Volba nového prezidenta: Poučení z osudu dr. Edvarda Beneše

Po mnichovské zradě, kterou nás v září 1938 naši spojenci - Francie a Anglie, obětovaly Hitlerovi, Beneš v exilu prakticky sám obnovil a převzal úřad prezidenta československé republiky a v červenci 1940 v Londýně ustavil naši exilovou prozatímní vládu.

Postupně byl všemi mocnostmi protihitlerovské koalice uznán za hlavu naší exilové státní reprezentace a docílil, že SSSR, USA, Velká Británie i Francie a následně ostatní státy, prohlásily mnichovskou dohodu z roku 1938 za neplatnou. To byl nesporně Benešův ohromný státnický úspěch. Bohužel patrně poslední.

Během svého působení v úřadu prezidenta exilové vlády realisticky zaznamenal vzrůstající mezinárodní význam SSSR a správně předpokládal, že sovětskému vůdci Stalinovi připadne rozhodující slovo při určování poválečné budoucnosti států nejen východní, ale i střední Evropy, kam Československo geograficky patří. Představoval si, že pod Stalinovou ochranou náš stát bude "mostem" mezi Východem a Západem.

Přes upřímný pozitivní vztah ke Stalinovi, Edvard Beneš zůstal celou válku přesvědčeným antikomunistou a demokratem a obával se poválečného zbolševizování Československa.

Jeho základními osobními vlastnostmi, které mu nikdo nemůže upřít, byla mimořádná inteligence, neúmorná pracovitost, hraničící někdy až s vášnivostí, označovaná některými jeho současníky za fanatizmus. Nekomunistický historik Václav Černý o něm píše, že "…. demokratem byl Beneš naprosto opravdovým…..pokládal se za dědice a naplňovatele idejí Masarykových, k jehož odkazu lnul nevýslovně …./citace V. Černý, Paměti, Sixty-Eight Publishers, Toronto, 1983/".

Při prosazování politických cílů ale ani Beneš v případě potřeby neváhal používat velmi nedemokratických metod, jak v praxi zaznamenali někteří jeho političtí odpůrci z řad předválečné národně demokratické a agrární pravicové opozice - Kramář, Švehla, Hodža a další. Jeho činy v londýnském exilu tuto jeho vlastnost potvrdily. Svou vůli a linii v čele exilové vlády často prosazoval nedemokraticky - nesnášel odlišné názory a bez skrupulí nechával politicky padnout spolupracovníky, kteří nesouhlasili s jeho naivní vírou v pravdivost slibů Stalina a členů jeho kremelské družiny.

Beneš sám o sobě prohlásil - "Já vůbec nedělám spravedlnost, já dělám politiku. Přitom někdy vědomě musím dělat křivdy a dělám je, když je to v zájmu státu i mém osobním. Ale mám odvahu se k tomu znát …/citace jeho slov ze 2. 4. 1940 z Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae, Academia, ČSAV Praha, 1966/".

Prezidentovo myšlení a jednání za druhé světové války bylo jistě silně ovlivněno utrpěným psychickým traumatem z mnichovské zrady a urputnou snahou o odčinění Mnichova bez účasti západních zrádných spojenců a v neposlední řadě i stále se zhoršujícím zdravotním stavem. Základní linií jeho zahraniční politiky v emigraci bylo - "ukázat Francii a Británii, které nás v Mnichově hanebně obětovaly, že se bez jejich spojenectví Československo v budoucnosti Benešovou zásluhou obejde, protože právě on dokáže získat upřímnou podporu Stalina /citace V. Černý, Paměti, Sixty-Eight Publishers, Toronto, 1983/".

S odstupem času se zdá neuvěřitelné, jak naivně se Beneš za svého exilového působení díval na Stalina. V únoru 1940 o něm ve Státní radě v Londýně například prohlásil - "Stalin sám je politik a státník velkého stylu, velkého vzdělání, železné energie a dalekosáhlého politického obzoru …. spolu s Molotovem jsou sovětští patrioté a tudíž si dovedou cenit patriotizmu druhých …./E. Beneš, Šest let v exilu, Orbis, 1946/".

