Zpověď neurochirurga: život po životě existuje!

Na podzim roku 2008, po sedmi dnech v komatu, v němž můj mozek byl naprosto nečinný, jsem zažil něco tak hlubokého a intenzivního, že mi to dalo vědecký důvod být přesvědčen o životě po smrti.

Vím, jak prohlášení jako ta moje zní skeptikům, takže budu svůj příběh vyprávět logicky s jazykem vědce, kterým jsem.

Před čtyřmi lety brzy ráno jsem se probudil velkými bolestmi hlavy. Během několika hodin moje celá mozková kůra, která je odpovědná za myšlenky a emoce a v podstatě nás dělá člověkem, přestala fungovat. Doktoři z Lynchburg General Hospitál ve Virginii (nemocnice, kde jsem já sám pracoval jako neurochirurg) došli k závěru, že jsem byl zasažen velmi vzácnou bakterií meningitidy, která většinou útočí spíše na novorozence. Bakterie E-coli se zasáhla mozkomíšní mok a začala rozežírat můj mozek.

Když jsem se dostal toho rána na jednotku intenzivní péče, moje šance na přežití byly velmi malé a situace se stále zhoršovala. Během sedmi dnů jsem ležel na posteli v hlubokém komatu. Moje tělo nereagovalo na vnější podněty a můj mozek (jeho vyšší funkce) byly naprosto mimo provoz.

Sedmý den v nemocnici, když moji doktoři zvažovali, zda stále pokračovat v léčbě, se moje oči otevřely.

Doposud neexistuje vědecké vysvětlení pro to, že ač moje tělo leželo v komatu, pak moje mysl byla plně při vědomí a já sám jsem byl živ a zdráv. Moje nervová tkáň v mozku byla ochromena bakteriemi, které jej vyřadily úplně z činnosti. Díky tomu se mé vědomí vydalo na cestu do jiné dimenze obrovského Vesmíru. Dimenze, o které jsem nikdy předtím ani nesnil, že existuje a o které by mé staré Já s naprostou radostí prohlásilo, že nic takového jednoduše neexistuje. Ale ta dimenze (ten svět?), která byla nespočetněkrát popsána lidmi, kteří si prožili zážitek blízké smrti a nebo jiné mystické stavy, tam skutečně je.

Skutečně to existuje. To co jsem viděl a naučil se, mne obrazně řečeno dalo nový pohled na svět. Svět, ve kterém jde o více než jen o naše mozky a těla a kde smrt, rozhodně není koncem naší existence vědomí, ale jen pouhým uzavřením jedné z dalších kapitol na cestě existence.

Nejsem prvním, kdo získal zkušenost s tím, že vědomí existuje za hranicemi těla. Záblesky těchto zkušeností jsou stejně staré jako lidstvo samo. Pokud ale vím, tak jsem jediným zadokumentovaným případem, kdy jsem cestoval do tohoto světa v situaci kdy:

1. Nervová aktivita mozku byla kompletně nulová
2. Mé lidské tělo bylo pod intenzivní medicínskou kontrolou každou minutu a to po celou dobu během těch sedmi dnů, kdy jsem byl v komatu.

Klíčové argumenty, které jdou proti zážitkům blízké smrti, vycházejí z toho, že tyto zážitky jsou výsledkem alespoň minimální částečné nervové aktivity v mozku. Mé zážitky blízké smrti probíhaly prokazatelně za situace, kdy můj mozek byl naprosto nefunkční. Je to zřejmé z průběhu mé meningitidy, pravidelných CT scanů a neurologických vyšetření.

Podle současného lékařského chápání, neexistuje žádný způsob, jakým bych mohl během mého komatu být i při sebemenším omezeném vědomí, natož abych měl nějaké super-živé zážitky, které mne potkaly na mé cestě, jež jsem podstoupil.

