Pěkně odlišil podnikání od nepodnikání člověk z nejpovolanějších, totiž kmotr Janoušek, který si eufemicky říká “politický podnikatel”, což je přesně definice nepodnikatele.
Naštěstí se “politickopodnikatelským” mrvám začalo v poslední době říkat “lobbisté”, což je sice úplně stejně nepřesné, ale mnohem méně škodlivé – ani opravdovým lobbistům totiž oprávněnou pověst už zhoršit nelze.
Co na to obchodní zákoník? Ten definuje podnikání jako „soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku”.
Blbé je, že tuto legální definici podnikání ceteris paribus splňuje i vykrádání benzínových pump. Dosažení zisku je podmínka nutná, nikoliv dostatečná. Podnikatel senso stricto především vytváří kapitál. Úkorné vytváření zisku nelze počítat, neboť proň existuje již věky zažitý pojem “loupež”, byť by třeba legitimizovaná a legální.
Určovací klíč je jednoduchý: byly vytvořeny hodnoty nad rámec vstupů?
Tedy ekonomštinou : je celková bilance včetně externalit kladná?
Pokud je, jedná se o podnikání a podnikatele. Tak je podnikáním například pečení housek, stavění domů, stříhání vlasů (estetický kapitál, taky kapitál), opravy aut či příčetně provozované bankovní služby a tisíc dalších činností, které nakonec prospívají všem zúčastněným, zvětšují úhrn celkového bohatství a neškodí nezúčastněným. Podnikatel je Ford, Baťa, Page a Brinn, Jobs, Jančura, Rockefeller.
Podnikání naopak není přesun prostředků z bodu A do bodu B, typicky na Bahamy, do Hluboké nad Vltavou, krabice od vína, či stranické kasy. V takových případech je součet přinejlepším nulový, skrze náklady obětované příležitosti a externality pak obvykleji záporný. Podnikatel není Kožený, Rath, Janoušek, a podnikatelem není:
- osoba žeroucí z cinklých veřejných zakázek
- osoba žeroucí z deformovaného tržního prostředí, typicky až na zcela mimořádné výjimky z libovolných dotačních programů, emisních odpustků a subvencí. Dále pak na vyšším levelu osoby deformace trhu přímo záměrně vytvářející. Babiš není slušný podnikatel, protože dlouhodobě usiluje o přizpůsobení legislativy vlastním obchodním zájmům, na obecný úkor.
- monopol, kartel či oligopol, jako deformace tržního prostředí, nejsou normální podnikání. Z toho důvodu je nutno v ČR vyloučit ze společenství slušného normálního byznysu i drtivou většinu bank, polo či zcela městských, státních či politicky privatizovaných utilities společností (ČEZ není normální firma, nýbrž prostředek dodatečného zdanění a financování politických stran), a všechny mobilní operátory, což odpovídá zkušenosti.
Obecně – když to platí ostatní nedobrovolně, neni to podnikání.
Klíčová je dobrovolnost – dobrovolná směna předpokládá oboustranně vnímané navýšení užitku, tedy předpokládanou kladnou bilanci. Do dobrovolnosti přirozeně zahrnuji i informovanost, tedy kdo je obelhán či se zásadně mýlí, nevstupuje nakonec do transakce dobrovolně, neboť si myslí, že vstupuje do jiné.
Sice se smluvní strany mohou mýlit či vzájemně klamat, ale normou bude více či méně přesný odhad vlastního získaného užitku.
Pokud je transakce oproti tomu nedobrovolná, lze předpokládat, že by k ní dobrovolně nedošlo, tudíž jedna ze stran cítí ztrátu a bilance je buďto záporná, nebo sice “pouze” nulová, ale asymetrická - a jedná se o transakci úkornou, neboli loupež.
Tady je záhodno podotknout, že asymetričnost není dostatečnou podmínkou loupeže – transakce s kladným součtem asymetrická takovým způsobem, že ani jedna ze stran neprodělala (ale jedna vydělala víc) je v pořádku. Dokonce by bylo v pořádku, i kdyby jedna strana vydělala a jedna pouze neprodělala. A dokonce ani úkorné, ale dobrovolné transakce nejsou loupeží. Loupeží je až kombinace úkornosti a nedobrovolnosti, a to včetně nedobrovolnosti zkresleným vylíčením nákladů a užitku.
Analyzujeme-li do důsledku uvažování za nucenými transakcemi politického typu, dostaneme se buďto k prostému “Nahrabu si”, nebo v horším případě k “Lidi neví, co je pro ně dobré, ale já to za ně rozhodnu”, což je osobování si vychovatelské role v demokracii zcela nepříslušící veřejným činitelům. Obě formy obvykle pracují v součinnosti, kdy se na spasitelsko-vychovatelské sklony megalomanských schizofreniků a hnidopišských kompulzivních obsedantů v politice a veřejné správě lepí narcistní sociopaté, spoluvytvářející s nimi patřičnou přerozdělovací frančůzu. Jedněm je odměnou moc nad ostatními, kteří by jinak dělali všechno úplně špatně, druhým lup.
Dále není podnikatel:
Kundoslav, kupčící s obecními pozemky díky privilegovaným informacím a/nebo obálkám při přípravě územního plánu. Velmi často to na systémovějším levelu bývají funkcionáři místních sdružení politických stran, kteří se na přípravě územního plánu přímo podílejí, a to napříč politickým spektrem. Pokud by to někomu nebylo jasné, jedinou ekonomickou funkcí takového vykuka je A) dramatické zvýšení ceny pozemku pro koncového zákazníka či B) dramatické snížení výnosu pro prodávajícího, tedy obec, kraj či stát.
