Kolik Alláha starý kontinent unese?

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

5. leden 2010|

Der Spiegel |

10648 x

Nedávné švýcarské referendum, které zakázalo výstavbu nových minaretů, šokovalo a rozzlobilo muslimy po celém světě. Zároveň ale bylo i odrazem rostoucího zneklidnění mnoha Evropanů ze stále viditelnější přítomnosti islámu.

V malém švýcarském Langenthalu, v městečku, kde se bitva o minarety odehrála, nic nenasvědčuje tomu, že by se vítězové a poražení měli usmířit. „Jako člověk se cítím zneužitý a zraněný," říká Mutalip Karaademi. „Chtěli jsme napadnout symbol," vysvětluje Daniel Zingg, „a dokázali jsme to."

Zingg zabránil výstavbě minaretu, který chtěl vztyčit právě Karaademi, a dokázal přitom zakázat výstavbu minaretů po celé zemi. Byl jedním z autorů referenda, kterého se 27. listopadu zúčastnilo 57,5 procenta voličů. Švýcarská ústava bude díky nim nyní obsahovat větičku „Výstavba minaretů je zakázána."

Švýcarské rozhodnutí šokovalo Evropu i svět, protože jeho důsledek dalece překračuje otázku minaretů - dotýká se totiž identity celého kontinentu. Ve skutečnosti to bylo vlastně referendum o tom, zda západní společnost vnímá islám jako hrozbu. Celá otázka vyprovokovala intenzivní diskusi na téma kolik islámu je převážně křesťanská Evropa schopna přijmout. A rozhodnutí jinak tolerantních Švýcarů jen odhalilo hluboce zakořeněný strach z islámu, který je stále viditelnější.

Ohrožují tedy muslimové evropské hodnoty? To je obava, kterou sdílejí mnozí Evropané. Průzkumy ukazují, že 44 procent Němců by výstavbu minaretů zakázaly také a stejný názor vyjadřuje i 41 procent Francouzů, přičemž 55 procent Evropanů obecně vnímá islám jako netolerantní náboženství.

Znamená to tedy, že kdyby i ostatní Evropané dostali možnost, hlasovali by stejně jako Švýcaři?

 

Mohutná kritika

To by mohlo vysvětlit, proč byla kritika švýcarského referenda tak drtivá. V jedné linii se proti němu sešikovali třeba francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner, íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, OSN i Vatikán. Podle nich švýcarské referendum porušilo princip svobody vyznání a nediskriminace. Turecký ministr pro EU vyzval muslimy, aby své peníze investovali raději v Turecku než ve Švýcarsku, a premiér Recep Erdogan prohlásil, že to „odráží sílící rasistické a fašistické postoje v Evropě".

Výsledek referenda ale nadšeně přijaly nejrůznější internetové blogy a krajně pravicoví populisté jako například nizozemský xenofob Geert Wilders nebo francouzská Národní fronta. Roberto Castelli, jeden z vůdců italské Ligy Severu, například prohlásil: „Švýcarsko nám znovu udělilo lekci z civilizovanosti. Musíme vyslat jasný signál, který by zastavil proislámskou ideologii."

Prozatím byla ale zastavena jen výstavba minaretu islámské náboženské komunity v Langenthalu. Jednapadesátiletý Mutalip Karaademi, etnický Albánec, který imigroval před 26 lety z Makedonie, stojí před bývalou fabrikou na výrobu barviv na okraji města, kterou jeho komunita využívá jako modlitebnu. Na střeše je dřevěná konstrukce tyčící se do výšky 6,1 metru -- tak měl být vysoký budoucí minaret, první, který stát nebude.

Karaademi stojí v čele místní náboženské komunity, jejíž 130 členů pochází z Albánie, Kosova a Makedonie. Malá mešita jim slouží už osmnáct let. Zpočátku minaret nebyl nijak důležitý, vzpomíná Karaademi. Považovali jsme to spíš jen za ornament, teď je to ale otázka principu. Chce za něj bojovat právní cestou - a pokud nezbude jiná možnost, je připraven dojít až k Evropskému soudu pro lidská práva, u něhož je velmi pravděpodobné, že výsledek švýcarského referenda zvrátí. Mám rád Švýcarsko, říká Karaademi, tento zákaz je ale vůči nám „rasistický a diskriminační".

