Takoví jsme byli: Šibenice pro vlastenku (4/5)

Ten den však Miladu asi ve tři hodiny odpoledne, v její kanceláři v Masné ulici, zatkla Státní bezpečnost.

Bohuslav, téhož dne později odpoledne, seděl na terase jejich domku v Zapově ulici na Smíchově, když u vrátek do zahrádky zazvonili dva páni ve zmačkaných baloňácích. Hospodyně Mařenka je pustila dovnitř. Zatkli Bohuslava a oddělili jej od dcery Jany. Každý musel zůstat v jiné místnosti a čekat na příjezd dalších příslušníků StB.

Bohuslav Horák na nic nečekal a otevřeným oknem uprchl. O zatčení Milady se dozvěděl druhý den, když bloudil Prahou a hledal spojení k přechodu přes hranice. Šestnáctiletá Jana zůstala v rukou tajné policie. Chovala se prý statečně. Bohuslav přešel státní hranici 1. prosince 1949.

Miladiny výslechy, tentokrát ne na Gestapu, ale u československé komunistické Státní bezpečnosti, od jejího zatčení až do 8. listopadu 1949, se pohybovalo v "bludném kruhu". Její výpovědi stále k ničemu nevedly. Komunističtí vyšetřovatelé věděli, že v tomto "třídním nepříteli" mají v rukou inteligentní právničku se zkušenostmi s výslechy pověstných gestapáckých surovců. Neuměli jí usvědčit. Nutili jí donekonečna sepisovat životopis a vyžadovali doplňovat detaily o politické činnosti, zda a jak zná exprezidentova bratra Vojtu a JUDr. Sýkoru - osobního tajemníka bývalého prezidenta Edvarda Beneše a jiné známé, jim  podezřelé osoby. Nic nepřiznávala.

Z výslechů na celu se vracívala spokojená sama se sebou, že na sebe nic neprozradila a nikomu z přátel a známých neublížila.

Dne 4. října 1949 jí přehráli výpověď bývalého Benešova osobního tajemníka doktora Sýkory o tom, že prý s Horákovou po Vítězném únoru jednal o založení ilegální skupiny. Zjistila, že ne každý dokáže mlčet jako ona. Trvala na své původní výpovědi, že žádnou ilegální činnost od návratu z nacistického vězení nevykonávala. Tehdy se z výslechu ale už nevrátila tak jistá, jako dřív. Jako právnička věděla, že jde o "tvrzení proti tvrzení", které lze doplnit dalším účelovým svědectvím a že vyšetřovatelé od Sýkory asi už získali jména ostatních z jejich "šestky" a "kdoví co ještě"?  

Při dalším výslechu se vyšetřovatelé Milady ptali na jména z jejího telefonního zápisníčku, který měla v kabelce při zatčení. Bylo v něm jmen okolo stovky - přátel, příbuzných jejích i jejího muže, kadeřnice, řemeslníků....

K dotazům na jména přátel a známých uváděla informace o společném působení v protinacistické odboji, u některých o společném nacistickém věznění, u řady žen, že se znají z práce v Radě žen a ženských organizacích. Také zmiňovala příbuzné své a jejího muže. O nikom neuváděla nic kompromitujícího....

Vyšetřovatele, soudruha podplukovníka Milana Moučku, v Miladině notýsku zaujalo jméno "Hana Benešová" - šlo o vdovu po prezidentovi. Milada vypověděla, že se s ní poznala někdy v roce 1925, jako jednatelka Ženské národní rady. Vídala se s ní pak dále při různých příležitostech, kdy Edvard Beneš byl ještě ministrem zahraničí a i po tom, kdy se v roce 1935 stal prezidentem. Tato linie výslechu, ve spojení s výpověďmi zatčeného prezidentova tajemníka Sýkory, se vyšetřovateli zdála nejvíce nadějná.

Významný člověk mocného generálního tajemníka KSČ, Rudolfa Slánského, náměstek ministra národní bezpečnosti, šéf vyšetřovacího sektoru pro stranické a politické delikty - soudruh Karel Šváb, z obdržených výslechových protokolů doktorky Horákové viděl, že z dosavadního materiálu nic závažného "neuplete". Měl ale od generálního tajemníka strany jasný úkol - "najít československého druhého Rajka"/x/.

/x/ Autorská vysvětlivka: László Rajk /1909 - 1949/, byl maďarský komunistický politik, po válce ministr vnitra a ministr zahraničí. V roce 1949 zatčen, na základě komunisty vykonstruovaného procesu odsouzen a popraven. Při vyšetřování a mučení jmenoval některé československé občany jako spolupachatele údajného "mezinárodního spiknutí proti Stalinovi".

V Rajkově procesu v Maďarsku padlo i jméno JUDr. Jaromíra Kopeckého - národního socialisty, který se stranicky znal s Miladou Horákovou a byl od roku 1937 delegátem ČSR ve Společnosti národů v Ženevě. Válku prožil ve Švýcarsku, odkud se v roce 1946 vrátil do Prahy, kde opět pracoval na ministerstvu zahraničí.

