Mnoho lidí chce pravdu najít, ale brání jim v tom jiní, kteří se snaží pravdu skrýt. Z pozice politické moci je možné pravdu potlačovat a podsouvat lidem zkreslený obraz situace. Avšak pravdu nelze jen tak zahalit. Je však možné pasivně přijímat posunutý, nebo dokonce překroucený obraz situace a považovat ho za realitu. K tomu se mohou přidat předsudky přijímatele zpráv, což se přesouvá i do následného předpojatého osobního úsudku. Je špatné, když někdo podsouvá jiným účelové a navíc falešné informace. Ještě horší ale je, když příjemce informací nedokáže nebo nechce rozlišit základní rozpory v tomto sdělení.
Jak blízko nebo daleko od pravdy je Česká republika? A jakou úlohu v otázce pravdy sehrávají čeští politici, učitelé (akademici) a novináři? Všichni z nich používají slovní obraty jako šíření dezinformací*, porušování mezinárodního práva či mezinárodních dohod, ale téměř všichni je spojují výhradně s aktivitami Ruské federace. Na druhou stranu o západních zemích, potažmo členských zemích Evropské unie a Severoatlantické aliance hovoří jako o záruce demokratických hodnot. Tento postoj je jedna velká faleš, jež obsahuje jednostranný výklad o mezinárodní situaci. V tomto výkladu jsou zatajována fakta o vážných proviněních Západu v nové éře po rozpadu Sovětského svazu, tedy po roce 1990 (přehled nejzávažnějších provinění dále v textu). Jedná se tak o západní, ale i českou propagandu* vedenou proti Ruské federaci. Ti, co ji vedou nebo jí podlehli naopak tvrdí, že propagandu proti nám organizují Rusové. Jak tedy rozpoznat pravdu?
Pokud nemá být naše uvažování jednostranné, ale co nejvíce objektivní neboli co nejblíže pravdě, pak musíme připustit, že se nejedná o spravedlivý boj proti jedné propagandě, nýbrž o souboj dvou rozdílných propagand* neboli ideologií*. Avšak podle faktů* z dosavadního vývoje je to právě západní ideologie, která vykazuje mnohem větší množinu prohřešků proti mezinárodnímu právu a lidské společnosti. Tyto prohřešky jsou stále více rozebírány a zdůrazňovány v celosvětovém měřítku (bohužel zatím mimo politické a soudní orgány).
V mediálním prostředí se objevují stále nové písemné i televizní dokumenty s faktickými údaji a svědectvími osob, jež byly do dění režírovaného Západem vtaženy jako tehdejší političtí, vojenští nebo zpravodajští činitelé. Příkladem televizní formy je francouzský dokumentární seriál DECEPTION, jenž je do českého znění volně překládán jako HISTORIE DEZINFORMACÍ. Výraz „deception“ v českém významu znamená „klamání“, ale pro název dokumentu by se nejlépe hodil odborný termín KLAMNÉ OPERACE*. Dokument se skládá z různých dílů, kde každý rozebírá jednu významnou událost a každý díl nese podle příslušné události patřičný název. Najdeme zde například díl z roku 2016 s názvem IRAQ, A VERITABLE IMPOSTURE (Irák, skutečný podvod) nebo díl z roku 2017 pojednávající o destabilizaci Libye. V každém dílu je snahou autorů přiblížit se co nejvíce pravdě a ukázat, jak je odkrytý obraz v ostrém rozporu s oficiální verzí. Dokumentární seriál není ukončen a bude pravděpodobně pokračovat dalšími díly.
V písemné podobě jsou zločiny Západu zmíněny např. v šestidílných Dějinách světa vydaných v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG. V posledním dílu je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).
Česká republika opustila ideologii sovětskou, pod níž strávila 40 let, avšak záhy se připojila k ideologii západní, kterou prostřednictvím svých politiků hájí již déle než 20 let. Nedokázali jsme se stát sami sebou a jít za pravdou a prosazovat spravedlivou zahraniční politiku. Naopak jsme se přes schvalování, přímou podporu, nebo dokonce aktivní účast podíleli a stále se podílíme na protiprávních aktivitách ve prospěch západních mocností. Přehled nejzávažnějších provinění ČR je následující:
- Schválení a poskytnutí vzdušného prostoru pro nelegitimní vzdušné údery proti Srbsku (1999). Vše se odehrálo bez mandátu OSN a údery si vyžádaly přibližně 3 000 civilních obětí.