 

Osamělý bojovník

Tichým vítězem této bitvy je Daniel Zingg, třiapadesátiletý plešatící muž s brýlemi. V pizzerii naproti langenthalskému nádraží nám chraptivým šepotem vysvětluje své názory. Minarety, ta „kopí šaríji", ty „značky území nově dobytého islámem", už nesmějí být stavěny, čímž podle něj Švýcaři vyřešili problém, který je stále viditelnější ve velkých městech Británie a Francie. Je přece všeobecně známo, že nejprve přijdou minarety, pak muezzíni se svým svoláváním k modlitbě, burky a nakonec zákony šaríji, říká. Podle Zingga ale zákaz nesměřuje proti muslimům, byť je nezpochybnitelnou pravdou, že „korán dává lidem za úkol islamizovat svět a muslimové tady nemají žádný jiný cíl, jinak by nebyli muslimy."

Posledních patnáct let Zingg pořádá přednášky na podporu Izraele a proti islámu. Je členem ultrakonzervativní Křesťanské strany, která v posledních volbách získala 1,3 procenta. Do mešity ve svém rodném městě nikdy ani nevkročil, protože slyšel, že každý, kdo do nějaké vejde bos, se okamžitě promění v muslima. A takové riziko Zingg rozhodně podstupovat nehodlá.

Na místě je otázka, jak zrovna takový člověk, jehož názory zcela určitě nejsou ve Švýcarsku většinové, dokázal oné většiny dosáhnout. A proč země, která nemá se svými zhruba 400 tisíci muslimy prakticky žádné problémy, učinila tak dramatický krok? Možná je to tím, že se strach prohlubuje a radikální postoje nabývají na popularitě, protože o postavení islámu v Evropě se nevede prakticky žádná debata.

V zemích Evropské unie nyní žije odhadem 15 milionů muslimů, čili zhruba tři procenta všech obyvatel unie. Je to ale víc, než kdykoli v dějinách, přičemž islám do Evropy přivezli imigranti, z nichž většina přišla už před desítkami let coby námezdní pracovní síla.

Může ale být Evropa Evropou, když - řekněme - budou v roce 2050 většinu lidí mladších patnácti let v Rakousku tvořit muslimové? A když už dnes je Mohammed nejčastější jméno dávané novorozeným chlapcům v Bruselu a Amsterdamu a třetí nejčastější v Anglii?

 

Diskuse oficiální a podzemní

Americký publicista Christopher Caldwell nedávno vydal knihu Reflexe o revoluční Evropě: Přistěhovalectví, islám a Západ. Je to široce rozšířené a skeptické dílo o Evropě a jejích muslimských přistěhovalcích. Co ale autora ne švýcarském referendu fascinuje nejvíc, je rozdíl mezi záporným postojem k referendu v oficiálních průzkumech a značnou podporou, které se referendu dostalo. „Znamená to, že existuje oficiální diskuse o islámu, a pak také podzemní," píše. „Evropany by to mělo znepokojovat."

Caldwell nesdílí panikářské pocity konzervativců, kteří kontinent označují za Eurábii a - vzhledem k vysoké porodnosti přistěhovalců - ji považují za budoucí výspu „Světového islámského impéria". Přitom ale píše: „Je jasné, že Evropa vyjde z konfrontace s islámem změněná. A mnohem méně jasné je, jestli se islám projeví jako schopný asimilace."

Podle Caldwella mají muslimové ve srovnání s ostatními přistěhovalci větší potíže s integrací. Na jedné straně se sice jen zlomek z nich identifikuje s politickým islámem, za což ostatně do značné míry beztak mohou války, které v posledních letech Západ vede proti islámskému teroru. Na druhé straně jde ale jejich náboženství ruku v ruce s konzervativním přístupem k ženám, rodinným vztahům, sexuální svobodě nebo právům gayů a leseb. A právě tyto náboženské postoje jsou pro většinu Evropanů problematické.

Caldwell připomíná, že muslimové tvoří jen nepočetnou menšinu, ale Evropa kvůli nim i tak mění svou strukturu: „Když se nejistá, poddajná a relativistická kultura střetne s kulturou, která je ukotvená, sebevědomá a posílená společnou doktrínou, obvykle se ta první změní tak, aby vyhověla té druhé."

 

Všudypřítomný strach v Německu

Německo na diskusi o těchto otázkách teprve čeká. Němci se místo toho zatím soustředí na islámské šátky. Po dlouhých šest let se Německo trápilo otázkou, zda může učitelka původem z Afghánistánu ve své třídě v Bádensku-Württembersku mít na hlavě šátek. Kauza nakonec skončila u ústavního soudu, který rozhodl, že problém pokrývky hlavy je v pravomoci jednotlivých spolkových zemí. Od té doby už polovina ze 16 spolkových zemí učitelkám šátky zakázala.

