Sondy do české historie: Neblahý odkaz prezidenta Beneše (4/4)

Dimitrovovo sdělení plně odráželo Stalinovo oficiálně předkládané stanovisko o "právech národů na sebeurčení". Poválečný vývoj v ČSR ukázal, že Stalinova demokratická idea skrývá "háček" v tom, že o onom "dozrání národů k připojení k Sovětům" rozhoduje právě on sám. Jako tomu bylo při našem připojení k SSSR, ke kterému jsme "dozráli" v únoru roku 1948.

Beneš přicestoval podruhé do Moskvy za Stalinem, spolu s londýnským doprovodem 17.3.1945. Přijetí po formální stránce obsahovalo stejné slavnostní ceremoniály jako při jeho minulé návštěvě v prosinci 1943, ale přes vnější podobnost atmosféra měla již daleko k srdečnosti minulých mítinků s vládcem Kremlu a členy jeho družiny.

Příznačné bylo už to, že nyní jednání už nevedl osobně Stalin, nýbrž jeho komisař zahraničních věcí Molotov a Stalin se osobně s Benešem setkal pouze jedenkrát. Bylo zřejmé, že nyní, když již od Beneše dosáhl všeho, co chtěl, už s ním nehodlá trávit svůj čas a nijak se nerozpakuje mu to dát najevo.

Také už v lóži Velkého divadla na slavnostním představení baletu Don Quijote dělali Benešovi společnost nikoliv "Uncle Joe", nýbrž pouze Molotov s prokurátorem Vyšinským, jak zmiňuje Benešův osobní tajemík Eduard Táborský.

Beneš při své druhé návštěvě Moskvy podcenil příznaky své blížící se vážné choroby, které později podlehl /výduť srdeční aorty/ a neodhadl správně poměr sil svých a své delegace vůči sovětské straně.

Při jednáních se Sověty nastoupila v budově Fierlingerova velvyslanectví jednotná fronta zkušených cílevědomých Gottwaldových komunistů a Beneš se svou delegací již hráli "druhé housle".

Beneš nejen, že do Moskvy nepřivezl žádný ucelený návrh programu, ale  veškerou iniciativu přenechal Gottwaldovi a jeho "klukům". Soudruh Václav Kopecký - tvrdý stalinista a budoucí ministr informací a kultury, k tomu ve vzpomínkách napsal - "Jménem KSČ jsme v březnu 1945 v Moskvě prohlásili, že v poválečné ČSR se již nebude opakovat rok 1918 a 1920 a buržoazie se již nikdy nedostane k moci. My, komunisté, se postavíme do čela národní revoluce a vývoj v republice dovedeme k vítězství socializmu".

Beneš později doznal, že tehdy v Moskvě se komunisté prosadili nad ním a jeho demokraty a že jeho druhá mise v Moskvě byla velkým vítězstvím Gottwalda a KSČ.

V Londýně výsledky Benešova druhého moskevského jednání o personálním složení budoucí vlády ČSR a její organizaci, vyvolaly zděšení. Na prezidentovu hlavu padala nevybíravá slova některých jeho spolupracovníků - např. člen Státní rady Míšek řekl - "Beneš je úplně v rukou komunistů a svou zahraniční politiku dopracuje tak daleko, že se Československo promění z protektorátu nacistického v protektorát komunistický".

Po druhé Benešově návštěvě v Moskvě, kde byl se Sověty smluvně ustanoven komunistický, tzv. "Košický vládní program", už mnozí představitelé západního protinacistického odboje přestali pomýšlet na návrat do poválečného Československa. 

Za jeden ze zásadních důsledků Košického vládního programu je nutno považovat v něm naznačený osud sudetských Němců v prostoru Čech a Moravy a Maďarů na Slovensku. Měl je postihnout blíže nedefinovaný "hluboký a trvalý zásah" a většinou měli být doživotně zbaveni československého státního občanství.

Košický program Němcům na našem území ještě neurčoval plošné vypovězení z republiky, ke kterému později došlo na základě Benešem překvapivě schváleného nedemokratického necivilizovaného principu "kolektivní viny" - zatím pouze přikazoval vypovědět navždy ty Němce a Maďary, kteří budou souzeni a odsouzeni za "zločiny spáchané proti republice a českému a slovenskému národu".

Návrh předložený KSČ na Benešových jednáních se sovětskými představiteli v Moskvě, v březnu 1945, byl po stylistických úpravách neměnících věcný obsah, přijat jako závazný vládní program pro obnovení československého státu, v Košicích, 5.4.1945.

