BOJ POD FALEŠNOU VLAJKOU.

Je tomu tak určitě?

Začněme od počátku. Kdo podal onu ústavní stížnost před čtyřmi roky? No přece skupina senátorů.

Jaký mají zájem jednotliví senátoři na tom, aby menší strany se dostaly do sněmovny?

Odpověď je celkem viditelná. Žádný. Zvolení každého jednotlivého senátora je závislé především na něm samotném a daleko méně na politické straně, která jej nominuje. Dále platí, že v politickém klimatu našeho státu je jednání každého politického činitele v prvé řadě zrcadlem jeho osobních zájmů, následně zájmů svého politického subjektu, potom skupin z nichž vyšel a kdesi daleko na konci jsou jakési nezřetelné ostatní zájmy, včetně kupříkladu zájmů malých politických stran. Takže senátorská stížnost měla s vysokou pravděpodobností jinou motivaci.

Jakou?

Pokusme se zapřemýšlet. Dosavadní cvrkot v našich zákonodárných sborech ukázal, že silná vládní koalice si ve Sněmovně prakticky ve všech pro ni důležitých zákonech nakonec prosadila svou. Přehlasovala Senát nejen tehdy, když jí vrátil předlohu s nesouhlasem, ale mnohdy i jakékoliv jeho pozměňující doplňky. To bylo pro Senát natolik frustrující že si jako ublížený začal stěžovat u Ústavního soudu.

Tato praxe se opírala o Ústavu ČR, která nejen v této věci, ale i v některých dalších je poněkud, slušně řečeno nepovedená. Když se tvořila, tak jsem ještě byl činným politikem, takže o mnohých jejích zákoutích něco vím. Senát touto poněkud svéráznou praxí ovšem reálně povýšil Ústavní soud nejen na třetí komoru našeho Parlamentu, ale dokonce na tu nejvyšší. Což lichotilo některým ústavním soudcům až příliš. Čti, tak významně, že se aktivně zaplétali do pletich zákonodárců.

Uvedená praxe ale na druhé straně nebyla jistě příjemná většině soudců ÚS. Už jenom z toho prostého, lidského pohledu, že jim přidávala práci. Především ale proto, že vždycky šlo o problém velice složitý, pro nějž hledat argumenty v naší dost komplikované Ústavě bylo často nad lidské síly. Proto ona mnohdy až příliš kostrbatá zdůvodňování rozhodnutí ÚS.

Popsaná praxe ale nevyhovovala především samotnému Senátu. Byla zdlouhavá a především někdy příliš opožděná, až byla zbytečnou. Zkušení politici proto přišli na nápad, jímž lze oslabit vládní koalici. Výsledkem tohoto úsilí je současný stav volebního zákona.

Tvrdím proto docela oprávněně, že společné úsilí Senátu a ÚS má za cíl oslabit vliv Sněmovny. Podle mých znalostí je nastávající „souboj“ o podobu volebního zákona tedy veden pod falešnou vlajkou. Jeho motivem není zvýšení „demokratičnosti“ voleb, leč posílení vlivu Senátu. Sněmovna by si to měla uvědomit, protože skutečným důsledkem bude nezpochybnitelné snížení politické stability v našem státě. Z tohoto zásadního hlediska považuji proto současné rozhodnutí ÚS za méně odpovídající duchu Ústavy, než jaký byl po dvacet let dosavadní stav volebního zákona. Tvůrcům ústavy dozajista ležela stabilita politické situace v zemi na prvním místě.

Stanislav A. Hošek