“Ví-li to už i Yale Journal” – navazuje Roberts - pak to “jistě ví i Čína”. I její “vláda tak musí vědět, že Washington proti Číně plánuje preventivní jaderný útok. Žádný jiný druh války nemá z hlediska Washingtonu smysl. ´Supervelmoc´ nebyla jaktěživ s to okupovat Bagdád a po 11 letech války prohrála v Afghánistánu s pár tisíci lehce vyzbrojených tálibů.“ Tím méně by si mohla troufnout “jen na konvenční válku proti Číně”.

I v dobách, kdy “byla jen primitivní zemí třetího světa”, si Čína uměla “vynutit příměří s vojsky Spojených států vKoreji”. Dnes má však “druhou největší ekonomiku světa a bryskně předhání selhávající hospodářství Spojených států, ničené vývozem pracovních mist, kriminalitou banksterů a věrolomností korporací i Kongresu”.    

“Válečný plán Pentagonu pro Čínu nese název Bitva ve vzduchu a na moři (AirSea Battle).” Honosí se “interoperabilitou vzdušných a námořních sil”, schopnou “integrovat údery do hloubky”, jimiž “zničí a porazí kapacity nepřítele”.

To se však “rovná miliardám dolarů dalších zisků pro vojensko-bezpečnostní komplex” - v situaci, kdy to s “99 procenty Američanů jde od desíti k pěti”. Víc než “jasné je i to, že tento absurdní žargón čínskou armádu neporazí”. K válce však vest může – a “pokud se do ní washingtonští neocons zapletou, to jediné, čím ji mohou neprohrát, jsou jaderné zbraně. Radiace však bude přirozeně zabíjet i Američany.”

“Jaderná válka je součástí washingtonské agendy. Vzestup neokonzervativních nacistů (“neocon Nazis”) negoval dohody o jaderném odzbrojení, které uzavřeli Reagan a Gorbačov. Obrat k preventivní jaderné válce po Reaganovi jako k variantě, na niž Washington sází v prvé řadě, popisuje unikátní a povýtce pravdivá kniha Olivera Stonea aPetera Kuznicka z roku 2012 Tutlané dějiny Spojených států.” (viz www.stripkyzesveta.cz, 2. 1. 2013).  

Za “studené války měly jaderné zbraně defenzívní poslání. Cílem bylo předejít jaderné válce mezi Spojenými státy aSSSR, z nichž každý disponoval dostatečným potenciálem odvety, garantujícím ´záruky vzájemného zničení´ (´mutually assured destruction´). Zkratka MAD, pod níž to vstoupilo ve známost, dávala na srozuměnou, že užití jaderných zbraní k útoku by kterékoli z obou stran nepřineslo žádnou výhodu.”

“Kolaps Sovětského svazu” – a “koncentrace Číny na ekonomiku místo vojenské síly” – však vedly k tomu, že “Washington tuto výhodu získal.  Keir Lieber a Daryl Press dokonce v oficiózních Foreign Affairs píší, že ´markantní oslabení ruského arzenálu a modernizace čínských jaderných sil z doby ledové´ vedly k situaci, kdy odveta na první úder Washingtonu není v silách Ruska ani Číny´.”     

Jak “AirSea Battle”, tak článek ve Foreign Affairs “daly Číně a Rusku najevo, že Washington proti oběma zemím kalkuluje s preventivním jaderným útokem. Aby si pojistil, že Rusko nebude schopné odvety, rozmísťuje Washington antibalistické systémy na jeho hranicích, čímž porušuje dohody mezi Spojenými státy a SSSR.”

“Americká média” jsou však “zkorumpovaným přívěskem vládního ministerstva propagandy”. Veřejnost Spojených států proto “nemá tušení, že Washington v rukou  neocons plánuje jadernou válku. Američané to netuší o nic víc než to, co řekl bývalý prezident Jimmy Carter, referovalo se o tom však jen v Německu” – že “Spojené státy už nemají funkční demokracii”.

Riziko, že “Spojené státy jadernou válku rozpoutají”, se datuje už “od roku 2002, kdy G. W. Bush” – “na naléháníDicka Cheneyho a neocons” – “podepsal Nuclear Posture Review. Konsternovaný okolní svět ho za to odsoudil. Ruský prezident Putin hned nato prohlásil, že Rusko vynaloží jakékoli prostředky, aby si zachovalo schopnost jaderné odvety.” Také “Čína vypustila na oběžnou dráhu satelit, vyzbrojený raketou”.     

“Primátor Hirošimy, oběti gigantického válečného zločinu Spojených států, prohlásil: ´Smlouva o nešíření jaderných zbraní, klíčová mezinárodní dohoda směřující k eliminaci jaderných zbraní, je na pokraji zhroucení. Hlavní příčinou je jaderná politika Spojených států, otevřeně deklarující možnost prvního, preventivního jaderného úderu a pobízející k vývoji miniaturních náloží a jiných tzv. ´použitelných jaderných zbraní´.” Právě ta se “k jaderným zbraním modlí jako k pánubohu”

Jsou to “Izrael a Spojené státy”, koho má svět za “dvě největší hrozby míru a životu na Zemi”. Dokládá to i bezpočet průzkumů veřejného mínění. Jsou to však “přesto tyto dvě zločinné vlády”, kdo si donekonečna “nárokuje punc ´famózních demokracií světa´”. Ani jedna z nich přitom “neakceptuje podřízenost svých kroků normám mezinárodního práva, lidských práv, ženevských konvencí i své vlastní legislativy. Spojené státy a Izrael jsou darebácké státy“ (“rogue states”).

“Války po II. světové válce mají původ ve Washingtonu a Izraeli. Imperiální expanzionistické ambice žádná jiná země nemá. Čínská vláda neanektovala Tchajwan, což by Čína, pokud by chtěla, mohla. Ruská vláda neokupovala někdejší konstitutivní součástí Ruska typu Gruzie, která, když ji Washington vyprovokoval k útoku, s ruskou armádou prohrála obratem. Putin mohl gruzínskou loutku Washingtonu pověsit a začlenit Gruzii zpátky do Ruska, jejž bylo po staletí součástí a do nějž podle názoru mnohých patří.”

“Za uplynulých 68 let vzešla většina vojenských agresí ze Spojených států a Izraele. Tito dva původci válek se však ještě pitvoří jako oběti agrese.” Má-li kdo “jaderný arzenál, který je nelegální” – a “odmítá se podřídit mezinárodní kontrole” – “je to Izrael”. To “Washington sepsal válečný plán, kalkulující s prvním jaderným úderem”.

Má-li svět “tyto dva darebácké státy” za “přímé nebezpečí pro život na Zemi”, “má pravdu”.

zdroj:http://www.stripkyzesveta.cz/cz/politika/566/paul-craig-roberts-defektni-demokracie-fatalni-rizika