Souhlasím s Pavlem Šafrem aneb 105 let od vzniku Masarykova pašalíku

Jde o zrušení svátku 28. října, kterého se Šafr v jednom ze svých článků oprávněně domáhá. Oslavování tohoto data totiž vychází z monstrózní lži o „osvobození“ od rakouského útlaku. Pokud se sám císař, jak Šafr píše, účastnil položení základního kamene Národního divadla, tak jakýpak útlak? A je-li pravdivý údaj, že na území Čech a Moravy se nacházelo více než 50% všech průmyslových kapacit mocnářství, pak je třeba veškerá tvrzení o výhodnosti sebeurčení definitivně odkázat do říše keců. Máme snad být zednářům Masarykovi a Benešovi vděčni za to, že zbavili české a moravské hospodářství odbytišť? Že zahájili dnes již 105 let trvající cestu českého národa do bezvýznamnosti?

Kolik hranic bychom dnes nemuseli přejíždět na cestě k Jadranu a kolik hotelů v Dalmácii i v Alpách by dnes patřilo Čechům? Kde všude by se mluvilo česky? Nežili bychom v zemičce, kterou cizinec sotva najde na mapě, ale ve státě se statutem mocnosti, sahajícím od Černovic po Bregenz a od Rumburku po Kotor. Mohli bychom se pyšnit Mozartem a Rakušané zase třeba Smetanou. Smetana věnoval císaři svou Triumfální symfonii, kde se třikrát ozve rakouská císařská hymna, a proto se tato symfonie u nás dnes téměř nehraje. (Vídeňský dvůr ovšem tehdy neřekl Smetanovi ani „dankeschön“ a skladatele tak víceméně přinutil přesedlat na „vlastenecké kusy“).

V případě přetrvání starého Rakouska do dnešní doby by národ také nemohl poskvrnit svou pověst obří etnickou čistkou známou jako „odsun Sudeťáků“. Hlavou státu by byl císař nebo federální president a rozvědčíci by zřejmě pro tuto roli nepřicházeli v úvahu. Místo Škroupa by se hrál majestátní Haydn. To všechno dnes není. Mimo jiné díky narcistním separatistům Masarykovi a Benešovi, vlastizrádným legiím (v Rusku známým jako Běločeši) a dalším přisluhovačům tehdejšího Západu (Dohody).

O první světové válce se leckde dočteme, že do ní mocnosti „spadly“. Ve skutečnosti spadly do pastí nastražených Británií. Za přípravu, rozpoutání a prodlužování první světové války je odpovědná pouhá hrstka mocných mužů, tzv. Milnerova klika, která v té době zcela ovládala Velkou Británii, parlament neparlament. Německo i Rakousko byly hospodářsky na vzestupu a žádný zájem na válce neměly. Pohádky o jejich vině patří do stejné říše keců jako vyprávění o útlaku za císaře pána. Tyto kecy jsou ovšem dodnes „oficiálním“ dějepisem, protože vítězné mocnosti se po skončení války postaraly o důkladnou čistku v evropských archivech a veškeré nalezené dokumenty, které by dokládaly vinu Británie na rozpoutání války, byly buď zničeny, nebo odvezeny do USA. Podrobně o tom píše např. německý badatel Helmut Roewer. Za Rakousko-Uhersko měl čistění archivů na starosti jistý Emanuel Vozka, britský a později americký agent, který v roce 1919 jednoduše přepadl budovu rakouského ministerstva obrany ve Vídni a ukradl tam tři náklaďáky dokumentů. Ne náhodou byl tentýž Vozka o mnoho let později Václavem Havlem vyznamenán Řádem TGM in memoriam.

Národní tragédie a dráha národního sestupu začala na konci června roku 1914 v Sarajevu, kdy byl na příkaz z Londýna zavražděn následník trůnu František Ferdinand. Ten veřejně prohlásil, že si nepřeje válku s Ruskem, a musel tedy jako nebezpečný „chcimír“ zmizet. Stejný osud potkal později dalšího nebezpečného „chcimíra“ Grigorije Jefimoviče Rasputina. První světovou válkou se londýnským banditům podařilo úplně zničit čtyři konkurenční impéria: německé, rakouské, ruské a turecké. Tzv. právo na sebeurčení jim při tom posloužilo jako důležitý nástroj a slouží ke stejným účelům dodnes (Ukrajina). Ovšem nesmí se týkat vlastního území (Skotsko).

Anglosaský, tj. angloamerický Západ může za obě světové války (což je de facto jedna válka přerušená dvacetiletým příměřím), za dosazení Hitlera k moci v Německu, za bolševickou revoluci v Rusku, za izraelsko-palaestinský konflikt a za celou řadu dalších regionálních válek. Rozpoutáním první světové války Angličané zničili skvělou budoucnost českého národa v neméně skvělém Rakousku-Uhersku. Patřit dnes na tento vpravdě satanský Západ je vysoce nemravné, nedůstojné, nebezpečné a ve světle historických zkušeností pošetilé. Z dědictví Rakouska-Uherska je třeba obnovit vše, co se obnovit dá, třeba jen ve formě těsnější spolupráce mezi nástupnickými státy podunajské monarchie, mezi které ale nelze počítat jankovité a zakomplexované Polsko.

Postoj Pavla Šafra je proto poněkud nekonzistentní, protože se domáhá zrušení oslav dne, kterým před 105 lety podřízení se jím jinak vychvalovanému Západu začalo.

Pavel Křivka

Autor pracuje jako učitel češtiny v ČLR