Óbršourek, stavící za peníze EU, čili německých daňových poplatníků, v ČR relaxační a wellness centra vedle prasečáků a uprostřed širých lánů zelí zcela v rozporu s jakoukoliv ekonomickou logikou, protože vlastního kapitálu na to nemusel dát ani korunu, vlastního kapitálu nemaje a nejsa podnikatel. Totéž platí pro rekonstrukce a stavby hotelů z dotací – ostatněveřejný výdaj na generování soukromých zisků je model už na první pohled z principu tak obludný, že je neuvěřitelná jeho prostá existence, a rozsah pak docela neomluvitelný.
Prařepák, zpravidla venkovský číman zjistivší, že lze vyrazit z ÉÚ dotaci na zasazení plantáže topolů za prasečákem za účelem produkce biomasy, neboli dřevěné štěpky, protože v rámci nových čistých zdrojů energie budeme zase pálit dřevo. Nahrazení kuchyňských nožů pazourkovými čepelemi bude stejnou logikou následovat v zápětí. Ostatně, vezmeme-li v potaz uhlíkovou stopu výroby nerezové ocele a, jak známo, vyšší ostrost a stoprocentně přírodní původ pazourkových a obsidiánových čepelí … nechci navádět Evropskou Komisi, ale tohle bych uargumentoval ve tři ráno s prstem v nose a po probuzení kýblem ledové vody (peranálně), protože je to sice píčovina, ale přesně ten správný typ píčoviny. Ekonomicky i technicky je to kravina, a bez umělé podpory na úkor zbytku lidského rodu by to nikdo nikdy nedělal, pročež je nutno prohlásit – dotační zemědělec není podnikatel. Přesněji, dotační zemědělec produkující potraviny je komplikovanou formou spotřeby, jsa pojistkou národa proti výpadku zásobování z levnějších končin. Potud dobrý. Dotační zemědělec produkující rychle rostoucí dřeviny a obiloviny za účelem prohnání komínem je komplikovaná forma krádeže.
Podnikání není žádná činnost probíhající vázaně na politické instituce, a skrze ně realizující zisk za netržních podmínek a úkorně vůči veřejným zájmům.
Přirozeně nikdo nezakazuje veřejným institucím kupovat si propisky či vypisovat zakázky, pokud tak činí za tržních podmínek a cen. Dodávání zboží či služby vedle normálních privátních zákazníků mj. i magistrátu, nakolik je legitimně vysoutěženo a jedná se o věc smysluplnou, je v pořádku a neřeklo by se ani Popelová – jenomže už proto, že málokterý úředník si v Česku nechá ujít šanci na bakšiš, standardní ceny zpravidla nehrozí. Pak se zjístí, že když lze napálit o 10 %, proč ne 20 či 50 %. Pak stát poskytuje občanům zlomek toho, co by za vybrané prostředky poskytovat mohl, totiž přesně nejnižší úroveň služeb, kterou si ještě nechají líbit, a která nevede k zvyházení konšelů na vidle a Peaky rozzuřeného davu.
V Česku je navíc zcela unikátní schopnost korupci racionalizovat, pokud je dostatečně drobná a/nebo se týká nás osobně. Když starosta Ošoupaných Prdelí kupuje tunu písku na zimní posyp, dostane taky aspoň basičku pivíčka, půl prasete, nebo to přihraje švagrovi, dyk to nejni přece nic špatnýho, no ne, dyť sme lidi, normálně si vyjdem vstříc. O lahvinkách pro doktory, pugetech pro vstřícné úřednice – za odměnu, že dělají svou práci jak mají a nehážou svévolně klacky pod nohy, což se v ČR považuje za nadstandardní zacházení – nemá smysl ani začínat. Pokud toto není vnímáno jako problém, potud je občanská kultura ČR nemocná.
Nejzajímavější je, že takový v pravém smyslu slova podnikatel je osoba kapitalistickými prostředky dosahující silně sociálních cílů, nikoliv však cílů socialistických. Je zajímavostí jazyka, že sociální asocialistický jsou antonyma, ostatně podobně jako inteligentní aintelektuál. Ford i Baťa své zaměstnance dle všech měřítek způsobem zcela nepochopitelným námezdným CFOs s mokrým MBAčkem obrovsky přepláceli, a vybudovali tak kolem sebe říše daleko přesahující čtvrtletní výkazy a výhledy na služebního Superba, a tedy trvalé.
Kapitalismus in da Baťa house, yo!
V konstrastu k těmto sociálním výdobytkům skrze ryze kapitalistické prostředky pozřeme na takového klasického politického korupčníka, který naopak skrze ostentativně sociální (socialistické) prostředky snaží se až dickensovsky zotročit ostatní a stanout s doutníkem v hubě na hromadě udřených sirot. Viz Ráth, co chtěl vyzrát.
Nebo tendle strejda.
Je patrné, že se jedná o polární opozita, a že by se se zlou potázal, kdo by pojímal věc jen na úrovni pojmosloví a jazyka a nedohlédl k fundamentu skutečné situace. Přepatlání skutečnosti jazykem je nicméně pochopitelně stěžejní modus operandi politiky.
Kdyby se neprasilo se slovem “podnikatel”, vnímání soukromého podnikání by bylo vlídnější, podnikatelské prostředí lepší a člověk by se pořízením živnostenského listu nebo ještě spíše založením s.r.o. nedostával na kill list poloviny národa. Podnikatel není Viktor Kožený ani výkonná rada místní ODS, podnikatel je pani, která si na rohu otevřela pekárnu.
