Čas kořenů, aneb Kolik nás je? poznámky k evoluci, té pozitivní

Síla stromů směřuje do kořenů a i jinde v zemi panuje čilý ruch. Žížaly a myriády dalších nepatrných tvorů uvádějí v pohyb síly, které příští léto a podzim dají dozrát nové úrodě. Svou práci odvede slunce a voda, nezastupitelnou roli sehraje humus. Tlející listí a tráva, zbytky ovoce a zeleniny, výkaly živočichů mísí se se zemí v jedinou životadárnou hmotu.
Mnoho analogií lze vnímat mezi „dobou zániku" a současným vnitropolitickým děním. Dosluhující systém hroutí se k zemi, z holých větví nelze víc brát, trouchnivé prohnilým se podpírá... To na první pohled, co se nabízí, však pod zemí živé kořeny, prostí (ne však obyčejní) lidé s chutí do díla.

Osobně si velmi cením paní Táni Fischerové, toho času občanské kandidátky na prezidentku, za její odvahu stát na svém místě, jako vždy obrácená k lidem, otázka prostá: „Jste tady? Udělám to pro vás, udělám ráda. Co uděláte vy?"

Podobně lze vnímat iniciativu Karla Janečka a jeho přátel s názvem Pozitivní evoluce. Podnítit diskusi o pozitivních hodinách je jistě chvályhodné, ačkoliv pravdou zůstává, že začít musí každý sám od sebe. Jak také jinak, chceme-li se ucházet o svobodné bytí ve společnosti postavené na morálních hodnotách?

Nalézat cesty tvůrčí spolupráce pomáhá Česká konference a mnoho mnoho dalších, ať už více či méně viditelných, aktivit.
„Neznepokojuje mě beztvaré bláto, pokud skrývá zrno," napsal pan Exupéry, otec Malého prince. To zrnko je v každém z nás. Stačí impulz, nepatrný signál z Vesmíru, který otvírá pro novou žeň.

Čas je zralý, myšlenky živé. Stačí se otevřít, přijmout energii – zodpovědnost – a uvolnit ji do světa. Není třeba velkých činů, daleko potřebnější jsou drobné skutky. Právě ty proměňují všední dny ve dny sváteční, pocit zmaru v p(r)ožitek života.
Nechť padne, co má padnout, není nutné si s tím lámat hlavu. Síla je v kořenech, vzájemně propojené podhoubí života jen tak něco neotřese. Kolik nás je? Přesně tolik, kolik je třeba.