JAKPAK JE TEĎ U NÁS DOMA? O politické atmosféře v ČR.

K příčinám zhoršení politického klimatu v zemi.

Za příčinu této situace považují politicky aktivní lidé, ba i někteří ústavní činitelé jakési nedefinované rozdělení společnosti. Nemyslím si to, protože každá společnost byla, je a vždycky bude nějakým konkrétním způsobem rozdělná. Naše politická veřejnost, především ale vrstva politiků je ovšem víc jak rozdělná, je nesmiřitelně polarizovaná.

Začalo to první všeobčanskou volbou prezidenta, kterou velká část profesionálních politiků od počátku odmítala. Hned výsledek první volby pak rozdělil politickou vrstvu na nikoliv o moc soutěžící politické subjekty, leč doslova o ni nenávistně bojující. Tehdy už se politické klima obvyklé demokracie založené na diskusi a hledání kompromisů začalo měnit na bezohledný střet vedený za účelem úplného zničení protivníka. Opozice přešla od principu dohledu nad vládní koalicí na metodu neustálého odporu vůči velké většině všech jejích rozhodnutí. Kritiku členů vlády změnila na osobní napadání a neustálé požadavky o odvolání za každou chybu v práci jejich resortů. Část politických institucí v míře větší, než obvyklé prováděla všemožné obstrukce až po podávání četných stížnosti k Ústavnímu soudu. Dá se říct, že opozice se změnila na nesmiřitelného nepřítele a zahájila politický boj, který se postupme času prohloubil až do stavu nepřetržitého čili politické války.

Uvedenou změnu soutěžení o politickou moc pak nebývale posílil výsledek sněmovních voleb, a především následné jmenování současného premiéra, dále druhé volby prezidenta, a kupodivu i události na Ukrajině. Poslední jmenované doslova vykopalo nepřekonatelné příkopy mezi jednotlivci i celými bloky profesních politiků.

Je častým jevem, že se současné politické válčení připodobňuje k třídnímu boji minulosti. Nesouhlasím s tím. Dnešní politický konflikt je mnohem intenzivnější. Třídní boj byl sporem velkých skupin čili personálně anonymním. Současná politická válka je bojem silně osobním, čti absolutně konkrétním, proto mnohem nekompromisnějším, nesmiřitelnějším a ve velké většině s dominancí emocí nad rozumem čili rizikovějším.

Tragickým rysem současné politické atmosféry je role médií. Nejenže přenáší válčení mezi politiky na politicky aktivní příslušníky veřejnosti, leč rozšiřuje ji i na ty občany, kteří se angažují pouze svou účastí ve volbách. Řečeno jinak zvyšuje politické nepřátelství do nové kvality, do občanského nepřátelství. A vůbec nejhorší je že velice intenzivně až mnohdy podle prohlubují nenávist a další negativní prvky ve vědomí příslušníků profesní politické vrstvy, především mezi ústavními činiteli. Dovoluji si tvrdit, že se touto válečnickou otravou pomalu, leč trvale infikuje velká část společnosti, takže válka politiků se může už vbrzku změnit až na válku občanů.

Některé konkrétní projevy politického válčení.

Omezím se na neúplný a spíše tedy ilustrační výčet, někdy s kratičkými charakteristikami negativních jevů ve veřejném prostoru, které svědčí o celkově zásadní proměně politické atmosféry v naší zemi.

- Nerespektují se tradiční zákonitosti demokratické politiky, dokonce ani výsledky voleb.

- Vysoce v politické třídě převažuje černobílé myšlení a jednání.

- Nezáleží na tom co, leč kdo to či ono navrhuje a realizuje.

- V nebývalé míře zhrubnul slovník příslušníků politické třídy, což se jako infekce přeneslo do široké veřejnosti.

- Učebnicovou ilustrací předešlého tvrzení je chování rádoby lidí z lepší společnosti, především pak umělců čili lidé s dominancí emocí, kteří svou kreativitu vybíjejí v nebývalé vulgárnosti.

- Reálná politika „zpavlačovatěla“. Je přeplněna pomluvami, fámami a promyšlenými polopravdami.

- V míře víc jak obvyklé jsou politici obviňováni v médiích s argumenty ochrany informačního zdroje. 

- Není nouze o četná obvinění politiků, často založená na podezřeních a jiných nepřímých důkazech.

- Nedílnou součástí politického boje jsou provokace a promyšlené podrazy.

- Ústavní činitelé se ve velké míře nechovají jako příslušníci koalice a opozice, leč jako nesmiřitelní osobní nepřátelé.

- Nenávist mezi profesními politiky je tak značná, že někteří jen těžce dovedou skrývat přání brzké smrti svého soupeře.