Tento akt svým duchem a obsahem předznamenal zánik právní kontinuity s předmnichovským demokratickým Československem se všemi vnitrostátními i mezinárodními důsledky.

Občanská společnost Protektorátu ještě věřila v politickou prozíravost prezidenta Beneše. Českoslovenští vlastenci doufali v obnovení základních demokratických hodnot a osobních svobod. Ale v Kremlu málo dbali na státotvorné definice humanitních myslitelů anglosaského světa.

"Strýček Joska" měl o demokracii své vlastní představy i praktické zkušenosti s uchopením moci v Rusku. Co mu mohli o demokracii vykládat harvardští nebo oxfordští profesoři? Generalissimus Josif Vissarionovič Stalin neměl v úmyslu o změnách svých představ o politickém uspořádání poválečného Československa s kýmkoliv diskutovat. Samozřejmě ani s Benešem, který pro něj už od prosince 1943 nebyl rovnocenným partnerem.

Politici Západu, přestože leckteří byli vážně zneklidněni Stalinovým výkladem demokracie a ovládnutím Československa, které na základě ujednání Velké Trojky na Teheránské konferenci zůstalo ve sféře jeho moci, už neměli reálné možnosti na situaci něco měnit.

Ruskou falešnou hru se "slovanskou kartou" odhalil nadčasově vnímavý Karel Havlíček Borovský již ve své slavné stati "Slovan a Čech", z roku 1846. Napsal - "Rusové s ostatními Slovany nikoliv bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí….. Přiznávám se, že mi Maďaři - zjevní nepřátelé Čechů jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí si nás vstrčit do své kapsy".

V polovině dubna 1945 pronikla Rudá armáda do oblastí jižní a severní Moravy a postupovala dále na západ směrem do Čech. Asi nikdy předtím a určitě už nikdy potom, nebyli rudoarmějci v cizí zemi přijati s tak upřímným nadšením a sympatiemi jako tehdy u nás.

18.4.1945 Třetí americká armáda generála Pattona pronikla na naše území v oblasti Aše a 4. května postoupila na linii měst - Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice. V závěrečném "závodě" Spojenců o osvobození Prahy, měla lepší výchozí postavení než Rudá armáda. Do hry ale vstoupily politické spory Spojenců - počínající neshody Západu se Sovětským svazem.

V hlavním stanu západních Spojenců ve francouzské Remeši dospěli k názoru, že je nutné respektovat sovětské přání, aby osvobození Prahy bylo ponecháno Rudé armádě. Generál Patton dostal rozkaz od svého šéfa - nejvyššího spojeneckého velitele západních armád - generála Eisenhowera,  aby jeho armáda setrvala na dosažené linii a na postup směrem k Praze zapomněla.

V Praze 5.5.1945 vypuklo povstání, které narušilo Stalinovy plány na osvobození Prahy. Svou nevůli k osvobozovací iniciativě dal Kreml zakrátko členům České národní rady najevo. Vůdci povstání byli po nástupu komunistů k moci zatčeni a souzeni.

6.5.1945 zahájila vojska Prvního ukrajinského frontu maršála Rybalka urychlený přesun z Berlína a Drážďan ku Praze.

V oblasti jižně od Berouna stála 4.5.1945 První ozbrojená divize sovětského zběha - generála Vlasova. Za dané situace byla tato armáda nejblíž povstalcům bojujícím v Praze proti Němcům. Pro nedostatek zbraní a sil se situace povstalcům začínala vymykat z rukou. Vlasovovým politickým a bojovým krédem v té době byl boj už nejen proti Stalinovi, ale i proti Hitlerovi. 

Generál Vlasov sice nerad, ale po prvních výzvách pražského rozhlasu o pomoc, vysílaných v poledne 5.5.1945, dal rozkaz k pomoci povstalcům v Praze. První jednotky Vlasovovy armády do československé metropole dorazily 6. května. Už v pět hodin odpoledne se Vlasovovy tanky objevily na Smíchově. Krátce po 8. hodině večer dorazil obrněný vůz s posádkou vlasovců na Václavské náměstí.

Do sídla České národní rady přišel zástupce Vlasovovy armády dopoledne 7. května k poradě o dalším postupu. Došlo k neshodám. Zatímco voják - generál Kutlvašr pod tíhou nepříznivé situace hodlal pomoc Vlasovců v boji proti Němcům přijmout, komunista Smrkovský prosazoval názor, že se zrádci Sovětského svazu se nejedná. Po vzrušené debatě došlo ke kompromisu.

