Rok, kdy jsme přežili konec světa

Co se týče mayského kalendáře - který v posledních dnech prudce ztratil na důležitosti - tak by prý mohl, pokud vůbec něco, odrážet přechod z jednoho cyklu do dalšího. Tak to aspoň vysvětlují sami příslušníci kmene Mayů. Myšlenku konce světa 21. 12. 2012 prý propagovala spíše science fiction a takoví ti věční šiřitelé paniky.

Jakkoliv: nyní se můžeme všichni hrdě nazývat "přeživší konec světa", což vedle toho, že jsme se jako občané EU stali i držitelé Nobelovy ceny míru, určitě přidává na našem významu a zlepšuje naše sebe hodnocení.

Skutečnost, že jsme oběti dluhové krize, zdá se zajímá stále méně lidí. Dva biliony Euro státního dluhu jsou taková abstraktní suma, že působí jen symbolicky. Občanovi je jedno, zda má stát majetek, jak tomu bylo například v Kaddáfiho Libyi, nebo zda má milion, miliardu či dva biliony dluhů. Že to na čtyřčlennou rodinu dělá dluh 100 000 Kč, sice mírně šokuje, ale jak se to projevuje? Vždyť většina lidí nemá ani tušení, kolik platí na daních. Daň z příjmu je přímo stržena ze mzdy a DPH je skrytá v ceně nákupů. Člověka zajímá pouze to, zda má zaměstnání. A jak důležité je vytváření pracovních míst, o tom čteme denně v novinách.

Pojem "politika zaměstnanosti" je mimochodem velmi výstižný. Protože pocit nutkání být užitečný, být součástí společnosti a dát ji svou část práce, ten už dávno vyprchal. Dovolte mi to blíže vysvětlit:

Představte si, že se přistěhujete do nového města a zjistíte, že je tam slabá nabídka čerstvého ovoce. Abyste tuto mezeru zaplnili, každý den přivezete z trhu čerstvé ovoce a zeleninu a všichni jsou šťastní: vy, neboť jste vydělali, a občané města, neboť byla pokryta jejich poptávka. Bohužel, podobné příležitosti jsou vzácné, pokud vůbec nějaké jsou.

Po tom, jak si během 20. století většina lidstva zvykla, že se stala nesamostatnými zaměstnanci, je snad lepší jiný příklad: hledáte si práci, procházíte noviny, vyberete si z nabízených to nejzajímavější a dohodnete si pohovor. Přitom každý podnik projeví vysoký zájem, aby vás získal pro sebe.

Pouze starší ročníky se na něco takového pamatují, hledání práce tak probíhalo do konce 70-tých let, částečně ještě v 80-tých letech. I zaměstnanci měli tehdy pocit, že jsou potřební. Myslím, že není třeba popisovat, jak vypadá situace dnes. Ale i když zaměstnanec dnes v podstatě vůbec není žádaný a potřebný, stanovila si politika zaměstnanosti za cíl, co možná nejvíce lidí "zaměstnat". Vždyť na co jiného bychom jakože byli na světě, ne-li na pracování a konzumování - i když obojí je "postižené" daněmi.

Vynechám záměrně jakékoliv mé odhady, kolik lidí je opravdu spokojených se svým zaměstnáním. Je výkon opravdu přiměřeně odměňován? Kdo vás takto respektuje? Je práce sama o sobě zajímavá a vzbuzuje osobní angažovanost? Ale vždyť co se připomíná milionům, který svůj džob nenávidí a jen kvůli tomu se denně plácají dopravní špičkou tam a zpět, neboť ani krátkodobě se neobejdou bez svého měsíčního žoldu? Buď rád, že máš vůbec nějakou práci! A opravdu, počet těch, kteří se ze své špatně placené, nesnesitelné, a nemoci vyvolávající práce buď opravdu těší, nebo se alespoň navenek tak tváří, je opravdu pozoruhodný. Konec konců je vždy lepší sbírat bavlnu, jak se živit kořínky, no ne?

Když jsme takto zavaleni vlastními problémy až po uši, kdo se má ještě starat o příčiny, které je způsobily? Co mají společné peněžní systém se špatnou výplatou, státní dluh s plánovaným zvýšením daní ... ?

Prý 75% Němců – a v jiných zemích to nebude lepší - se vůbec nezajímá o zprávy (kromě sportovních). Ten zbytek obětuje trochu času a nechá se zprávami v telce či titulkami v novinách oblažit. Takové zahánění nudy je pak rádo chybně interpretováno jako získávání informací.

