Zrod „deamerikanizovaného“ světa

To vše je zde, v úvodníku Xinhua, přímo z dračí tlamy. A píše se teprve rok 2013. Zapněte si pásy – a to platí obzvláště pro elitu ve Washingtonu. Bude to ostrá kodrcavá jízda.

Dávno pryč jsou dny Ting C'iaopinga „držení se u země". Úvodník Xinhua stručně rekapituluje stéblo, které zlomilo obrovi hřbet – současná americká „uzavírka". Po Wall Street vyvolané finanční krizi, po válce v Iráku, chce „zmatený svět", a nejen Čína, změny.

Tento odstavec by nemohl být názornější:

Místo, aby ctil své povinnosti zodpovědné vůdčí mocnosti, Washington svého velmocenského statutu zneužil a zorganizoval ve světě ještě větší chaos tím, že přesunul finanční rizika do zahraničí, vyvolal regionální napětí kolem teritoriálních sporů a vedl neoprávněné války pod krytím čistých lží.

Řešením, pro Peking, je „deamerikanizovat" současnou geopolitickou rovnici – počínaje větším slovem v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance pro vynořující se ekonomiky a rozvojový svět, po „novou mezinárodní rezervní měnu, která bude vytvořena, aby nahradila dominantní americký dolar".

Povšimněte si, že Peking neobhajuje naprosté smetení systému Bretton-Woods – aspoň prozatím, ale chce mít více rozhodující slovo. Zní to rozumně, vzhledem k tomu, že Čína má v MMF jen o trochu větší váhu, než Itálie. „Reforma" MMF – aspoň jakási – probíhá od r. 2010, ale Washington, nijak překvapivě, vetoval cokoliv významnějšího.

Co se týká odklonu od dolaru, tak ten již probíhá, různou rychlostí, obzvláště co se týká obchodu v rámci skupiny vynořujících se ekonomik BRICS (Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky), který nyní probíhá v převážné míře v jejich domácích měnách. Americký dolar je pomalu, ale jistě nahrazován košem měn.

„Deamerikanizace" již také probíhá. Vezměme si třeba čínskou obchodní spanilou jízdu po jihovýchodní Asii z minulého týdne, kdy jihovýchodní Asie silně tíhne k ještě silnější součinnosti se svým hlavním obchodním partnerem, Čínou. Čínský prezident Xi Jinping uzavřel řadu dohod s Indonésií, Malajsií a také Austrálií, jen pár týdnů poté, co uzavřel další sadu dohod se „-stany" střední Asie.

Čínská odhodlanost zlepšit Železnou hedvábnou stezku dosáhla vrcholu, kdy akcie čínských železničních společností prorazily střechu, uprostřed vyhlídek na vysokorychlostní spoje s Thajskem a na jeho území, které se již realizují. Ve Vietnamu čínský premiér Li Keqiang zpečetil dohodu, že územní spory těchto dvou zemí v Jihočínském moři nebudou zasahovat do rozšiřování byznysu. Berte to jako „ukotvování se" v Asii.

Vše se točí kolem petro juanu

Všichni vědí, že Peking vlastní velehory zvící Himálají amerických státních dluhopisů – díky oněm obrovským obchodním přebytkům, nahromaděným v posledních třiceti letech, plus díky oficiální politice velmi pomalého, avšak jistého zhodnocování juanu.

Zároveň však Peking i jednal. Juan se také pomalu, ale jistě stává více konvertibilním na mezinárodních trzích. (Jen minulý týden se Evropská centrální banka a Lidová banka Číny dohodly, že uzavřou měnový swap ve výši 45-57 miliard dolarů, který dodá juanu na mezinárodní síle a zlepší přístup k obchodním financím v eurozóně.)

Oficiální datum pro vyhlášení úplné konvertibility juanu by mohlo spadat někam do rozmezí let 2017 a 2020. Cíl je jasný: ustoupit od hromadění amerického dluhu, což znamená, v dlouhodobé perspektivě, že se Peking z tohoto trhu stáhne – a tím vytvoří cestu pro dražší půjčování si USA na trhu. Kolektivní vedení v Pekingu se již ohledně toho rozhodlo a jedná podle toho.

Krok směrem k plné směnitelnosti juanu je neúprosný, neboť BRICS směřují ke koši měn, který stále více nahrazuje americký dolar. Až se nakonec, o něco dále na cestě, zhmotní kataklyzmatická událost: nástup petro juanu – předurčeného překonat petro dolar, jakmile petro monarchie Zálivu zmerčí, jakým směrem fouká historický vítr. Pak se začne zcela odlišná geopolitická hra.

Možná je k tomu ještě daleko, ale jisté je, že slavné pokyny Ting C'iaopinga jsou stále více opouštěny; tedy „v klidu pozorujte; zajistěte naši pozici; vypořádávejte se se záležitostmi s chladnou hlavou; skrývejte naše schopnosti a dodržujte naše načasování; buďte šikovní při držení se u země; a nikdy se nežeňte do čela".

Tato směs opatrnosti a klamání nepřítele, stojící na historické sebedůvěře Číny a beroucí v úvahu skutečné dlouhodobé ambice, to byl klasický Sun Tzu. Doposud se Peking držel při zdi; nechával své nepřátele dělat chyby (a pěknou řádku chyb za mnoho bilionů dolarů...); a akumuloval „kapitál".

Čas na sklízení plodů nadešel nyní. V r. 2009, po Wall Street vyvolané finanční krizi, se již objevilo čínské mrmlání o „krachujícím západním modelu" a nakonec o „nefunkční západní kultuře".

Peking si poslechl Dylana (s mandarínskými titulky?) a došel k závěru, že ano, časy se opravdu mění. Za sociálního, ekonomického a politického pokroku v nedohlednu je „uzavírka" jen další z názorných ukázek (jako by byly ještě potřeba) – úpadek USA je nevyhnutelný, kdy Čína, kousek po kousku, roztahuje svá křídla, aby ovládla post-modernu 21. století.

Nemylte se; elita Washingtonu s tím bude bojovat jako s tím nejhorším morem. Avšak jasnozřivou moudrost Antonia Gramsci je třeba aktualizovat: starý řád zemřel a nový je další krůček blíže svému zrodu.

Zdroj: http://www.zvedavec.org/komentare/2013/10/5700-zrod-deamerikanizovaneho-sveta.htm