Takoví jsme byli: Největší pomník v Evropě k věčné slávě generalissima Stalina (3/4)

V republice se však od začátku roku šuškalo, že komunistická vláda chystá měnovou reformu, která připraví o uspořené peníze každého. Bohaté i chudé. Ještě s Gottwaldem dohodli soudruzi Kopecký a Zápotocký, že "oklamou třídního nepřítele", kterým jsou boháči a že chudým lidem, kteří stejně žádné úspory nemají, to bude jedno.

Soudruh Antonín Zápotocký, člen ústředního výboru KSČ a po zesnulém Gottwaldovi "druhý dělnický prezident", pronesl v pátek 29. května 1953

v rozhlasových zprávách krátký projev. Informoval v něm občany svým charakteristickým lidovým stylem, že nepřátelská buržoazní reakce si vymyslela hanebné pomluvy o údajně chystané měnové reformě. Ujistil občany, že zdravé socialistické hospodářství nic takového nepotřebuje a strana a vláda měnovou reformu nechystá. Hodně lidí tehdy Zápotockému lhaní uvěřilo.

Ráno 31. června 1953, lidé nevěřícně četli úvodník Rudého práva. Velkými písmeny v něm stálo - "Pracující měst i venkova jednotně schvalují provedení měnové reformy a zrušení lístkového systému. …. Bude se nám ještě lépe pracovat a žít. Jde o drtivý úder kapitalistickým živlům". Na další stránce pak byly podrobnosti, nad kterými se mnohým "otvíraly kudly v kapsách". Vklady, cenné papíry a životní pojištění, uzavřené před rokem 1945, byly bez náhrady zrušeny. Peníze v hotovosti do 300 Kč si občané mohli vyměnit za nové bankovky v poměru 1:5 a nad tuto hodnotu v poměru 1:50. V praxi to znamenalo, že "stát dělníků a rolníků" okradl všechny - bohaté i chudé.

Rudé právo v dalších vydáních pak "vtipně" z nutnosti provedení reformy obvinilo "záškodnickou bandu" popraveného Rudolfa Slánského, která prý státu způsobila ohromné ztráty v zahraničním i vnitřním obchodě.

Tato legendární komunistická státní zlodějna se promítla i do stavby Stalinova pomníku. Dělníci - zejména kameníci, zde měli mzdy mnohem vyšší, než jinde. Téměř každý přišel o mnoho těžce a poctivě vydělaných peněz.

Dělníci na stavbě bez rozdílu profesí odmítli v den vyhlášení reformy začít  pracovat. Shromáždili se u kanceláří, v největší místnosti stavby - kantýně. Stávka na tak důležité a prestižní komunistické stavbě byla ideologickou pohromou. Na staveniště Stalinova pomníku byl nucen operativně vyrazit  sám soudruh prezident Antonín Zápotocký.

Z černého tatraplánu vyskočili dva tajní a jeden z nich otevřel zadní dveře, ze kterých vystoupil prezident. V kantýně ho přivítalo hrobové ticho. Stoupl si před dělníky a spustil - "Soudruzi, já vás nechápu. Stávkovat na takovéhle stavbě! …. Stavíte pomník lásky soudruhu Stalinovi. To je přeci krásný úkol, který tady plníte. Na takovéhle stavbě se stávkovat nesmí!".

Před Zápotockého předstoupil starý kameník Macák, který mohl být asi stejně starý jako on. Začal mluvit - "Pane prezidente, tohle není stávka. My jsme jen přestali dělat na protest proti tomu, že nás měnová reforma připravila o naše těžce vydělané peníze. Vy jste sám pracoval jako kameník, to my dobře víme. Vy sám víte jaká je to těžká a nebezpečná práce. ….. My se jinak bránit nemůžeme a vy to víte sám. Vy jste za mlada také organizoval stávky. Četl jsem vaše knihy".