- Mezi profesními politiky se vyskytují i takoví, kteří viditelně pohrdají veřejností (viz odpor k všobčanské volbě prezidenta)

Specifickým rysem pokleslosti politické atmosféry je některé chování ústavních institucí jako celků. Senát docela změnil svou roli. Místo katedry moudrých se chová jako sbor zapškle zneuznaných, či odložených politiků. Hlavním negativem jeho činnosti je aktivní angažování v jiných oblastech než v zákonodárné. Většinou řeší problémy, které jsou vzdálené životu veřejnosti, takže koná jakoby ve své vlastní bublině. Je jako celek opozicí vládě a příliš často se chová obstrukčně svými četnými stížnostmi k Ústavnímu soudu. Sněmovna zase ztrácí drahocenný čas zákonodárce na své vnitřní spory. Časté vyšetřovací komise tvoří pro hledání viníků k čemuž nemá kvalifikaci, místo aby z jejich výsledku těžila zkušenosti pro zkvalitnění právního řádu. K činnosti Ústavního soudu se ani nevyjadřuji. Jeho časté kotrmelce, a hlavně politická angažovanost jeho předsedy si zasluhují obsáhlý samostatný text. Prezident nedokáže zase překonat svou averzi k některým médiím. Soudům chybí systematická veřejná kontrola vytvářející šanci na zamezení jejich politické angažovanosti.

Atmosféru v politickém prostoru podle mého vidění ale nejvíc zhoršuje jedno pokleslé paradigma. Je to přesvědčení velké části aktérů že politika je prostorem hledání pravdy, dokonce absolutní a jediné. Z této mylné teze pak plynou všechna současná alotria, která se v politickém prostoru vyskytují. Jde především o 

- vyhledávání dezinformací a zřizování za tím účelem patřičných institucí,

- všemožné šikanování a vylučování šiřitelů údajných dezinformací,

- z politického prostoru mizí diskuse,

- došlo k zásadní transformaci tolerance vyjádřený postojem; na svůj názor máte samozřejmě právo, ale nás nezajímá,

- vláda si usnadňuje vládnutí pomocí tajných informací, které s různým zdůvodněním údajně nemohou být zveřejňovány,

- vyšetřování trestného činu pouze s jednou hypotézou, takže nejde o vyšetření, ale pouze a jen dohledání všech možných důkazů k odsouzení předem určeného viníka. Při čemž jsou zamlčována fakta, jež jsou ve prospěch obviněného. Což zdaleka neplatí jen u známé kauzy Vrbětice.

Specifika předvolebních kampaní.

Předvolební kampaně poskytují široké veřejnosti bezprostřednější vhled do prostoru politiky, protože se v nich vždycky koncentrovalo všestranné soutěžení, soupeření, v posledním době tedy i boje až válčení široké plejády politiků.

Už Bismarck řekl, že politik může lhát za války, po lovu a před volbami. Jestliže se u nás v posledním desetiletí politická soutěž transformuje pomalu, leč jistě v politickou válku, tak se sice politici odvažují lhát pořád, leč v době předvolební pak naprosto bez skrupulí.

Jsou to především volební kampaně, které jako zvětšovací sklo umožňují vidět soupeření politiků jako bezohledné, nesmiřitelné a nenávistné nepřátelství. Kromě pomluv, podrazů například odhalováním soukromí, či šíření jiných fám a lží je využíván i únik informací z tajných služeb, což je neoddiskutovatelný trestný čin. Především ale proti němu v poměrně krátké předvolební době neexistuje žádná obrana, jelikož soudní tahanice trvají roky. Výsledek voleb ale ony úniky ovlivní, takže vesměs už nemá smysl se soudit, protože vítěz se postará o beztrestnost původce. Tím se jen prohloubí otrava celé společnosti.

Závěrečná poznámka.

Mám-li odpovědět na otázku uvedenou v titulku tohoto textu, musím konstatovat, že atmosféra mezi profesními politiky se pomalu, leč neustále zhoršuje. Pozoruji přerod od soutěžení přes soupeření, bezohledný boj až po nesmiřitelnou válku. Nejhorší na celé věci je, že tato atmosféra prosakuje do celé veřejnosti. Takže jakpak je teď u nás doma? Mnozí tvrdí, že zažíváme studenou občanskou válku. Ale to si nemyslím. V době studené války její aktéři se uznávali, respektovali, a především spolu vyjednávali, ba až široce komunikovali. Což se v našem politickém prostoru už skoro neděje. Takže jakpak je teď skutečně u nás doma?!!

Stanislav A. Hošek

Komentáře