Na rozdíl od Beneše, český pravicový novinář a vlastenec, Ferdinand Peroutka, který válku prožil v nacistickém koncentráku, viděl Stalinovu roli jinak - realističtěji. V roce 1948 po svém odchodu do exilu napsal "….Komunizmus dával věcem jiná jména - komunistickou stranu v mnohých zemích nazýval demokratickou frontou, bojovníky za komunistickou diktaturu přejmenoval na bojovníky za svobodu, násilí vydával za humanizmus, tajnou policii za ochránce lidských práv…../F. Peroutka, článek v Le Monde, Paříž 1948/".

Je zřejmé, že mnichovská zpětná optika Benešovi zatemňovala realistický výhled do budoucnosti. Místo toho, aby u Spojenců /USA, SSSR, Británie/ usiloval o to, aby poválečné Československo bylo uznáno za neutrální stát, stejně jako sousední Rakousko, propagoval a prosazoval celou svou autoritou výlučné československé poválečné spojenectví se Stalinovým SSSR.

Benešův poválečný projekt tragicky ztroskotal a skončil frustrací, ze které se již nevzpamatoval. Podle Peroutky poslal čtrnáct dní před svou smrtí do exilu tajný vzkaz, ve kterém o Rusech sdělil - "Lžou všichni bez výjimky, to je společný rys všech komunistů, zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem do poslední chvíle odmítal věřit, že mne Stalin chladnokrevně a cynicky obelhal, jak v roce 1935, tak později a že jeho ujišťování mně i Masarykovi bylo úmyslným a vědomým podvodem…../Peroutka, Byl E. Beneš vinen?, edice Masarykův demokratický svaz, Paříž, 1950/".

Ačkoliv byl Beneš v mládí aktivní sportovec - kopal za Slávii, neměl pevné zdraví. Od mládí trpěl Meniérovou nemocí /nenadálé záchvaty silných závratí, nevolnosti, zvracení, doprovázené šelesty, pískáním a hučením v uších a zhoršením sluchu, trvající od několika hodin až po několik dní a opakující se každé 2 - 3 dny/. Mnichov mu způsobil hluboký nervový šok a zhoršení Meniérova syndromu.

V londýnském exilu jej po zákeřných a podlých skrytých výhrůžkách, obdržených ve věci Podkarpatské Rusi v dopisu z Moskvy se Stalinovým podpisem, stihl v roce 1944 první záchvat mozkové mrtvice. Druhý záchvat jej postihl počátkem roku 1945, těsně před odletem v čele vládní delegace z Londýna ke Stalinovi do Moskvy, před návratem do osvobozené vlasti.

Z exilu se Beneš na pražský Hrad vrátil psychicky zatížen ne zcela ještě zhojeným pokořením Mnichovem a novým nečekaným pokořením uštědřeným od sovětského diktátora. Toužil ale dokazovat světu a svému národu, že měl pravdu a Mnichov napravil a že se vrací jako vítěz. Byl posedlý myšlenkou, že křivda spáchaná sudetskými Němci na jeho politice a předválečné ČSR musí být potrestána. Byl již ale těžce churavý a úspěšné zastávání funkce prezidenta v opět mimořádně těžkých dobách, které nastaly, překračovalo jeho psychické i fyzické síly.

Recidiva záchvatu mrtvice 28. října 1946 mu zabránila přečíst slavnostní projev k výročí založení republiky v Obecním domě v Praze. Další silný záchvat mrtvice ho stihl začátkem července 1947, kdy se naše vládní delegace musela podřídit Stalinovu diktátu a odvolat naši ohlášenou účast v Paříži na přípravné schůzce k přijetí Marshallova plánu. Následkem tohoto záchvatu mu ochrnula levá ruka a noha a nastala porucha řeči. Pro veřejnost se jeho skutečný zdravotní stav utajoval. Tvrdilo se, že byl stižen úpalem při červencovém projevu ke Zborovu na Václavském náměstí. Jeho osobní lékaři Profesor MUDr. Hynek a MUDr. Klinger mu však diagnostikovali "kritické a nevyléčitelné kornatění cév a rozšíření aorty…/P. Drtina, Československo můj osud, Toronto, 1982/".