Konflikty typu případného zákazu minaretů se mezitím odehrávaly jen na lokální úrovni a vesměs se vyřešily typicky německy - do sporu vstoupily územní plány a podobné úřednické berličky. Například v Kehlu u francouzských hranic byly žádosti o výstavbu mešity v obytné čtvrti sice zakázány, ale tamní muslimská komunita dostala svolení postavit si mešitu u železničního nádraží, a to i s minaretem, který ale nesměl převýšit věž místního kostela. Jinde, jako třeba v bavorském Augsburgu, zase nesměl být postaven ani pidiminaret, zatímco „občanská iniciativa" v Kolíně nad Rýnem nedokázala zabránit výstavbě mohutné mešity, jedné z největších v celé Evropě.

Strach z islámu ale v Německu je, jak dokládá nedávný případ kostela v Duisburgu, z něhož se stala mešita. Členové tamní kongregace slavnostně předali budovu, v níž se modlili, novým vlastníkům, ale „v hospodách a v soukromých rozhovorech si všichni stěžovali, že muslimové přebírají vládu nad Německem," konstatuje Rauf Ceylan, profesor religionistiky na univerzitě v Osnabrucku. Podle něj se islámu latentně bojí mnoho Němců.

 

Britský paradox

Většina pesimistů ale za nejvíce zneklidňující považuje Británii. Ačkoli tam muslimové, převážně z Pákistánu a Bangladéše, netvoří ani tři procenta obyvatelstva, nikde v Evropě nežijí tak izolovaně od zbytku společnosti - jako třeba ve městech jako Bradford, Dewsbury a Leicester.

Většina starousedlíků, původních příslušníků anglické střední třídy, se už dávno odstěhovala i ze čtvrti Bury Park v Lutonu, který leží 50 kilometrů severně od Londýna. Ulice jsou plné žen v nikábech, kterými jsou z nich vidět jen oči, a mužů se šedivými plnovousy. Najdete tam halal řeznictví a deset mešit. Minaret vystavený z anglických červených cihel je láskyplně zakomponován do řadových domků a muezzín svolává věřící k modlitbám přes reprobedny.

Lidé v ulicích mluví bengálsky nebo v urdu, komunitní středisko nabízí naturalizační kurzy a mešity pořádají státem financované protiteroristické kurzy, které mají mladé muslimy ochránit před propagandou extremistů. Přitom to ale byla právě tato čtvrť, kam často jezdili radikální duchovní hlásat nenávist a odkud vzešli čtyři sebevražední atentátníci, kteří v londýnské hromadné dopravě 7. července 2005 zabili 52 lidí. Mnozí příslušníci druhé či třetí generace přistěhovalců už z tohoto prostředí ale dávno odešli. Mají výjimečné vzdělání, britské občanství a jsou z nich lékaři, právníci a politici.

Británie udělala pro uspokojení kulturních potřeb svých muslimských občanů víc, než kterýkoli stát v Evropě. Muslimské policistky dokonce smějí mít zahalené vlasy - je to součást jejich oficiální uniformy. V posledních dvou letech si muslimové také mohli začít zřizovat islámské arbitrážní soudy, které vycházejí ze zákonů šaríji. Jejich verdikty jsou pro obě strany sporu právně závazné a v případě potřeby přijde uplatnění rozsudku vymoci britský soudní úředník. To je v Evropě praxe naprosto výjimečná.

Tyto arbitrážní tribunály jsou myšlenkovým dítětem šajcha Faize Aqtaba Siddiqiho, působí už v sedmi britských městech a nemají nic společného se sekáním rukou nebo kamenováním lidí. Zabývají se jen občanskými spory a navíc jen v případě, že s tím obě strany souhlasí. Za posledních 12 měsíců tyto tribunály zasedly asi šestsetkrát a vesměs řešily konflikty mezi obchodními partnery, potíže mezi sousedy a občas i otázky dědictví. Jsou zárukou toho, že se britští muslimové více identifikují s Británií, říká Saddiqi.

 

Jak viditelný smí být islám ve Francii?

Jocelyne Cesariová, francouzská expertka na otázky islámu, považuje britskou situaci za paradox: „Na jedné straně je tam vzkvétající střední třída a současně je to země s nejpočetnější komunitou muslimů žijících v izolovaných čtvrtích a hlásících se k těm nejradikálnějším názorům."