Když se v Tunisku či Egyptě masy zvedly, aby se osvobodily od diktátorů, zvedla se vlna nadšení. O tom, že situace po svržení Ben Alího a Mubaraka se v daných zemích ani nejméně nezlepšila, o tom média informují zdrženlivě. Vždyť to ani není tak zábavné! O výborné úrovni života v Libyi za Kaddáfího, o tom nechtějí média už vůbec nic vědět. Spiegel, Bild a všichni ti ostatní píší, že Kaddáfí byl diktátor a lid se proti němu vzepřel - a kromě toho, tohle všechno je už stará věc. Syn pouště je už dávno mrtvý - a koho už zajímá dnešní situace v Libyi? Kdo se diví, že nevidíme obrázky šťastných lidí konečně si nadšeně užívajících svobodu?

Že se o nic méně "špatný" diktátor Assad v Sýrii tak dlouho drží, to je dáno určitě jen podporou od Putina, který se - spolu s Číňany - postavili "osvobozující" rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Proti Putinovi jsou také velké počty lidí, říkají nám neustále média. Že vyhrál volby s 63% a nejsilnější konkurent měl jen 17% hlasů, to přece nehraje žádnou roli.

Co se týče Ahmadínežáda, je koncem roku ticho. V září se zdálo, že útok Izraele na Írán je hotová věc, ale stále nic. Spekuluje se, že je to tím, že i když íránská ropa se již neprodává za petrodolary, ale za měnový koš, obsahující i ruský rubl a čínský yuan. Saddam Hussein prodával ropu za Euro - a Evropa se samozřejmě neodvážila bránit svou měnu proti Americe. Kaddáfího plány s vlastním zlatem krytým dinárem se Rusům ani Číňanům nezamlouvali o nic víc, než Američanům. Proč by tedy měli Kaddáfího podporovat? Zda Ahmadínežádova politická hra se dvěma velmocemi a jejich měnami ochrání Írán před plánovaným útokem, to je oblast spekulací, ale stojí to za zamyšlení.

Ale pohled na Blízký či Střední východ slouží pouze k pochopení celkové situace. Vlastní kůže je nám všem přece nejbližší. A tak zůstává otázka, jak se bude vyvíjet finanční krize?

Euro splnilo už velkou část své úlohy. Široké vrstvy obyvatelstva, především v jižní Evropě, trpí vzrůstajícím nedostatkem. Aby se spokojil mezinárodní finanční sektor - přirozeně, jen pro záchranu i tak neoblíbeného Eura - bude se i ve zbytku Evropy pilně spořit, což značí, že od občanů se bude očekávat více práce za méně peněz. Fiskální unie obřeže svrchovaná práva evropských států stále výrazněji, i když to nenabízí žádný únik z dluhové krize. Dluhové otroctví navěky a navždy.

Jak vážně máme brát dluhovou diskusi o tzv. „fiskálním útesu“ v USA? Nebyla podobná situace již v létě 2011, když se jednalo o zvednutí dluhové hranice?

Amerika žije přes dvě desetiletí na úvěr. Příjmy obyvatelstva už dávno nestačí na dosažení dostatečné kupní síly, aby se domácí hospodářství udrželo při životě. Řešení znělo: soukromé dluhy. Poté, co i v této oblasti bylo dosaženo hranice, je jen malá naděje, že stagnující hospodářství se podaří co jen jako tak oživit. S plánovaným zvýšením daní se to určitě nepodaří, neboť právě tím se kupní síla ještě oslabí.

Že dramatická hospodářská krize USA má negativní vliv na Německo, protože se jedná o jeho druhého největšího exportního partnera, je pouze menší část pravdy. Mnohem důležitější je zřetězení mezinárodních finančních trhů, kvůli čemu prasknutí bubliny amerických nemovitostí způsobilo, že "systémově nenahraditelné" peněžní instituce Evropy se ocitly na hraně bankrotu, tím pádem se státy ještě více zadlužily u dalších peněžních institucí, aby zabránily celkovému zhroucení systému. To vše má s obecnou představou o demokracii pramálo, ale zdá se, že to politiky ani média a ani občany, vůbec netrápí.

Když se podíváme na těch 12 posledních měsíců, tak to byl v podstatě rok, jako každý jiný. Na světové scéně se měnily věci, nad kterými si lámali hlavu jen takzvaní "konspiračních teoretici", a zatím z kvality života bylo pomalu uřezáváno, až to skoro nikdo nezpozoroval. Znáte to přirovnání o žábě, která sedí ve vodě tak pomalu ohřívané, že to ani nevnímá - až se bez odporu úplně uvaří.

V tomto smyslu vám přeji mnoho úspěchů v novém roce.

Konrad Hausner

zdroj: The Inteligence

převzato:http://nadhlad.com/content/rok-ked-sme-prezili-koniec-sveta