Trvalo mi několik měsíců, než-li jsem se srovnal s tím, co se mi stalo. Nešlo jen o to, že jsem byl při vědomí, i když jsem byl v komatu. Mnohem důležitější bylo to, co se mi stalo během té doby. Když se vrátím na začátek mého zážitku, vzpomínám si, jak jsem byl na místě mraků. Velké nafouknuté růžovobílé mraky, které se jasně ukazovaly proti modročerné obloze. Výše nad mraky (mnohem výše nad nimi) proudily zástupy třpytivých průhledných bytostí.

Ptáci? Andělé? Tato slova mne napadla až později, když jsem si sepisoval své vzpomínky. Ani jedno z těch slov ve skutečnosti nevystihuje podstatu těchto bytostí, které byly naprosto odlišné od všeho, co jsem poznal na této planetě Zemi. Oni byli více pokročilí – vyšší formy.

Shůry jsem slyšel mohutný zvuk vzkvétající jako slavný chorál a říkal jsem si, zda tento zvuk tvoří ony okřídlené bytosti. (Opět platí, že jsem o tom přemýšlel až později…) Cítil jsem, že z těch bytostí ke mne přichází radost a že ony musí dělat ten zvuk, aby radost přicházela. Ten zvuk skoro hmatatelný podobně jako déšť, který můžete cítit na kůži. V tomto případě ale nebudete mokří.

Vjemy dívání a slyšení tam nebyly oddělené. Mohl jsem slyšel viditelnou krásu stříbřitých těl těch blýskavých bytostí. Mohl jsem cítit narůstající radost z dokonalosti toho, co zpívaly. Zdálo se mi, že nebylo možné se dívat a nebo poslouchat v tom světě cokoliv, aniž byste se nestali toho přímou součástí. Vše tam bylo nějakým záhadným způsobem propojené.

Opět připomínám, že vše popisuji z mého dnešního pohledu. Tam jsem získal dojem, že neexistuje cokoliv jako samo o sobě – něco jako oddělení se. Vše bylo odlišné (od toho co jsem znal?), ale současně vše bylo součástí všeho ostatního – stejně jako se prolínají bohaté motivy Perských koberců … a nebo barvy na motýlích křídlech.

Bylo to ještě podivnější. Po většinou cesty byl někdo další se mnou. Byla to žena. Byla mladá a já si ji vybavuji jak vypadala do nejmenších detailů. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé vlasy rámovali její krásný obličej.

Když jsem jí viděl poprvé, jeli jsme společně na koni po složitě vzorovaném povrchu, který mi po chvíli připomněl vzory na křídlech motýla. Ve skutečnosti to bylo tak, že kolem nás najednou bylo miliony motýlů – obrovská jejich vlna, která se nořila do lesa a zase se k nám vracela. Byla to řeka života a barev pohybujících se ve vzduchu. Žena byla oblečena v jednoduchém oblečení jako rolník. Barvy oblečení byly velmi výrazné – modrá, indigo, pastelově oranžová. Celé to působilo velmi živě jako vše okolo nás. Podívala se na mne pohledem, když jste se na ni dívali, přišlo vám, že cokoliv jste dělali doposud ve svém životě až doposud, stálo za to žít a to bez ohledu na to, co se během života stalo. Nebyl to romantický pohled. Nebyl to pohled přátelství. Byl to pohled, který byl mimo všechny naše představy o lásce a jejích podobenstvích, jež máme tady dole na Zemi.

Promluvila na mne beze slov. Zpráva skrze mne prošla jako vanoucí vítr a já jednoznačně věděl, že je to pravda. Věděl jsem to se stejnou jistotou s jakou jsem věděl, že svět kolem nás je skutečný – že to není nějaká fantasie.

Zpráva měla tři části, a pokud by to měl přeložit od pozemské řeči, dalo by se říci, že to znělo nějak tahle:

Jsi milovaná a ochraňovaná bytost, upřímně a navždy.

Nemusíš se ničeho obávat.

Není tu nic, co bys mohl udělat špatně.

Tahle zpráva mne zaplavila obrovským pocitem bláznivého nadšení a úlevy. Bylo to jako kdyby mi někdo konečně vysvětlil pravidla hry, kterou jsem hrál celý život bez toho aniž bych plně chápal podstatu.