Chvíli ti dva stáli mlčky proti sobě - poctivý starý kameník a stejně starý prolhaný komunistický aparátčík a nyní "dělnický prezident". Zápotocký se vzpamatoval a zareagoval skrytou, ale dostatečně srozumitelnou výhrůžkou.

"Soudruhu, máš pravdu. Jako mladý odborář jsem řídil stávky. Stávky proti fabrikantům, proti vykořisťovatelům. Ale tady není nikdo vykořisťovatel, teď vládneme my - dělnická třída. Dělníci a rolníci se přeci nemohou postavit proti své vlastní dělnicko - rolnické vládě! To nejde! To potom zavání kontrarevolucí….!". Táborový řečník, demagog a spolupachatel komunistických justičních zločinů byl ve svém živlu.

Prezident pak Macákovi potřásl rukou a spolu s tajnými odešel k tatraplánu a odjeli. Na stavbě Stalinova pomníku se přestalo stávkovat. Pohrůžka obviněním z kontrarevoluce zabrala. Bylo období nejkrutější komunistické zvůle v Československu. Vykonstruované politické procesy, končící justičními vraždami a kruté komunistické represe, byly rozeběhnuty naplno. 

Proti měnové reformě se ale stávkovalo na Ostravsku a v Plzni. V Plzni velitel tamní posádky lidově - demokratické armády poslal proti dělníkům ze Škodovky tanky. Plzeňská stávka měla pak dohru. Představitelé stávkujících "kontrarevolucionářů" dostali tresty mnohaletých žalářů.

Žulové monstrum na Letenské pláni dále rostlo. Na schůzi vládního výboru soudruzi rozhodli, že konečný termín posunou na 1. nebo 9. května 1955. Už nebylo potřeba s pracemi šturmovat. Stalin byl už stejně po smrti.

Přišel březen 1955. Chystalo se slavnostní odhalení pomníku. Vládní komise rozumně rozhodla, že přikrývat takový kolos látkou, by byl nesmysl. Bylo tedy dohodnuto se Štursovými, že "odhalení" se udělá tím, že večer bude pomník náhle osvětlen silnými reflektory. Švec při návštěvě přátel se zájmem poslouchal jejich líčení, co se chystá. Slavnostní odhalení mu Štursovi předváděli na třičtvrtě metrovém modelu, který osvětlovali baterkami.

Po Vlastině smrti se Otakar odmítal dále scházet s Klárou. Nechodil už ani do svého privátního ateliéru. Navykl si ukazovat se několikrát týdne na stavbě, kde se nejvíce a rád bavil s kameníky. Oceňoval jejich kvalitně provedenou práci. S uměleckým ztvárněním i řemeslným provedením pomníku byl spokojen. Socha Stalina ho ale stála pět let nechuti a pět let přemáhání. Rozhodl se, že na slavnostní odhalení nepřijde - že se raději zabije.

První dubnový pátek zašel do svého ateliéru, kde řekl paní Špálové, která mu tam chodila uklízet, že příští týden už nemusí chodit a pak, že se "uvidí".

V sobotu, 4. dubna 1955, kolem poledního vstoupil do bytu, kde bydleli s Vlastou. Zamkl dveře na dva západy a v předsíni vypnul hlavní jistič proudu. V kuchyni zkontroloval, zda zavřené okno těsní. Zamkl dveře do pokoje a do předsíně. Štěrbiny pod nimi utěsnil stočenými přikrývkami, které donesl z ložnice.

Z kapsy kabátu vyndal krabičku plnou uspávacích prášků a nalil si sklenici vody. Sedl si ke stolu a začal polykat pilulky jednu po druhé. Každou zapíjel vodou.

Když zapil poslední, vstal, přisunul si kanape ke sporáku, otočil jedním kohoutkem plynového hořáku a pohodlně ulehl. Za chvíli usnul…...

Krátce před polednem 21. dubna 1955 příslušníci Veřejné bezpečnosti za přítomnosti správce domu násilně otevřeli dveře bytu v pátém patře, se jmenovkou akademického sochaře Otakara Švece a Vlasty Švecové.