V únoru 1948 byl již smrtelně nemocen a neschopen účinného odporu vůči Gottwaldovu bezohlednému nátlaku. Komunisté Benešovu chorobu brali jako svou taktickou výhodu a všemi prostředky ho nutili podepsat jimi navrhovanou novou vládu. Po každé půlhodině jednání s Gottwaldem a komunisty se vysílený prezident vždy odšoural na připravenou pohovku a absolvoval lékařské ošetření.

Benešova osobní tragédie, na kterou doplatili skuteční vlastenci a demokratičtí občané poválečného Československa, bylo jeho nepochopení podstaty stalinizmu.

Prokop Drtina, londýnský Benešův kancléř a do února 1948 poválečný ministr spravedlnosti, ve svých Pamětech a dodatku k nim, zveřejněných po roce 1948 v Londýně, o Benešovi uvádí - "…. Největší tragika Benešova velikého podílu na moderní české historii spočívá v tom, že nezemřel o sedm měsíců dříve. Kdyby ho smrt zastihla před únorem 1948, byl by jeho životní politický odkaz znamenal jednolitý, čistý, důsledný a neposkvrněný štít boje za národ, svobodu a demokracii. Okolnost, že ho smrt zastihla až koncem léta 1948 způsobila, že není v silách nikoho, aby z něj sňal spoluzodpovědnost za potlačení demokracie v Československé republice, o kterou se zasloužil víc než kdokoliv jiný v našich dějinách …./P. Drtina, Československo můj osud, Toronto, 1982/.

Ferdinand Peroutka o prezidentově jednání v únoru 1948 píše - "Je nutné Beneše již vůbec odepsat z československé politiky, selhal, a to dokonce dvakrát - přijal demisi demokratických ministrů napříč svému slibu a nesplnil další slib, podat sám demonstrační demisi hned, jakmile komunisté přijdou s první protiústavní věcí …". O něco dále Peroutka uvádí - "Bylo riskantní naložit břemeno tak těžké na bedra jediného muže, o němž bylo obecně známo, že je churav …/F. Peroutka, Byl E. Beneš vinen?, Masarykův demokratický svaz, Paříž, 1950/.

Klement Gottwald po Benešově abdikaci 7. června 1948 Beneše charakterizoval takto - "Vcelku to byl poslední autoritativní představitel buržoazie, demokratické buržoazie, která dovede jít s proletariátem do určité doby….Hrál beze sporu svou politickou roli, ale svoji roli už dohrál. Jeho osoba, ta už patří minulosti, ta se dá zařadit ještě tak před květnem 1945 až do února 1948, ale pak dál asi těžko. Myslím, že náš postoj vůči Benešovi byl naprosto správný v tom smyslu, že všechno, co bylo možno od něho ve prospěch naší věci dostat, jsme od něho dostali …./K. Gottwald, Spisy, Praha, 1961/".

Edvard Beneš sám v Londýně v roce 1942 napsal - "Dobrý politický demokratický vůdce má být plně duševně a fyzicky zdráv…….demokratické politiky se mají natrvalo účastňovati lidé s dobrým zdravím, onemocnějí-li vážněji, mají z politického vedení odejít (sic) …./E. Beneš, Demokracie, dnes a zítra, Čin, Praha, 1948/.

Benešova pomnichovská osobní tragédie je varovným příkladem toho, že i nesporně veliká osobnost s neobyčejným nadáním, s mimořádným vzděláním, zkušenostmi a světovým rozhledem, obdařená příkladnou pracovitostí, v určitém věku a vyčerpání na prezidentský úřad již nestačí. Protože si to postižený sám nemusí uvědomovat a přiznávat, je na jeho okolí, aby člověka se sebevětšími zásluhami z minulosti, ale objektivně již neschopného plnohodnotného vedení státu, do funkce prezidenta nepřipustilo.

Mějme předchozí Benešova slova o požadavcích na demokratického vůdce a jejich tragické potvrzení dobře na paměti při nadcházející volbě našeho třetího polistopadového prezidenta:

LITERATURA: Vladimír Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, Kruh, 1991; Karel Novotný, Zlata Kufnerová, Člověk Edvard Beneš, BVD, Praha 2010; vertigoacademy.cz