Na výstavbu tohoto monstra přispěla vláda USA částkou 1 milion dolarů (!) a je tudíž logické, že památník také slavnostně 20. září 2003 otevřel tehdejší americký president William Clinton.

Bosenští Muslimové s takto mocným sponzorem a protektorem v zádech pochopitelně nemusí vysvětlovat žádné nesrovnalosti. Např. jak bylo možné, že 914 údajně v roce 1995 zavražděných občanů o rok později, v září 1996, odevzdalo hlas v prvních poválečných volbách v Bosně a Hercegovině. Nebo jak se stalo, že další desítky mrtvých i několik let po „masakru“ uzavírali sňatky nebo se rozváděli, jak vyplývá z příslušných obecních matrik. Srbský historik Milivoje Ivaniševič našel na volebních seznamech roku 1996 více než 3000 jmen, která byla současně uvedena i na seznamu pohřešovaných osob ze Srebrenice, který v roce 1995 pomáhal sestavovat Mezinárodní červený kříž. Tedy v roce 1995 pohřešováni, ale v roce 1996 už odvolili. Když na skandál s volebními seznamy upozornil jeden z novinářů BBC a žádal vyšetřování, dostal od organizace OBSE, která na volby dohlížela, zajímavou odpověď: volební seznamy prý jsou uzamčeny kdesi ve skladech a nelze se k nim dostat.

Nejzávažnější svědectví o srebrenickém podvodu pocházejí od významných bosenských muslimů, takže je nelze odbýt tvrzeními o srbské propagandě. Snad nejvýznamnější z nich pochází od Hakiji Meholjiče, který v kritické době velel policii ve Srebrenici. Ten uvedl, že již v roce 1993 sdělil americký president Clinton svému bosenskomuslimskému protějšku Izenbegovičovi, že pokud bosenskomuslimská strana právě ve Srebrenici vykáže masakr s nejméně 5000 oběťmi, zapojí se NATO do války na straně bosenských muslimů. Policejní velitel Meholjič si tuto informaci – tedy jakousi objednávku masakru - vyslechl jako vedoucí srebrenické delegace v Sarajevu v září 1993.

Bosenští Srbové žádný veřejný památník pro své oběti nemají. Mají jen uzavřené pamětní místnosti, kde smí své mrtvé oplakávat v podstatě tajně. Civilních obětí na straně bosenských Srbů však bylo ve východní Bosně v okolí Srebrenice za války v letech 1992-1995 více než tři tisíce a všechny případy vraždění jsou pečlivě zdokumentovány bělehradským lékařem Dr. Stankovičem, který dokonce vystupoval i jako svědek obžaloby (!) přes tzv. tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu.

Počet skutečně zavražděných civilistů na bosenskomuslimské straně je odhadován na nejvýše čtyři sta. Na jednu skutečnou oběť zde tedy připadá 19 fiktivních. Tribunál v Haagu zašel ve svém úsilí potvrdit staré novinové titulky o genocidě dokonce tak daleko, že v odůvodnění rozsudku proti generálu Krstičovi vysvětloval, že genocidu lze spáchat i jen na jednom pohlaví. Srbský generál Ratko Mladič totiž nechal před obsazením města evakuovat ženy a děti, což jaksi u pachatelů genocidy přeci jen nebývá zvykem, a soud se nějak potřeboval s touto dobře zdokumentovanou skutečností vypořádat.

Lžipamátník v Potočari už jen díky skutečnosti, že se zde připomínají oběti (navíc z převážné části fiktivní) pouze jedné z válčících stran, bude – dokud bude stát – obyvatele Bosny dál rozdělovat a přispívat tak k vypuknutí možného dalšího ozbrojeného konfliktu. Koneckonců o to strýčkovi Samovi zřejmě jde (viz nynější situace na Ukrajině), a lze proto očekávat, že při každoroční organizované fňukárně v Potočari budou i nadále čtena poselství právě úřadujících amerických presidentů.

Přehlednou anatomii manipulací a lží ohledně Srebrenice podává kniha Alexandra Dorina, která nedávno vyšla i v českém překladu pod titulem „SREBRENICA, příběh politicky korektního rasismu aneb největší lež v Evropě od konce 2. světové války“. V prostředí německé „nekorektní“ žurnalistiky se pro srebrenické události často používá termín „Lžiosvětim NATO“ jako inverzní přesmyčka pojmu „osvětimská lež“ (Auschwitzlüge/Lügenauschwitz).

------------------

Srebrenica. Příběh politicky korektního rasismu aneb Největší lež v Evropě od konce 2. světové války 

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/2-1-KNIHY-POLITIKA/0/5/125-SREBRENICA