William I. Robinson: Rozměry krize, rizika fašismu

Zaměřit se – ve shodě s Marxem – na samu „vnitřní dynamiku kapitalismu", jež krizi generuje, její „kvalitativní změny v posledních desetiletích". Především na vše, co s sebou přináší „vzestup kapitálu po všech stránkách nadnárodního", „nové globální produkce a finančního systému, do nějž byly, přímo či nepřímo, integrovány všechny země a většina lidstva". Na posun od „světové ekonomiky, v níž země a regiony propojoval obchod a finanční toky" k „integrovanému mezinárodnímu trhu, globální ekonomice, v níž jsou země navzájem spjaty organickou transnacionalizací výrobních procesů, financí a akumulace kapitálu". A tedy do stadia, kdy se od „globální ekonomiky či průniku společenské, politické a kulturní infrastruktury globálního kapitalismu nedokáže izolovat jediný stát".

Chce to tak analyzovat i roli, již hraje „nadnárodní kapitalistická třída", „třídní skupina sestávající ze svých kontingentů ve většině zemí světa, Severu i Jihu". „Hegemonistická frakce světového kapitálu", „aspirující na pozici globální vládnoucí třídy".

A detailně zmapovat i úlohu „aparátu nadnárodního státu", který si vytváří „coby volnou síť nadnárodních organizací vedle národních států", aby „nadnárodní akumulaci kapitálu organizovala adekvátní podmínky". A „prostřednictvím aparátu nadnárodního státu výkon své třídní moci institucionalizovala".

Čtvrtým definičním rysem dnešního kapitalismu je „nové stadium, jejž v globální společnosti dosáhly nerovnost, nadvláda a exploatace", „transnacionální sociální a třídní polarizace", násobící hlavně „nerovnosti mezi Severem a Jihem".

Dnešní krize není zdaleka jen o tom, co obnažila „Velká recese" od roku 2008. „Kauzální zdroje globální krize tkví v nadměrné akumulaci a rozporech státní moci." Ve „vnitřních rozporech samotného kapitalistického systému", který si šlape po štěstí právě tím, že „zbavuje značnou část lidstva možnosti produktivní participace", „sráží v globálním měřítku mzdy i lidovou spotřebu", „polarizuje příjmy" a tím vším „zmenšuje potenci světového trhu absorbovat světový produkt".

Vzniklá „konfigurace sociálních a třídních sil" - a jejich „celosvětový vzájemný poměr" - umožňují „tvrdý tlak na národní státy, aby regulovaly nadnárodní akumulaci kapitálu" a „nesly následky explozivních rozporů, zabudovaných do systému".

Nastala „cyklická, strukturální nebo systémová krize? Cyklické krize se kapitalismu vracejí zhruba co deset let a zahrnují recese, působící jako korigující mechanismus, aniž by systém zásadněji restrukturalizovaly. Recese z počátku 80. let, počátku 90. let a roku 2001 byly cyklickými krizemi. Naproti tomu krize z roku 2008 byla signálem propadu do strukturální krize. Strukturální krize obrážejí hlubší rozpory a lze je řešit jen hlubší restrukturalizací systému."

„Řešením strukturální krize ze 70. let byla kapitalistická globalizace." „Strukturální krizi ze 30. let vyřešilo zformování nového modelu redistributivního kapitalismu." „Vyústěním strukturální krize ze 70. let 19. století byl vývoj korporátního kapitalismu."

„Atributem systémové krize je nahrazení stávajícího systému systémem zcela novým či jeho otevřený kolaps." Spěje-li ovšem vývoj skutečně k systémové krizi – a „k tomu, že kapitalismus bude buď nahrazen jiným systémem nebo se globální civilizace zhroutí" – konečný „výsledek předem dán není a závisí plně na tom, jak na krizi a historické alternativy zareagují společenské a politické síly". Právě v takových vteřinách dějin nastává „extrémní nejistota, v níž jsou reakce různých sociálních a třídních sil ve velkém pohybu".

„Moje koncepce globální krize je mnohem širší, než jen finanční." Má „celou řadu a navíc i navzájem spjatých dimenzí – ekonomickou, sociální, politickou, ideologickou i kulturní". Je to „krize sociální polarizace", a ergo i „sociální reprodukce". Systémové impotence „uspokojit potřeby, ba zajistit přežití miliónů lidí, dost možná většiny všeho lidstva". „Krize státní legitimity a politické moci", „hegemonie a nadvlády". „Krize legitimity národních států", které už nejsou s to „čelit sociální degradaci pracujících a dalších neprivilegovaných vrstev, narůstající nezaměstnanosti, existenční nejistotě a útrapám".

Dnešní systém ztrácí legitimitu v očích „miliónů, ba miliard lidí napříč světem". Je konfrontován „sílícím odporem proti své hegemonii". „Globální elity této erozi důvěry nejsou s to čelit." Souběžně narůstá hrozba „ekologického holocaustu, který už fakticky započal". Nachází výraz ve „změně klimatu i kolapsu centralizovaných zemědělských systémů v řadě regionů".

