Když svíce dohořívají aneb Zamyšlení o odchodech, příchodech a strachu

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

11. prosinec 2011|

Marek Řezanka|

4500 x

Je doba adventní, doba bilancování i očekávání. Doba, kdy se lidé mohou více než kdy jindy zamýšlet, kam směřují a jakou cestou se chtějí vydat. Mnozí lidé (a to nejenom v České republice) se ale záměrně takovému bilancování snaží vyhnout a bojí se cokoli očekávat (zvláště příchod něčeho nového). 

 

Z budoucna jde strach. To ne ani tak pro nostradamovsky laděné vize zániku světa a příchodu Antikrista, což se s železnou pravidelností opakuje s každým přelomem století již od raného středověku. Spíše pro pocit nemizící nejistoty, pocit, že to, več jsme věřili a k čemu jsme se upínali, se nenávratně bortí, aniž se nám rýsují stěny něčeho nového, čeho by se dalo zachytit.

S krizí se lze vyrovnat, pokud člověk může spatřit její záda, pokud vidí určitý výhled, v němž se s ní rozloučí. Místo toho ale slyší jen další a další špatné zprávy. Projekt jednotné Evropy, jenž měl garantovat konec válek v Evropě a jenž selhal už za balkánských konfliktů v devadesátých letech, je v troskách. Nový hegemon, Čína, začíná demonstrovat i svou dlouho budovanou vojenskou sílu. Čína není vyčerpána ze žádného vleklého válečného konfliktu - narozdíl od USA. Čína začíná svět ovládat ekonomicky a svůj vliv bude chtít upevňovat.

Tzv. západní svět se zmítá v krizi. V krizi hypoteční, krizi dluhové, krizi způsobené snahou nadnárodních korporací maximalizovat svůj zisk na úkor zaměstnanců. Ocitl se ale také v krizi hodnotové, v krizi, kdy rodina jako taková přestává plnit svou roli a být oporou společnosti, stejně jako střední vrstvy přestávají být oporou kapitalismu, respektive, systém se o ně přestává opírat a pouze je zatěžuje až nereálnými finančními nároky.

Lidé jsou zmatení, upadají do apatie, jsou paralyzováni. V českém prostoru je ochromuje navíc neustálá přítomnost korupčních afér v nejvyšších patrech politiky, otupují je neustálé skandály a arogance mocných.

Jak může člověk rozjímat a hledat, co může udělat lépe, když vnímá pouze zmar a nemožnost cokoli za sebe zlepšit? Takovýto pocit je zhoubným, bohužel ale popisuje reálný stav. Jaká předsevzetí kdo udělá v době, kdy hrozí masová propouštění ze zaměstnání, kdy čím dál více lidí bude končit v péči psychiatra a na návykových lécích, kdy strach z rizik "rizikové společnosti" (koncept U. Becka hojně glosovaný J. Kellerem) vystřídá úzkost z neznámého a deprivovaná společnost?

Kdo je paralyzován, kdo trpí úzkostmi, kdo stěží je schopen fungovat, je velmi ovladatelným a nepředstavuje pro mocné jakékoli nebezpečí.

To, co lidé potřebují, je víra. Víra, že stávající problémy mají řešení (systémové), že krize je překonatelná a konec světa není vůbec nevyhnutelným. Že zase mohou být aktivními a mohou se na změnách podílet. Že nečekají pouze na nějakou ránu z milosrdenství.

Že si uvědomí nejen to, co nechtějí a co nechtějí strpět, ale že budou vědět, co chtějí a čeho se budou domáhat.

Tak jako v rovině domácího násilí je tragické, když oběť přijme roli oběti a pasivně čeká stupňující se agresi, stejně tragické je pro společnost čekat na moment, kdy přestane být funkční úplně a kdy se vygraduje násilí na občanech k neúnosnosti.

Vím, co nechci. Nechci žít na aktivním vulkánu, u něhož se ví, že vybuchne, ale u něhož se neví, kdy to přesně bude.

A vím i, co chci. Společnost založenou na demokracii a co největší možné sociální rovnosti, společnost, jež staví na vzdělanosti a neuzurpuje si ji jako nástroj moci.

Všem chci popřát co nejpříjemnější prožití svátků s tím, že jsem si vědom, že pro mnohé to bude období nevlídné až kruté, spojené s existenčními starostmi a s obavami, co bude dál...

Chci popřát hlavně hodně sil, aby nás to, co nás od nového roku čeká, neporazilo, abychom byli ještě schopni vzdorovat a mít opět své sny a své cíle. Abychom si sebe nepřestali vážit a abychom si uvědomili svou cenu. Abychom se nedali zlomit těmi, kdo na nás páchají násilí. Abychom nerezignovali na ty hodnoty, jež dodávají člověku humanitu a rozvíjí ho po té lepší stránce osobnosti. Abychom nečekali na porážku a aktivně se vzpouzeli krokům, jež směřují k válkám a otřesům. Jak dojde na zbraně, myšlenky a Múzy se odmlčí.

Doba, v níž žijeme, není dobrá. Nenabízí světlo v dálce, nabízí jen tápání, a to je hodně málo. Je však na nás, zda nějaké světlo neobjevíme, či zda se aspoň nepokusíme ho najít. Je čas vyjít z jeskyň, odkud by časem už nemuselo být návratu. Je čas formulovat své požadavky a trvat na jejich naplňování. Je ale čas také na inventuru nás všech v sobě samých. Abychom dokázali pojmenovat svůj strach a svou úzkost. Abychom si ujasnili, co kdo chceme a co kdo od prostředí, v němž žijeme, očekáváme. Za tím si pak stáli a nebáli se. Pokud to dokážeme, taková společnost má šanci a nemusí mít strach...

Marek Řezanka

Komentáře