Zaměřme se na příklad Francie. Po druhé světové válce, kdy Francie stála na vrcholu průmyslové společnosti, byly vlny migrace považovány za příznivé: pro nekvalifikovanou a středně kvalifikovanou pracovní sílu bylo mnoho pracovních příležitostí a rodilí Francouzi chtěli pracovat především v terciárním sektoru, který nabízel kvalifikovanější lépe placená místa. Od konce války až do poloviny sedmdesátých let měli zahraniční pracovníci tendenci dočasně přijíždět do Francie bez svých rodin a poté se vraceli do svých zemí původu. Tito dělníci byli zpravidla rekrutováni z bývalých francouzských kolonií, aby vykonávali podřadná a málo placená zaměstnání - ne proto, aby obohatili kulturu hostitelské země.
Od konce sedmdesátých let dochází ke změně imigrační politiky. Přicházejí celé rodiny a ve Francii se jim rodí potomci. V téže době ovšem dochází ke změnám v oblasti ekonomiky, které způsobily, že se situace potomků naverbovaných dělníků stává bezvýchodnou. Zatímco jejich rodiče prožili vzestupnou kariéru, oni se stávají i při relativně vyšším vzdělání na trhu práce přebyteční. Přitom nemají, kam se vrátit. Jinými slovy, narodili se v zemi, která jim najednou nemá co nabídnout. V této zoufalé situaci zbývá pro jejich existenci jediné oficiální, avšak málo věrohodné zdůvodnění a poslání — mají kulturně obohacovat zemi, do které jejich rodiče imigrovaly. Tato nová politika multikulturalismu, která zdůrazňuje přínosy kulturní rozmanitosti pro společnost a stát, je příkladem vykořisťování ostatních na základě vyfantazírované ctnosti. Ti, kdo i přes hezké řeči o multikulturalitě už stačili zjistit, že se neděje nic, co by zlepšilo jejich postavení, nyní zjišťují, že jejich budoucnost je bezútěšná.
Nyní se podívejme na ty, kteří horují pro multikulturalismus v České republice, ve východní Evropě, která je vůči němu odolná. To, co tito lidé vůbec nechápou je, že dnešní Česká republika se nepodobá Francii počátkem druhé poloviny 20. století. My Češi nepotřebujeme zvát zahraniční pracovníky, kteří by vykonávali málo kvalifikovanou práci. Naopak, potřebujeme rozvíjet ekonomiku orientovanou na vysokou míru přidané hodnoty. Také nemá smysl, abychom pro tento účel usilovali o vysoce kvalifikované migranty. Tito migranti preferují země, jejichž jazyky mluví a ve kterých mohou vydělat vyšší mzdy než ty, které jsou nabízeny v České republice. Dále vzhledem k problematické povaze našeho současného vzdělávacího systému, který není schopen připravit absolventy pro potřeby firem, by bylo absurdní spoléhat se na zdatné experty z rozvojových zemí, že zachrání naši ekonomiku.
Někteří politici tvrdí, že masový příliv imigrantů potřebujeme proto, aby měl kdo pracovat na naši vlastní stárnoucí populaci. To je sporné: v nové zemi, pokud budou nekvalifikovaní, nezabezpečí ani sami sebe, natož naši stárnoucí populaci, a představují jen další zátěž už tak přetíženého systému sociálního zajištění. Na druhé straně pokud přijmeme na náš pracovní trh vysoce kvalifikované přistěhovalce, vezmeme z chudších zemí to nejlepší, co mají. Jakým právem je chceme využívat k řešení našich vlastních problémů? Když je odlákáme ze zemí jejich původu, tak se poměry v těchto zemích dále zhorší. Výsledkem bude o to vydatnější proud migrantů, kteří budou větší zátěží pro systémy sociálního zabezpečení než impulzy pro rozvoj ekonomiky. Rozhodně to není proto, že by byli lenivější nebo méně ambiciózní, než je místní populace. Jejich znevýhodnění je dáno jinými faktory, jako jazykové problémy a tendence mít početnější rodiny.
Po řadu desetiletí byly v latentním konfliktu na jedné straně snaha výrazně zeštíhlit sociální stát, na straně druhé nutnost provozovat ho pro potřeby různě znevýhodněných částí populace. Tento konflikt prudce zesílil v okamžiku, kdy masová vlna uprchlíků, která je důsledkem destabilizace širokého pásma zemí severní Afriky a Blízkého východu, hrozí, že počet klientů sociálního státu v zemích Evropy dále výrazně stoupne.
Multikulturalismus v této situaci mění svoji povahu. Stává se prostředkem tvrdého psychického nátlaku především na střední a nižší příjmové vrstvy evropských zemí. Součástí této formy nátlaku jsou úvahy o tom, že máme povinnost otevřít brány utečencům podobně, jako země Západu otevíraly svou náruč emigrantům přicházejícím zpoza železné opony. Podobná tvrzení zcela přehlížejí to, že emigranti z východu neusilovali o multikulturní status. Jejich cílem bylo integrovat se kulturně, přizpůsobit se společnosti, která byla tak velkorysá, že je přijala.
Stručně řečeno, masové vlny migrantů představují statisticky větší rizika než příležitosti. Jako impulz k posílení prosperity nepůsobí. Naše systémy sociálního zajištění, které byly založeny a vyvinuty pro národní státy, jejichž populaci měly sloužit, prostě nikdy nebyly dimenzovány na pokrytí masového přílivu uprchlíků.
Zástupci tohoto nového multikulturalismu chtějí sdílet služby svých sociálních států s masou uprchlíků, kteří se na jeho financování - nikoli vlastní vinou - nemohli, nemohou a ještě dlouho nebudou moci podílet.
Prof. Jan Keller je český sociálnědemokratický poslanec Evropského parlamentu, sociolog, analytik, komentátor a autor více než 30 knih, mezi něž patří Sociologie organizace a byrokracie (2007) nebo Tři sociální světy (2011). Absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux (1985), v Aix-en-Provence (1988) a na pařížské Sorbonně (1992). Vedle domovské Ostravské univerzity přednášel sociologii na univerzitách v Lille, Poitiers, Trentu, Lodži a Barceloně.
Tento článek vychází z projevu, který byl přednesen na semináři "Je masová imigrace podmínkou prosperity Evropy?" Institutu Václava Klause, v Praze, dne 19. března 2015 a je zde uveřejněn s laskavým svolením autora.