Následující zatčení Kopeckého se pro vyšetřovatele ukázalo jako "šikovný tah". Po krutých výsleších, spojených s bitím a vyhrožováním, že StB zatkne také jeho manželku, se Kopecký zlomil, jako před ním, také při mučení a bití, bývalý prezidentův tajemník Sýkora. Kopecký začal vypovídat, jak StB potřebovala. Nejdříve pouze vycinkal vše, co věděl a o čem slyšel, ale později do protokolu uváděl i výmysly, které si StB od něj přála slyšet.

V protokolu z jeho výslechu, z 21. října 1949, například stojí - "V důsledku událostí února 1948 byla strana národně socialistická nucena volit novou formu boje proti KSČ…..Na základě dohody funkcionářů národně socialistické strany - Zenkla, Zemínové, Nestávala a Milady Horákové, byly vypracovány ústně šířené pokyny, jak postupovat .....". Protokol má několik stránek. Psychicky zlomený Kopecký - už jen lhář, chránící sám sebe před dalším bitím, na dotazy vyšetřovatelů fabuluje o tom, že Milada Horáková měla prý styky s orgány americké a britské zpravodajské služby, se kterými se údajně stýkala na jejich vyslanectvích a ve své "zrádné činnosti" prý stále pokračuje.  

Tento výslechový protokol dostali k seznámení a vyjádření soudruzi generální tajemník strany Slánský a prezident Gottwald. Bylo jim oběma jasné, že jde o "dobrou práci", že z toho už lze udělat "ukázkový špionážní proces". Dohodli se na dalším směru vyšetřování a postupu ....

V noci ze 7. na 8. listopadu 1949 bylo zatčeno 380 bývalých funkcionářů strany národně socialistické. Milady Horákové se 9. listopadu 1949 při výslechu na Pankráci vyšetřovatelé ptali na její styky s Františkou Zemínovou - do února 1948 poslankyní, nyní již odešlé z veřejného života, dále na Františka Přeučila /x/ - bývalého poslance a člena předsednictva strany, na Vojtu Beneše a na Josefa Nestávala a některé další stranické kolegy, se kterými se v národně socialistické straně stýkala.

/x/ Poznámka - jde o otce známého herce a hereckého pedagoga Jana Přeučila.

Vyšetřovatelé Horákové dostali od generálního tajemníka Rudolfa Slánského přesné pokyny, jak vést její další výslechy. Mnohahodinový noční výslech z 8. na 9. listopadu 1949 byl již jiný, než výslechy předchozí. Z dokumentů je zřejmé, že byl rozehrán do velké šířky a figuruje v něm řada jmen jejích stranických kolegů a kolegyň, která se komunistům hodila do připravovaného ukázkového procesu.

Miladu Horákovou a její vytipované kolegy - funkcionáře strany národních socialistů, zatčené při velkém zátahu v předchozích dnech, vyšetřovatelé zařadili do imaginární "špionážní skupiny". K dalším výslechům byli převezeni z Pankráce do Ruzyňské vazební věznice, pověstné obzvlášť krutými výslechy při vyšetřování.

Při výslechu s datem 10. listopadu 1949 je JUDr. Milada Horáková konfrontovaná s výpovědí JUDr. Jaromíra Kopeckého o tom, že jedna jejich společná stranická známá, někdy v roce 1948, za nějakým nezjištěným účelem, od ní chtěla obstarat fotoaparát na mikrofilm. Horáková byla šokována o jakých detailech zlomený Kopecký vypovídal. Jednání o fotoaparátu na mikrofilm ale přiznala a po pravdě doplnila, že se na možnost jeho sehnání u několika známých poptávala, ale bez výsledku a že tím pro ní záležitost zcela skončila. Známá, která po ní fotoaparát chtěla, ale později uprchla z republiky a v době Miladiných výslechů o ní StB věděla, že se dostala do USA.

Datem 12. listopadu 1949 začíná mnohostránkový protokol z výslechů Horákové, nazvaný "Zápis o výpovědi", obsahující záznamy z každodenních výslechů, probíhajících s minimálními přestávkami až do května 1950. Je z něj zřejmé, že se bránila chytře a urputně. Při výsleších vícekrát došlo na schůzku na faře ve Vinoři, kam Milada odjela s doktorem Nestávalem v autě řízeném doktorem Jandečkou, od biografu Blaník v ulici Ve Smečkách u Václavského náměstí. Ve Vinoři se pak setkali s Vojtou Benešem, kterého dovezl vlastním vozem doktor Peška.

Horáková ke schůzce na faře ve Vinoři vypovídá - "Duchovní nám připravil občerstvení ale jednání přítomen nebyl…. Výsledkem schůzky byla domluva, že se dle potřeby a politické situace čas od času sejdeme…...". Horáková dále uvádí, že schůzka ve Vinoři byla jediná a že šestice se pak sešla už pouze jednou, nanejvýš dvakrát, na různých veřejných místech v Praze, než Vojta Beneš emigroval do Ameriky. 