Se šaríatskými tribunály problém nemá, pokud nejsou v rozporu s existujícími zákony. Podle ní jsou takové kompromisy přijatelné, pokud se nevztahují na většinovou společnost. „Multikulturalismus neznamená, že stará etablovaná většina musí mít nějaká zvláštní práva," říká s tím, že Caldwellův postulát o neslučitelnosti islámu s evropskými hodnotami je směsicí polopravd a předsudků: „Muslimové jsou jednoznačně připraveni se adaptovat - většina z nich se dívá na své náboženství velmi kriticky."

Podle Jocelyne Cesariové jsme ale svědky souboje o symbolické uznání islámu. „Během prvních desítek let si muslimové otevírali skromné modlitebny. Dnes chtějí náboženské stánky, které by soutěžily s evropskými kostely a katedrálami." A vzhledem k tomu, že se křesťanství v Evropě v zásadě stáhlo z veřejného prostoru, považují mnozí lidé postup muslimů za provokaci.

Francie v současnosti řeší, jak viditelný islám na jejím území smí být. Debata se odehrává v místnosti bez oken v suterénu budovy parlamentu v Paříži. Tmavá kožená křesla jsou tam uspořádána do kruhu a v čele místnosti sedí André Gerin, předseda parlamentní vyšetřovací komise, která se zabývá „nošením celotělních závojů". Komunista Gerin je už 24 let starostou lyonského předměstí Vénissieux a tuto komisi inicioval, protože prý burka ohrožuje francouzské republikánské ideály.

Trochu stranou od členů komise sedí Tariq Ramadan, kontroverzní a mazaný islámský filosof a teolog se švýcarským občanstvím. Má na sobě elegantní tmavý oblek a na bradě nedbalé třídenní strniště. Zákon zakazují burku odmítá, protože by se tím jen stigmatizoval islám.

„Pane Ramadane," ptá se Gerin, „je nošení burky náboženskou povinností? Nebo to, stejně jako my, vnímáte jako útlak žen?"

„Ne," odpovídá Ramadan. „Neexistuje náboženská povinnost se zahalovat a určitě existují muži, kteří nutí své ženy nosit burku proti jejich vůli. Zákon by ale vedl jen k další izolaci."

„Co byste tedy navrhoval?" ptá se šéf komise. Aplikaci existujících zákonů, odpovídá Ramadan. Žena nosící burku se samozřejmě musí například pro účely identifikace odhalit. „K tomu si ale musíme konečně uvědomit, že se islám stává francouzským náboženstvím."

Ramadan je už 145. expertem, kterého si komise předvolala. Už roky obhajuje sebevědomý islám v Evropě, adaptovaný na potřeby moderní doby a slučitelný s evropskými výdobytky, jako jsou lidská práva a demokracie. Jeho protivníci ale tvrdí, že je to jen licoměrný lhář, který snaží ukolébat evropskou veřejnost do falešného pocitu bezpečí.

 

Vidí Evropané v islámu jen burku?

Gerin by chtěl rozproudit diskusi o tom, do jaké míry by se Francie - se svým striktním oddělením státu od církve - měla vyrovnat s islámem. Tvrdí, že burku používá jen jako katalyzátor diskuse, nicméně francouzská tajná služba po celé zemi našla jen 367 žen, které se v ní zahalují. Jinými slovy, ze všech problémů, které se šestimilionové muslimské komunity ve Francii týkají, jsou burky nejspíš tím nejmenším.

Mnozí věřící muslimové viní Evropany z toho, že mezi burku a islám kladou rovnítko, a burka se pak rovná Talibanu a Taliban Usámovi bin Ládinovi. Gerin se ale přesto svého cíle dobral - ve jménu svobody, rovnosti a bratrství. Vede boj za záchranu republikánských ideálů a jako starosta i za záchranu své čtvrti. Přitom je ale i realista. „Máme sice asi tak 25 let zpoždění, ale musíme konečně uznat, že muslimové mají právo se tady usadit," říká. „Musejí se ale přizpůsobit naší společnosti."

Francouzská debata kolem burky má cosi společného s referendem ve Švýcarsku: v obou případech se útočí na symboly, ale cíl je jiný. Oba případy se živí nadějí, že budou s to zvrátit vliv islámu tím, že ho zneviditelní. Je to snadnější, než se popasovat se skutečným problémem - je snazší se pohádat s dívkami, které ve škole odmítají chodit na plavání, protestovat proti halal jídlu v závodní jídelně a modlitbám v pracovní době. A to je ale, přiznejme si, dost neschopná strategie.