„Ukážeme ti tady hodně věcí“, řekla žena opět beze slov ale s naprosto jasnou esencí myšlenky namířené přímo ke mne. „Anebo se můžeš vrátit zpět.“

Na tohle jsem měl jedinou otázku: „Zpět kam?“

Vanul teplý vítr podobně jako za nejkrásnějších letních dnů. Rozháněl listy stromů a dávnou minulost jako nebeskou vodu. Božský vítr. Vše změnil a posunul svět kolem mne zase o oktávu výše – do vyšších vibrací.

Přestože jsem měl ještě trochu schopnost řeči, tak jak to chápeme na Zemi, začal jsem beze slov klást otázky tomu magickému větru a té božské bytosti, která stála za mnou a nebo spíše plula s tím větrem.

Kde to jsem?

Kdo jsem?

Proč tu jsem?

Pokaždé, když jsem tiše stvořil jednu z těch myšlenek, přišla okamžitá odpověď v podobě explodujícího světla barev, lásky a krásy, která skrze mne prošla jako nárazová vlna. Co bylo naprosto úžasné na těchto výbuších, bylo to, že veškeré mé otázky byly vyslyšeny. Odpovídali na ně ale způsobem, který přesahoval možnosti jazyka. Myšlenky přicházely přímo. Nebylo to ale způsobem, jakým jsme zvyklí na Zemi. Nebylo to vágní, nehmotné nebo abstraktní. Tyto myšlenky byly solidní a okamžité – teplejší nežoheň a vlhčí než-li voda – a pokaždé, když jsem dostal odpověď, dokázal jsem plně porozumět konceptům do všech detailů, což by mi na Zemi zabralo mnoho let.

Pokračoval jsem dál. Vstoupil jsem do nekonečného tmavého prostoru. Bylo to tak neuvěřitelně uklidňující. Intenzivní černá byla přesto prostoupena světlem – světlem, které vypadalo, že ke mne přichází z obrovského brilantního orbu, kterého jsem pocítil blízko sebe. Ten orb byl jako překladatel mezi mnou a tím, co mne obklopovalo. Bylo to jako kdybych byl zrozen do obrovského světa. Vesmír samotný byl jako obrovská vesmírná děloha a orb (kterého jsem cítil, byl nějak s tím propojen a nebo byl dokonce totožný se ženou na motýlích křídlech) mne tím provázel.

Později, když jsem se vrátil, našel jsem citát ze 17. století. Křesťanský básník Henry Vaugham, který přišel do blízkého kontaktu s tímto magickým místem, s tímto obrovským inkoustově černým místem, které bylo domovem Božství samotného.

„Tam je, dalo by se říci, Boží temnota prostoupená světlem…“

To bylo přesně ono: inkoustově hustá temnota, která byla prostoupena intenzivním světlem.

Naplno chápu, jak mimořádně a naprosto neuvěřitelně tohle všechno zní. Pokud by mi někdo (a navíc ještě doktor) vyprávěl v minulosti něco takového, byl bych si naprosto jistý, že je pod vlivem nějakého klamu. Ale to co se stalo mne, bylo naprosto vzdáleno nějaké iluzi. Bylo to reálné a vlastně ještě mnohem reálnější než-li cokoliv v mém životě. A to včetně naší svatby a narození dvou synů.

To co se mi stalo si žádá vysvětlení.

Moderní vědci nám říkají, že vesmír je jednotný – že je nedělitelný. I když se nám zdá, že žijeme ve světe plném separace a rozdílů, (kvantová) fyzika nám říká, že pod povrchem je každý objekt a událost ve vesmíru navzájem zcela propojen s každým jiným objektem a nebo událostí. Neexistuje tu žádné skutečné oddělení.

Před mojí osobní zkušeností byla tato slova pouhou abstrakcí. Dnes je to pro mne skutečnost. Nejen že vesmír je definovaný jednotou, je také (nyní to vím) definován láskou. Vesmír, jak jsem jej zažil během komatu (s naprostým šokem a radostí) je tím samým, o kterém mluvili Einstein a Ježíš, byť každý v jiném slova smyslu.