V kuchyni z jediného hořáku unikal plyn. Na kanapi ležela sochařova mrtvola. Nebyl na ní hezký pohled, protože tam ležela skoro tři týdny. Nebylo pochyby o sebevraždě. Svědčila o tom prázdná krabička uspávacích prášků na stole a poslední vůle v kapse saka. Pokud Otakar Švec chtěl, aby jeho sebevražda nebyla odhalena brzo, podařilo se mu to dokonale.

Když se o Švecově sebevraždě dozvěděl místopředseda vlády a ministr informací, soudruh Václav Kopecký, nejdříve dostal vztek, že ten "parchant mizernej, reakcionářskej, mu bude dělat potíže dokonce i po smrti". Za chvíli, když ho nával zlosti přešel, začal uvažovat bez emocí.

Od tajné policie věděl všechno o Švecových problémech - o smrti jeho ženy, o milence kvůli které spáchala sebevraždu, o výhrůžných anonymních dopisech, které dostával, o jeho nezájmu o práci na Stalinově pomníku.

Uvědomil si, že Švecovu sebevraždu bude nutno před veřejností nějak zaretušovat. Zajistil, že v novinách o sochařově smrti nevyšla ani řádka a Svaz výtvarných umělců dostal nařízeno nedělat okolo pohřbu mnoho povyku.

Přesto se zpráva o sebevraždě sochaře - autora vítězného návrhu Stalinova pomníku, rozletěla Prahou. Obřadní síň krematoria ve Strašnicích byla plná. V první řadě seděli tajní, kteří o průběhu a účastnících pohřbu informovali soudruha Kopeckého. 

Pracující z továren a zemědělských družstev, pionýři a svazáci, vládní představitelé a političtí funkcionáři, zástupci tisku, filmu, rozhlasu a již i druhý rok existující televize, se 1. května 1955 chystali na slavnostní odhalení Stalinova pomníku. Bylo příjemné počasí - ani horko, ani déšť, ani chladno. Účast občanů byla "dobrovolně povinná". Slavnostní náladu mimopražských účastníků na příjezdových nádražích československé metropole udržovaly dechové hudby. 

Na tribuně postavené na spodním konci Václavského náměstí, ozdobené rudou látkou, vlajkami s pěticípými hvězdami, srpy a kladivy a nadživotními portréty Lenina, Marxe, Engelse, Stalina, Gottwalda a Zápotockého, se střídali řečníci. Davy s mávátky, vlajkami a transparenty se s jásotem valily náměstím dolů.

Soudruh Kopecký, který stál na tribuně oslav Svátku práce vedle tehdy ještě nepříliš známého soudruha Antonína Novotného, z jehož druhé strany davům kynul soudruh prezident Zápotocký, viděl, že účast na slavnostním odhalení Stalinova pomníku bude večer dostatečná.

Po západu slunce, když stmívání pokročilo, okolo osmé hodiny večerní, se všichni komunističtí pohlaváři sešli u soklu dokončeného žulového monstra. Řečníci se střídali, soudruh Kopecký měl jako třetí velkolepý projev o věčném sepětí československého a sovětského lidu. Řečnil i zplnomocněný vyslanec Sovětského svazu, soudruh Firjubin v zastoupení soudruha Chruščova, který se z účasti na slavnosti omluvil telegramem z Kremlu. O autorovi pomníku - Otakaru Švecovi, nepadlo ani slovo.

Za potlesku všech přítomných se rozzářily reflektory. Obrovské sousoší

v popředí s postavou J. V. Stalina velikosti pětipatrového činžáku, se vynořilo ze tmy. Byl to mimořádně působivý okamžik.

Za čtyři dny po odhalení pomníku byly pěti sochařům z Kafkárny uděleny pamětní medaile.

Státní notářství, tehdy v Praze 9, požádalo vládní výbor o vyplacení zbylého honoráře zesnulého Otakara Švece, který ve své poslední vůli odkázal všechny své peníze vojákům osleplým ve válce.

/pokračování/