V protokolu se v souvislostí s mnohokrát probíranou schůzkou ve Vinoři již vyskytují výrazy jako "společný politický postup", dokonce také "společný protistátní postup", "koordinační orgán" a pod.

Milada Horáková vypovídala chytře, obezřetně a nikdy v neprospěch druhých. Druhé osoby a svůj styk s nimi charakterizovala vždy tak, aby nikomu a ani sobě neublížila. Ovšem zabránit vyšetřovatelům, aby do protokolů účelově nevkládali nebezpečné slovní formulace, zcela nešlo.

Vyšetřování "špionážní skupiny dr. Horákové" spadalo pod zmíněného vyšetřovatele podplukovníka Moučku, jehož sovětským poradcem byl soudruh Galkin. Československý vyšetřovatel Horákovou popisuje tak, že v něm "zanechala dojem ženy, která hluboce nenávidí komunizmus, která je v tom neoblomná a hrdá na to, že mohla proti komunistům bojovat….".

Soudruh Moučka o Horákové dále uvádí - "…... ostatní vyslýchaní se snažili své protistátní jednání omlouvat, někdy až trapně, ale ona na mne dělala dojem, že snad na to byla až pyšná…..nepopírala, všechno vysvětlovala jenom tím, že jednala správně a že my komunisté postupujeme nesprávně,  proti zájmu lidí...".

Milada Horáková se patrně mnohým komunistům tak jevila oprávněně, protože z velké části skutečně taková byla - charakterní a přímá, což vyznavači totality nesnášejí. Ve vyšetřování však nešlo o nalézání legitimních důkazů o nějaké vině ve smyslu práva pro korektní soudní řízení, nýbrž o vynucené přiznání o "provinění" spočívajícím v nesouhlasu s komunistickým znásilňováním někdejší demokratické Československé republiky a o prokázání odporu proti záměrům KSČ - prosadit u nás totalitní vládu komunistů a zavést poměry jako v Sovětském svazu. Výpovědi jednotlivých obžalovaných se "dotahovaly" podle pokynů sovětských poradců.

Obžalobu Milady Horákové, označené za vedoucí "záškodnické skupiny", vypracoval soudruh JUDr. Bohumír Ziegler na základě zmíněného "Zápisu o výpovědi". Schůzce ve Vinoři je v Zieglerově výtvoru určen klíčový význam. V uvedené souvislosti obžaloba uvádí - "Obžalovaná přijala spolu s obžalovaným Josefem Nestávalem pověření od zrádce Zenkla, aby k soustředěné rozvratnické činnosti proti republice vešla v součinnost s elementy z řad pravicové reakce….Na schůzce se jmenovaní spikli k rozvratnické činnosti proti lidově - demokratickému zřízení….".

Na prvním místě seznamu obžalovaných uvedená JUDr.Milada Horáková, je označena za vůdce "protistátní záškodnické skupiny". Následuje dvanáct dalších jmen, z toho dvě ženy. Čtvrtá v celkovém pořadí je Františka Zemínová, přestože byla v pokročilém věku a po Vítězném únoru dobrovolně ukončila své veřejné aktivity. Sedm obžalovaných bylo členy, po Únoru již zakázané strany národních socialistů, dva jsou lidovci, tři sociální demokraté a jeden je politicky neorganizovaný, avšak označený jako  "trockista" - Záviš Kalandra. Ten se před válkou rozešel s KSČ, kvůli nesouhlasu se Stalinovými krvavými procesy v SSSR, ve druhé polovině třicátých let /x/

/x/ Autorská vysvětlivka: Záviš Kalandra /1902 - 1950/, byl divadelní a literární kritik, historik a novinář. V roce 1923 vstoupil do KSČ, kde následně patřil k předním redaktorům komunistického tisku - Rudé právo, Rudý večerník, Tvorba, Haló noviny. Ve třicátých letech hlasitě kritizoval "moskevské procesy", za což byl v roce 1936 vyloučen ze strany.

V listopadu 1939 byl zatčen gestapem a až do roku 1945 vězněn v nacistických koncentračních táborech. S nikým ze skupiny "záškodníků dr. Horákové" neměl nic společného, ale KSČ si s ním "toužila" vyřídit "staré účty" z doby před válkou, kdy stranu "zradil" kritikou Stalinových "moskevských procesů". Vzorový proces s "imperialistickými záškodníky" se k tomu výtečně hodil.

Dne 11. května 1950 bezpečnostní komise KSČ obžalobu všech třinácti obžalovaných schválila. Poté byla poslána soudruhům Gottwaldovi, Slánskému, Zápotockému, Čepičkovi, Noskovi a Kopřivovi, aby k ní uplatnili připomínky. Obžaloba byla jmenovanými vedoucími představiteli státu a strany schválena bez připomínek.