Komentář k článku "Studená okupace Ruska"

•  masmédia v zahraničních rukou;
• ekonomika převážně v zahraničních rukou, průmysl, který nebyl po r.89 zlikvidován, je také většinově v zahraničních rukou;
• naše Ústava je spíše ústavou kolonie než suverénního státu;
• "naše" měna nám nepatří, vláda nemá nad ČNB kontrolu a nemá na ni prakticky žádný vliv; (nabízí se otázka: kdo ve skutečnosti řídí měnovou politiku ČNB?)
• protinárodní vláda ze všeho nejvíc připomíná filiálku nějakých cizích zájmových skupin, jak si jinak vysvětlit například církevní restituce a darování 1% území ČR cizímu státnímu subjektu?
• veřejnoprávní média jsou ovládána určitou skupinou, o níž se dá stěží říct, že je orientována na skutečné zájmy ČR, a která v čemkoliv podstatném toleruje jen "ten jeden správný" názor.

Ústava ČR obsahuje například klauzuli o tom, že mezinárodní smlouvy jsou nadřazené zákonům ČR:

Článek 10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Takovou klauzuli má v ústavě jen několik zemí světa, které se dají rozdělit do několika skupin: bývalé kolonie, země, které utrpěly vojenskou porážku a země bývalého socialistického bloku. Například v ústavě SRN se objevila v roce 1945 jakožto v ústavě okupovaného státu (přísně vzato, Německo není z právního hlediska stát dodnes, nemá ústavu, jen takzvaný Základní zákon (Grundgesetz), ale to je nad rámec tohoto příspěvku). Německu se podařilo získat určitou suverenitu ve svém informačním prostoru teprve někdy v 90. letech, tj. po 45-50 letech.

Pan Krieshofer také nezmínil jednu věc, kterou Fjodorov v rozhovoru uvádí jako příznak koloniálního postavení a jednu z nejnutnějších změn: odstranění zákazu ideologie v Ústavě.

Naše Ústava, stejně jako ta současná ruská, obsahuje obecný zákaz ideologie, konkrétně tuto klauzuli:

Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Pokud byste podobnou klauzuli hledali v ústavách tzv. vzorů demokracie, hledali byste marně.

V praxi se jedná o zákaz ideologie nikoliv státu, ale společnosti. Vzhledem k tomu, že ideologie obecně je více či méně úspěšné rozvedení nějakého ideálu, společnost bez převažujícího ideálu, k němuž směřuje nebo se o to snaží, je jako auto jedoucí bez cíle. Stejně jako není možné úspěšně dojet k cíli, pokud ten není znám, nemůže se společnost v delším časovém úseku úspěšně rozvíjet, pokud nemá formulován nějaký cíl, ideál, k němuž směřuje.

Zákaz na ideologii je proto pro společnost totéž co zákaz na život, společnost bez ideálu, k němuž směřuje nebo se o to snaží, časem nevyhnutelně degraduje a rozpadá se. Pokud není nějaký ideál formulován nahlas, je realizován jiný, formulován "mlčky". V současnosti tak naše společnost funguje na osnově ideálu, jež by se dal popsat slovy "mít se zítra materiálně lépe než dnes a po nás potopa". Mravní a morální degradaci společnosti, která je toho důsledkem, můžeme sledovat denně na vlastní oči.

Námět k zamyšlení: podle četných analýz, v okamžiku pádu východního bloku docházel Západu dech a nebýt tohoto "impulsu" (a možnosti "kolonizace" nových území), přišla by jeho současná systémová krize zhruba o 20 let dříve.