší civilizace, než jste vy. Jakou otázku bys mi položil?“
Na to protagonista po chvíli zamyšlení: „Asi proč musíme pořád tak trpět.“
Host: „Protože prostě jste ve vývojovém stádiu, kdy pokrok je možný teprve tehdy, když už je to, co je, k nevydržení.“
„A jde to i jinak?“
„Jistě, my už nepotřebujeme k vývoji utrpení. My to prostě děláme.“
"A jak se tam můžu, k sakru (fuck!) dostat?"
"Vzdej se naděje."
Na to protagonista po chvíli zamyšlení: „Asi proč musíme pořád tak trpět.“
Host: „Protože prostě jste ve vývojovém stádiu, kdy pokrok je možný teprve tehdy, když už je to, co je, k nevydržení.“
„A jde to i jinak?“
„Jistě, my už nepotřebujeme k vývoji utrpení. My to prostě děláme.“
"A jak se tam můžu, k sakru (fuck!) dostat?"
"Vzdej se naděje."
3. Víra
Věřili jste v konec kalendáře? Nebo jste spíš věřili v to, že žádný konec nenastane? Věříte v boha? Věříte si? Věříte, že vám vaše partnerka nezahýbá? Věříte, že se dožijete zítřka? Příštího silvestra? Věříte Táně Fišerové? Nebo Karlu Schwarzenbergrovi? A co stěhování duší??
Víra hory přenáší, říkají Němci. Jak víme, oni také jednou věřili Hitlerovi…
Když jsem zde pár týdnů nazpátek psal článek o tom, proč nepodpořím Táňu Fišerovou, napsal mi jeden z mých rozzlobených přátel, že kdybychom my všichni trochu víc věřili, mohla by to vyhrát. Jaký to ošidný (ne-)argument. Víra je krásná, vědění je také krásné, kam se to ach, duše má, vrtneš?
S každým nekonajícím se koncem světa máme jedinečnou příležitost: Poznat svoji víru (či nevíru, což je totéž) a pozvat ji, ať dostane své místo. Tak jako táta, máma, ségra v rodině. Nesmí se ale dělat větší, neboť to přitahuje neštěstí. Ve jménu víry (a nevinnosti) bylo zavražděno víc lidí, spácháno víc zvěrstev, než ve jménu čehokoliv jiného. Když to víra vyhraje na celé čáře (a esoterici prominou, ale je úplně fuk, je-li to víra v dobro, v lásku, nebo v nadřazenost rasy), rozum se zatemní. Což ovšem, jako vše, také patří k onomu velikému cyklu, ke střídání temna a světla, dne a noci... Takže no problemos!
A tak si myslím, že od 22. 12. máme skvělou příležitost. Nejen skončit s nevinností, vzdát se naděje, ale i přestat VĚŘIT. Můžeme klidně nadále věřit, tak obyčejně, malými písmenky. „Věřím ti“ je přece docela hezké, že? Ale je to jen jedna noha, jen jedna půlka. Vědět, že to, vo co věřím, není není nikdy nic, co platí vždy a pro každého, je druhá půlka.
Komunisti nám to kdysi zkazili heslem „Důvěřuj, ale prověřuj!“. Komunisti nám bohužel zkazili mnohé, co dávalo smysl, kdyby… právě, kdyby nám to nezkazili. Například sociální cítění. Společné vlastnictví. Nebo i sám komunismus. A samozřejmě i víru v zářné zítřky. Jenomže, když o tom takhle přemýšlím, možná, že i to jejich "kazení" mělo smysl. Třeba jsme se dostali trochu víc k sobě. Ale to už je docela pokročilá úvaha ;-)
22. prosinec s sebou přinesl poznání, že čemukoliv věříme, můžeme i nadále věřit, pokud to jiné, odlišné, tu „druhou“ pravdu, možná i třetí, čtvrtou, pátou, pokud naděje druhých a nevinnost ostatních necháme platit.
A někdy je dokonce i nutné, se operativně rozhodnout pro to, čemu se vzpíráme věřit.
Ale to, drazí moji, není kompromis ani malověrectví. To je dospělost.
Věřili jste v konec kalendáře? Nebo jste spíš věřili v to, že žádný konec nenastane? Věříte v boha? Věříte si? Věříte, že vám vaše partnerka nezahýbá? Věříte, že se dožijete zítřka? Příštího silvestra? Věříte Táně Fišerové? Nebo Karlu Schwarzenbergrovi? A co stěhování duší??
Víra hory přenáší, říkají Němci. Jak víme, oni také jednou věřili Hitlerovi…
Když jsem zde pár týdnů nazpátek psal článek o tom, proč nepodpořím Táňu Fišerovou, napsal mi jeden z mých rozzlobených přátel, že kdybychom my všichni trochu víc věřili, mohla by to vyhrát. Jaký to ošidný (ne-)argument. Víra je krásná, vědění je také krásné, kam se to ach, duše má, vrtneš?
S každým nekonajícím se koncem světa máme jedinečnou příležitost: Poznat svoji víru (či nevíru, což je totéž) a pozvat ji, ať dostane své místo. Tak jako táta, máma, ségra v rodině. Nesmí se ale dělat větší, neboť to přitahuje neštěstí. Ve jménu víry (a nevinnosti) bylo zavražděno víc lidí, spácháno víc zvěrstev, než ve jménu čehokoliv jiného. Když to víra vyhraje na celé čáře (a esoterici prominou, ale je úplně fuk, je-li to víra v dobro, v lásku, nebo v nadřazenost rasy), rozum se zatemní. Což ovšem, jako vše, také patří k onomu velikému cyklu, ke střídání temna a světla, dne a noci... Takže no problemos!
A tak si myslím, že od 22. 12. máme skvělou příležitost. Nejen skončit s nevinností, vzdát se naděje, ale i přestat VĚŘIT. Můžeme klidně nadále věřit, tak obyčejně, malými písmenky. „Věřím ti“ je přece docela hezké, že? Ale je to jen jedna noha, jen jedna půlka. Vědět, že to, vo co věřím, není není nikdy nic, co platí vždy a pro každého, je druhá půlka.
Komunisti nám to kdysi zkazili heslem „Důvěřuj, ale prověřuj!“. Komunisti nám bohužel zkazili mnohé, co dávalo smysl, kdyby… právě, kdyby nám to nezkazili. Například sociální cítění. Společné vlastnictví. Nebo i sám komunismus. A samozřejmě i víru v zářné zítřky. Jenomže, když o tom takhle přemýšlím, možná, že i to jejich "kazení" mělo smysl. Třeba jsme se dostali trochu víc k sobě. Ale to už je docela pokročilá úvaha ;-)
22. prosinec s sebou přinesl poznání, že čemukoliv věříme, můžeme i nadále věřit, pokud to jiné, odlišné, tu „druhou“ pravdu, možná i třetí, čtvrtou, pátou, pokud naděje druhých a nevinnost ostatních necháme platit.
A někdy je dokonce i nutné, se operativně rozhodnout pro to, čemu se vzpíráme věřit.
Ale to, drazí moji, není kompromis ani malověrectví. To je dospělost.
Pokračování všeho krásného a důstojné místo pro to ošklivé vám do 2013 přeje
Jan
Jan