Nynější krize má „systémové rozměry". „Ohrožuje samo přežití miliard lidí." „Kolapsem světové civilizace" – a její „degenerací do nového ´temna´". Vedle všeho, v čem se s dřívějšími otřesy shoduje, má však dnešní systémová krize i řadu specifických rysů:

Předně to, jak rychle míří k „ekologickým mezím reprodukce lidského rodu". Z „devíti planetárních limitů, nezbytných pro přežití lidstva", definovaných „špičkami environmentální vědy", se „nevratně překračují" už čtyři.

Bezprecedentní je i „kvantum prostředků násilí a sociální kontroly". „Koncentrace prostředků globální komunikace a symbolické produkce v rukou hrstky mocných skupin." „Proměna podoby války" v cosi „normálního" - a zároveň izolovaného od světa režisérů agresí. Obdoby nemá ani „panoptikum společnosti špehování" a „kontroly myšlení těmi, kdo mají pod kontrolou globální toky komunikace". „Svět Edwarda Snowdena je světem George Orwella; rok 1984 je tady."

Novum tkví také v tom, že území, volná pro kapitálovou expanzi, už na Zemi nejsou k mání. Tím „intenzívněji expanduje do dosud nevídané hloubky". Nahradit „extenzivní expanzi" to však s to není. „Kapitalismus musí expandovat nonstop, jinak zkolabuje. Jak či kam ale bude expandovat teď?"

Srovnání nemá ani masa „přebytečné populace, obývající ´planetu slumů´, vytlačená z produktivní ekonomiky, vržená na samý okraj a podřízená sofistikovanému systému sociálního dozoru a destrukce". „Letálnímu koloběhu vydědění-vykořisťování-vyloučení", „zahrnujícímu vězeňsko-promyslový a imigračně-separační komplexy, všudypřítomnou policii, privátní ozbrojené síly atd."

Do rekordního úhlu se rozevřely nůžky mezi „globalizovanou ekonomikou a politickou mocí národního státu". Řada funkcí, jež plnil při „organizaci a stabilizaci systému", je však nad síly „nadnárodního státního aparátu". Provází-li to „šíření zbraní hromadného ničení" – a celkově „nevídaná militarizace společenského života" – „stabilní politickou moc, garantující reprodukci systému, si lze představit jen velice těžko".

Tím víc bude záležet na tom, jak na „krizi, ústící z rychlé politické polarizace globální společnosti", zareagují rozhodující „společenské a politické síly". Ze situace, kdy se aktivizují zprava i zleva, vidí profesor tři možné scénáře dalšího vývoje:

Prvý spatřuje v „reformismu shora". „Reformismu elit, zaměřeném na stabilizaci systému, jeho záchranu před sebou samým a radikálnějšími reakcemi zdola." Soudě dle jejich „reakce na kolaps globálního finančního systému v roce 2008 se však nezdá, že by tito reformátoři byli s to (měli v úmyslu) nabýt nad nadnárodním finančním kapitálem vrchu".

Druhou z představitelných variant je „lidový, levicový odpor zdola". Oč víc „sociální a politický konflikt eskaluje napříč světem", tím spíš může jít o „globální revoltu". Doposud se však jednotlivými „zeměmi a regiony šíří jen velmi nerovnoměrně a naráží na řadu problémů i překážek".

Krize však může vyústit i ve „fašismus 21. století". V novou „fúzi reakčních politických sil s nadnárodním kapitálem", jejíž „masovou základnou budou historicky privilegované sektory globální dělnické třídy – typu bílých dělníků Severu a středních vrstev z Jihu – na něž teď doléhá narůstající nejistota a přízrak sestupné mobility". Programem perverzního holportu vítězů a poražených by se pak zřejmě staly „militarismus, extrémní maskulinizace, homofobie, rasismus a rasistická mobilizace, hon na obětní beránky typu zahraničních dělníků či na Západě také muslimů".

„Fašismus 21. století evokuje mystifikující ideologie, nezřídka i ty, co v zajetí idealizované a mytizované minulosti hlásají rasovou či kulturní nadřazenost a xenofobii." „´Kultura´ neofašismu normalizuje a vynáší do nebes války a sociální násilí." „Fascinaci nadvládou, pasovanou na hrdinství."

„Jsme svědky přechodu od sociálního státu ke státu sociální kontroly napříč světem." Stupeň, jejž dosáhla „strukturální nerovnost, se však konsensuálním mechanismem sociální kontroly už hned tak nezvládne". A právě to kypří živnou půdu „projektům fašismu 21. století" – „poptávka dominantních skupin napříč světem po zajištění širokospektrální, organizované masové sociální kontroly přebytečné světové populace a sil, kladoucích odpor zdola".

„Jediným průchodným řešením krize globálního kapitalismu je masivní redistribuce bohatství a moci." V „duchu demokratického socialismu 21. století, ve kterém lidstvo už nebude ve válce se sebou samým ani s přírodou".

Kalifornský profesor vydal i sérii knih. Například Prosazovat polyarchii (Promoting Polyarchy), Nadnárodní konflikty (Transnational Conflicts), Latinská Amerika a globální kapitalismus (Latin America and Global Capitalism) či Globální kapitalismus a krize lidského rodu (Global Capitalism and the Crisis of Humanity).

Zdroj: http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/1107/william-i-robinson-rozmery-krize-rizika-fasismu