- Schválení protiprávní agrese Iráku (bez mandátu OSN) a podíl na jeho okupaci (2003–2011). Výsledkem bylo zmaření desítek tisíc lidských životů a destabilizace Iráku, která se posléze rozšířila na destabilizaci Blízkého východu.
- Podpora vojenské intervence v Libyi (2011), jež se stala jednoznačným a prokázaným překročením rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973 (2011). Následkem byla destabilizace Libye. Nikdo z českých politiků proti překročení rezoluce neprotestoval.
- Bezdůvodné a dezinformacemi obhajované nasazení českých vojáků do Pobaltí (od roku 2018). Tímto aktem byl porušen článek 1 Severoatlantické smlouvy.1, 2 Na schválení návrhu na vyslání českých vojáků se podílely tyto politické subjekty: ANO 2011, ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TOP 09.
Výše uvedená nejzávažnější provinění a vážná porušení mezinárodních norem nebyla nikdy předmětem oficiálních šetření, natož aby byl někdo obviněn a sankcionován. Pokud bychom měli měřit spravedlivým metrem, tak by na zúčastněné západní země měly být uvaleny již mnohonásobné sankce. Jenomže celý vývoj od roku 1990 vypadá, jako kdyby nová éra prohřešků začala až zabráním Krymu (2014), přičemž tento akt snese srovnání s odtržením Kosova. Navíc tomu všemu předcházel politický převrat na Ukrajině, nikoli vítězství ukrajinského lidu (blíže viz produkty 11010, 11027 a 11028), čímž změna situace na Krymu nebyla osamoceným aktem, ale reakcí na překotný a Západem podporovaný vývoj.
V souvislosti s tím, jak Západ chápe současný vývoj, můžeme parafrázovat citát od Napoleona: „Výklad novodobých dějin je opředen bájemi, na kterých se shodly západní mocnosti a jejich nekriticky oddaní přívrženci.“
Mluvit pravdu a šířit pravdu, to chce morálku a odvahu. Jenže kdo z výkonných politiků a akademiků se odváží vystoupit především na mezinárodní úrovni a nazvat věci pravými jmény? To učiní pouze ti, kterým je osobní čest a morálka přednější než kariéra. Kolik poslanců a senátorů už porušilo svůj slib, v němž se zavázali, že budou konat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí čili morálky? Kolik novinářů šíří zavádějící výklad událostí ve prospěch Západu a bojí se poukázat na nepravosti? Kolik z nich se odváží pokládat ty správné otázky těm správným lidem? A kolik učitelů je schopno kriticky hodnotit situaci a ochotno říci studentům, co se opravdu ve světě děje? Je to žalostný stav. Namísto šíření důležité pravdy všichni zdůrazňují, jak je pro nás významné ukotvení v EU a NATO. To ale znamená, že chceme být ukotveni také k výše popsané nebezpečné a protiprávní politice.
Většina osob ze zmíněných profesí říká, že Rusko nechce hrát podle pravidel. Ale podle jakých pravidel? Jsou to snad pravidla určovaná Západem v čele s USA, tedy zeměmi, které již několikrát a beztrestně porušily mezinárodní právo? Různí západní pisatelé se snaží odpovědět na otázku, jak je možné vyjít s Ruskem. Avšak nikdo se zatím nesnažil přemýšlet o tom, jak by Rusko mohlo vyjít se Západem, což znamená zamyslet se sami nad sebou.
Je nutné provést revizi jednotlivých činů a zastavit nebezpečnou hru s lidskou společností. To mohou udělat všichni, kteří jsou činní v politice a v médiích. Svou roli zde sehrávají i zpravodajské služby. Musejí však aktivně a nestranně vystupovat. Nejprve je ale nezbytné porozumět sami sobě, skutečné roli České republiky v EU a NATO a situaci mezi Východem a Západem, aby nezaznívaly bezmyšlenkovité náměty do diskusí typu „Proč Rusové vyhrávají propagandistickou válku“ (viz pořady České televize, např. pořad Historie.cs vysílaný 18. 3. 2017 a opakovaný 19. 8. 2017, kde se debatovalo o minulé i současné propagandě). Samotný námět zní poněkud propagandisticky a ti, co takový námět používají, by měli do své úvahy zařadit nejprve to, zda to nemůže být tím, že jsou Rusové blíže pravdě než Západ.
zdroj:http://www.exanpro.cz/zavadejici-vystupy-v-mediich/381-ceska-republika-na-ceste-mezi-pravdou-a-lzi