Strávil som desaťročia ako neurochirurg v najprestížnejších medicínskych zariadeniach v našej krajine. Viem, že mnohí moji rovesníci sú ako som aj ja bol zástancami teórie, podľa ktorej mozog a hlavne mozgová kôra generuje vedomie a že žijeme vo vesmíre bez mnohých emócií vrátane bezpodmienečnej lásky, ktorú ako teraz viem, k nám vyžaruje Boh a vesmír. Ale táto viera, táto teória leží teraz v troskách. To, čo sa mi stalo, ju zničilo.

Plánujem stráviť zvyšok svojho života skúmaním pravej podstaty vedomia a objasňovaním toho, že sme viac, omnoho viac než naše fyzické mozgy. Budem sa to snažiť vysvetliť tak jasne ako sa dá svojim vedeckým kolegom aj ostatným ľuďom.

Nečakám, že to bude ľahká úloha z dôvodov, ktoré som popísal. Keď sa hrad starej vedeckej teórie začína rúcať, nikto tomu najskôr nechce venovať pozornosť. Vybudovať starý hrad stálo v prvom rade príliš veľa práce a ak sa zrúti, bude treba na jeho mieste postaviť úplne nový.

Prišiel som na to potom ako som sa zotavil a vrátil som sa do života. Začal som sa rozprávať okrem svojej manželky Holley, ktorá si veľa vytrpela, a našich dvoch synov aj s ďalšími ľuďmi o tom, čo sa mi stalo. Podľa pohľadov plných zdvorilej neviery hlavne zo strany mojich priateľov lekárov som veľmi skoro zistil akou ťažkou úlohou bude pre mňa vysvetliť ľuďom, čo som zažil počas týždňa, keď bol môj mozog vypnutý.

Jedným z miest, kde som nemal problém vysvetliť svoje zážitky, bol kostol – miesto, kde som predtým pobýval len zriedka. Prvýkrát ako som vstúpil do kostola po kóme, videl som všetko veľmi jasne. Farby vitráží mi pripomenuli žiarivú krásu krajiny, ktorú som videl tam hore. Pri hlbokých tónoch organu som si spomenul, že myšlienky a emócie na onom svete sú ako vlny, ktoré sa cez vás pohybujú. A najdôležitejšie bolo, že obraz Ježiša, ktorý láme chlieb, a jeho učeníkov evokoval vo mne posolstvo, ktoré bolo podstatou mojej cesty – že Boh nás miluje a akceptuje bezpodmienečne a nekonečne, oveľa viac ako som sa o tom v detstve učil na náboženstve.

Dnes mnohí veria, že náboženské pravdy stratili svoju silu a že veda, nie náboženstvo, sú cestou k pravde. Pred mojím zážitkom som silne pochyboval o tom, že je to môj prípad.

Teraz však rozumiem, že takýto pohľad je najjednoduchší. Holým faktom je, že materialistický obraz tela a mozgu vytvárajúcich ľudské vedomie je odsúdený k zániku. Na jeho miesto prichádza nový pohľad na myseľ a telo. Tento pohľad je vedecký a zároveň duchovný a jeho najvyššou hodnotou bude to, čo si vždy veľkí vedci vážili najviac zo všetkého – pravda. Tento nový obraz reality sa bude dlho vytvárať. Nebude dokončený v našom čase a pravdepodobne ani v čase, keď vyrastú naše deti. Realita je príliš nesmierna, komplexná a záhadná na to, aby bol vytvorený jej dokonalý obraz. Ale v podstate ukáže vesmír ako vyvíjajúci sa, viacdimenzionálny, známy Bohu do posledného atómu. Bohu, ktorý sa o nás stará ešte hlbšie a s väčšou bázňou ako ktorýkoľvek rodič milujúci svoje dieťa.

Som stále doktor a vedec rovnako ako pred mojím zážitkom. No v hĺbke duše som úplne iný ako predtým, pretože som zbadal záblesk tohto vznikajúceho obrazu reality. A môžete mi veriť, že každý kúsok našej práce a práce tých, čo prídu po nás, bude stáť zato.