 

„Střet kultur" v Belgii

V Antverpách a dalších belgických městech měly ženy dlouhé roky zakázáno si zahalovat tvář. Kvůli nošení nikábů a burek už policie varovala bezpočet z nich, ale tento zákaz není ničím významným - vlastně je velmi těžké tam najít muslima, který by si z toho dělal hlavu. Pouhý šátek na hlavě se ale v Antverpách proměnil v ostrý střet. Je to sice kosmopolitní přístavní město, ale třetina tamních voličů v posledních volbách dala hlas straně Vlaams Belang (Vlámský zájem), krajně pravicové skupině zaměřenou proti přistěhovalcům. Před třemi lety to byl socialistický starosta Antverp, kdo vyhlásil zákaz zahalování vlasů ve veřejném sektoru. A od loňského září se tento zákaz vztahuje i na školačky.

Šestačtyřicetiletá Karin Heremansová je ředitelkou prestižní antverpské základní školy Royal Atheneum, která dnes ze všeho nejvíc připomíná pevnost. Je blondýna, nosí kratší sukni a růžovou rtěnku, což z ním ve srovnání s jejími žačkami, vesměs muslimkami, dělá opravdu krásnou ženu. Její žačky totiž nosí roláky a šátky na hlavě, přinejmenším až k velkému zrcadlu ve vstupní hale, kde si šátky musejí sundat. Když se Karin Heremansová v roce 2001, pouhých deset dní před útoky z 11. září, stala ředitelkou, nikdy by si nepomyslela, že bude jednou šátky zakazovat. V té době ale právě propukl „střet kultur", čímž nemyslí konflikt v širém světě, ale přímo u ní, na školním dvorku.

Zpočátku její učitelé žákům stále vyprávěli o Darwinovi, ve škole se pořádaly módní přehlídky a dokonce byl i výlet do Istanbulu. V roce 2005 pak Heremansová napsala knihu, v níž se postavila proti zákazu šátků s tím, že kulturní rozmanitost je lidem ku prospěchu.

Jak ale stále více škol v Antverpách šátky zakazovalo, do Athenea přicházelo stále více muslimských dívek. Nakonec začaly dívky do školy chodit zahalené od hlavy až k patě, dokonce i v dlouhých kabátech a s rukavicemi, přičemž zástupce místní islámské organizace u vstupu kontroloval, která z nich ve škole šátek svléká.

V té chvíli Karin Heremansová šátky zakázala také. „Měla jsem strach, že se z nás stane muslimská škola," říká. Sedmdesát z celkem 580 žáků ze školy odešlo a celý areál se dostal pod policejní ochranu. „Zaměnili jsme slovo tolerance za vzájemnost," říká Karin Heremansová. „Každý, kdo žádá svobodu vyznání, musí mít respekt vůči svobodě vyznání jiných." Musejí existovat neoblomné hodnoty jako je rovnost pohlaví, svoboda projevu a vyznání a respekt, tvrdí. Pár dní poté, co Karin Heremensová zakázala šátky, následovala ji celostátní školní rada - počínaje letošním školním rokem budou muslimské šátky - a s nimi i jakékoli jiné náboženské symboly - zakázány na všech sedmi stech školách ve Flandrech.

 

Největší hrozba Evropy?

Spor kvůli šátkům v Antverpách je jedním z posledních příkladů toho, co Evropu čeká. Dokáže si uchovat své hodnoty - a svobody - tím, že omezí svobody osobní?

Otázka vztahu k islámu je asi tou největší výzvou, jaké Evropa čelí. Pokud si kontinent uchová své hodnoty, aniž by přitom diskriminoval muslimy, pak může být konsensu ohledně hodnot dosaženo a evropští muslimové se mohou stát vzorem pro islámský svět. Pokud ale tento proces selže, Evropa zradí své vlastní principy a populisté se svými prostými řešeními rozdmýchají plameny „střetu kultur".

Existuje mnoho argumentů proti panikářům, kteří varují, že se Evropa stává arabskou kolonií. Drtivá většina muslimů se adaptovala na život ve své hostitelské zemi, kladou menší důraz na víru, než když byli doma, a většina z nich přijímá převládající kulturu. A navíc - obavy z vysoké porodnosti mezi muslimy jsou prokazatelně přehnané: ve druhé a třetí generaci už jsou tyto míry porodnosti zpátky na národním průměru.

Někdy je ale strach silnější než fakta a někdy nemá zákaz minaretů nic společného s minarety. Ve švýcarských městech, v nichž muslimové a křesťané spolu žijí po staletí, nedokázala „občanská iniciativa" získat významnější podporu. Zato v horském kantonu Appenzell-Innerrhoden, kde žije jen 500 muslimů, hlasovalo pro zákaz minaretů hned 71 procent voličů.

 

Der Spiegel, publikováno v Literárních novinách

Komentáře