O rychlosti aut aneb Zamyšlení před Dušičkami

Tím záhadným dárcem jsou fyzikální zákony, které nikomu nic neodpustí, protože  jsou, na rozdíl od těch lidských, neúprosné a potrestají každé porušení. Nedají se oklamat. Nemají uši – nedají se okecat, nemají  oči – nedají se uplakat, a nemají kapsu – nedají se uplatit.

Nejčastěji dochází k nehodám při nepřizpůsobení rychlosti okamžitým podmínkách  provozu, ale  velmi častou příčinou je překročení nejvýše povolené rychlosti. Každý, kdo jede stotřicítkou po dálnici je nepřetržitě předjížděn luxusními auty známých značek, jakoby žádná omezení neexistovala. Ani policajt na každém kilometru by nebyl schopen tomu zabránit.

Společnost např. tvrdě bojuje proti drogám,  jejich výrobu a držení postihuje, protože přinášejí smrt, rozvracejí rodiny a ohrožují společnost. Jejich uživatelé se ocitají mimo skutečnost, prožívají euforii, plní se jim skryté tužby a ztrácejí nad sebou kontrolu.

Motoristé mají s uživateli drog mnoho společného. Také rychlá jízda vyvolává euforii, velké auto zvyšuje osobní prestiž, silný motor posiluje sebevědomí, barva vyvolává pozornost, a to vše působí na ženy. Pravěké pudy člověka nelze vymazat.

Toho jsou si výrobci aut vědomi a pomocí PR agentur nenabízejí zákazníkům pouhé přemísťovadlo z bodu a A do bodu B. Velkým, silným a hezky tvarovaným strojem nabízejí prestiž, sílu, rychlost, luxus atp. Na to lidé slyší. Když si tedy koupí vůz s předimenzovaným motorem umožňující jezdit rychlostí okolo 200 km/hod., nekupují ho proto, aby jezdili maximální  povolenou 130km rychlostí, ale proto, aby ukázali, kdo jsou, že na to mají, že jsou lepší, úspěšnější a rychlejší. Že při vzdálenostech obvyklých v Česku činí rozdíl dojezdu k cíli oproti vozům dodržujícím maximální povolenou rychlost nanejvýš několik málo minut, je bezvýznamné. Je to nezajímá, protože uspokojili své pračlověčí touhy.

Uspokojili je nejen za cenu zvýšené spotřeby paliva, znečištění životního prostředí, ale především za cenu mnohonásobně zvýšeného nebezpečí pro sebe i okolí. Jak taková jízda končívá lze shlédnout v německém seriálu Kobra 11, ze země, která jediná v Evropě neomezuje zákonem rychlost jízdy na dálnici. Nelze pochybovat o tom, že to je výsledek tlaku výrobců luxusních aut Mercedes, Audi aj. , kterým by klesl obrat, a museli se, spíše než na rychlost,  zaměřit na vývoj nových automatických prvků zvyšujících bezpečnost a napravujících možnou chybu řidiče.

Jízda vysokou rychlostí ovšem vyžaduje nejen kvalitní auto, což zpravidla bývá, kvalitní silnici, což už zdaleka není tak obvyklé, ale také dobrého a zkušeného řidiče.  Být dobrým řidičem je hlavní a zásadní, ale jak vyjadřuje známé rčení, chlap nikdy nepřizná dvě věci: že je špatný milenec a špatný řidič. Za volantem  či řidítky motocyklu může sedět i řidič dobrý, ale únava, okamžitá indispozice, rodinné či firemní problémy, nemoc apod. mohou vykonat své. Pak  jízda nedovolenou rychlostí ohrožuje nejen řidiče, což by se dalo považovat za jeho věc, ale i spolujezdce a  zejména jiné účastníky silničního provozu. Sebevědomý řidič využívající maximální rychlost svého vozu často ani netuší, že se může dostat do okolností, kdy jeho situační zátěž přesáhne jeho situační kapacitu a zákonitě musí selhat. Dojde k havárii se zvlášť těžkými následky.

Tak jako zákon chrání občany před účinky drog, a dokonce i cigaretového kouře, měl by chránit i před neuváženým užíváním silných aut. Ty tisíce mrtvých, zraněných a doživotních mrzáků  jsou vážným mementem. Protože ochota dodržovat rychlostní limity je mizivá, jsem  pro evropský zákon, který by omezil nejvyšší dovolenou konstrukční rychlost aut např. na 160 km/hod. Znamená to, že by se nesměla vyrábět auta, která by mohla dosáhnout vyšší rychlosti, a u těch stávajících by se rychlost musela technicky omezit. Takový zákon už před lety navrhl britský europoslanec Chris Davis, ale v europarlamentu nebyl přijat, proti němu se postavil i český europoslanec Březina.

Těch 160 km/hod. by určitě vytvořilo dostatečnou rezervu pro okamžité předjetí pomalu jedoucích aut, ale nedovolilo závodění, hazardování s životy jiných a přeceňování vlastních sil.  Dalším důsledkem by mohla být snížená spotřeba paliva,  pomalejší čerpání světových zásob, snížení emisí a menší následky dopravních nehod.

Jsem si vědom, že můj názor narazí nejen na zájem movitějších spoluobčanů ukázat  se a být všude první, ale zejména na prodejní zájmy automobilových a naftařských koncernů. Přesto jej vyslovuji a doufám, že najde své příznivce nejen  mezi pozůstalými po obětech dopravních nehod, ale i mezi mnoha rozumně uvažujícími lidmi.

Ivo Krieshofer