Zástupci První Vlasovovy divize kontaktovali členy americké mise, kteří ze soukromé Pattonovy iniciativy přijeli 6.května do Bartolomějské ulice, kde měla Česká národní rada sídlo.

8. května ráno průzkum Vlasovovy armády hlásil, že od severu se blíží k Praze jednotky Rudé armády. Proto Vlasovovi vojáci začali opouštět Prahu, směrem k Američanům, v jejichž zajetí hledali svou záchranu před Sověty.

Vojenský zásah Vlasovovy armády zachránil pražské povstalce v nejtěžších chvílích před masakrem od Němců. V bojích v Praze Vlasovci ztratili 300 mužů. Při jejich ústupu z Prahy směrem k Plzni proti nim sovětské velení vyslalo své zvláštní jednotky, které je obklíčily v západních Čechách.

Vlasov se skupinou generálů byl eskortován do Moskvy, kde byli popraveni. Nižší důstojníci byli zastřeleni na místě a řadoví vojáci skončili v gulazích. V Praze sovětská vojenská policie vyvlekla 200 zraněných vlasovců z nemocnic a na místě je postřílela.

Účast vlasovců na osvobození Prahy a související okolnosti, byly až do pádu komunistického režimu v Československu utajovány a do jisté míry i osvobození západní části našeho území americkou armádou. Naopak byly zveličovány zásluhy Rudé armády, která ve skutečnosti dorazila od Berlína, až když prakticky "bylo po všem".

Špatně dopadla také Česká národní rada. Nejen, že byla z historie také "vymazána". Její představitelé, kteří se nespasili útěkem z osvobozené vlasti na Západ, byli po Vítězném únoru uvězněni, nebo popraveni. Nekomunistický generál Kutlvašr byl v roce 1949 odsouzen na doživotí. Propuštěn na svobodu a amnestován byl až v roce 1960. Horlivý komunista  Smrkovský seděl v bolševickém kriminále v létech 1951 - 1955.  Rehabilitován byl v roce 1963.

Komunisté z Gottwaldova okruhu po návratu z Moskvy do osvobozeného Československa vehementně znevažovali význam "nekomunistického protinacistického odboje" a "buržoasní emigrace". Nadutě "mistrovali" všechny protinacistické i poválečné budovatelské aktivity v duchu nově prosazované "třídně správné filosofie", že "jediné správné" je to, co přichází od "Velkého Stalina" z Moskvy.

Domácí odboj přišel nejen o odpovídající personální zastoupení v nové vládě, ale i o uznání svých politických zásluh a o možnost prosazování svých koncepcí. Košický vládní program dohodnutý v Moskvě nenarazil

v poválečném Československu na žádnou vážnou opozici. Ti u kterých to hrozilo, byli z politického života předem odstraněni. Doba k otevřenému komunistickému převzetí moci ale ještě nedozrála. Moskva po květnu 1945 ještě předstírala, že nic nenamítá proti účasti více politických stran ve veřejném životě Československa.

Domácí odbojové organizace i občané demokratického smýšlení uznávali pozici, kterou si KSČ vydobyla během okupace a sdíleli uznání a vděčnost k Sovětskému svazu. U mnoha občanů byl jako mezi Slovany vztah k SSSR přirozenější a hlubší, než vůči západním mocnostem protihitlerovské koalice.

V důsledku předválečné hospodářské krize, charakterizované velkou nezaměstnaností, u mnoha občanů působil i upřímný obdiv k sovětskému politickému systému - idealizovanému jako "vědecký socializmus", ve kterém neexistuje vykořisťování člověka člověkem a nouze o práci.

Sympatie Čechů ke Stalinově Rusku posilovalo i ohromné zklamání z předválečného Mnichova, kde nás v září roku 1938 Anglie a Francie hanebně zradily a obětovaly tradiční česká území osídlená německou většinou Hitlerovi.

Životní státnický triumf prezidenta Beneše po jeho slavném návratu z Londýna do osvobozené vlasti 16.5.1945 byl neslavně ukončen komunistickým pučem v únoru 1948, po kterém z prezidentské funkce odstoupil. Zemřel jako psychicky zlomený stařec předčasně na selhání srdce 3. září ve své vile v Sezimově Ústí.

Prameny: 1) T. Brod, "Osudný omyl Edvarda Beneše", Academia Praha, 2002; 2) K. Novotný. Z. Kufnerová, Člověk Edvard Beneš, BVD Praha, 2010; 3) G. M. Benamoun, Mnichovský přízrak, Paseka, 2008; 4) F. Delpla, Norimberský proces, Slovart, 2009.