Přeseknout transatlantickou vazbu!

Ve skutečnosti je jedním z největších problémů České republiky tzv. prozápadní orientace, v první řadě členství v Organizaci severoatlantické smlouvy (NATO). Od Rekonstrukce státu se asi nedočkáme vyčíslení nákladů na toto členství, počínaje platem stálého zástupce u NATO a konče nákupy zbraňového šrotu. Tyto zbraně jsou zbytečné zejména proto, že NATO je spojenectví bez závazků. Bývalý diplomat Miroslav Polreich o tom dokonce napsal celou knihu (Utajená zákulisí, Petrklíč 2009, náklad bohužel již rozebrán). Uvádí v ní mimo jiné, že USA by se nikdy ani na papíře nezavázaly k jakémukoli vojenskému zásahu, který by nebyl v jejich vlastním zájmu. Poukazuje na znění často zmiňovaného - nikdy však citovaného - pátého článku smlouvy o založení NATO, kde se jasně uvádí, že smluvní strany v případě útoku napadené smluvní straně vojensky pomoci mohou, ale nemusí (anglické slovo „consider“ – „zvážit“). Smlouva o NATO ale jeden závazek přeci jen obsahuje, ale ten se neplní. Je to závazek dodržovat Chartu OSN, tedy v první řadě nevést agresivní válku - viz např. články 1, 33 a další Charty. NATO nebo jeho některé členské státy ovšem pod různými záminkami vedou jednu agresivní válku za druhou. Když v roce 1999 Alexandr Isajevič Solženicyn označil NATO v souvislosti s bombardováním Jugoslávie jako zločineckou organizaci, přestal tento někdejší disidentský hrdina mediálně existovat. Jeho smrt v roce 2008 zůstala téměř nepovšimnuta, a pokud ji média přeci jen zmínila, pak důsledně vynechávala informace o spisovatelově působení po návratu do Ruska v roce 1994.

I když smlouva o NATO neobsahuje závazek vojensky pomáhat napadenému členskému státu, východoevropské státy se zřejmě takto zavázány cítí, jak vyplývá ze stále opakovaných prohlášení jejich představitelů. O čem ale stejní politici důsledně mlčí, je skutečnost, že členství v NATO bylo tajnou podmínkou pro připojení jejich zemí k EU. Nejprve tedy pod vojenské velení USA, vytvořit odbytiště pro západní zbrojovky, a teprve pak možná nějaké ty úplatky v podobě dotací, stipendií, stáží a projektů z rozpočtu EU. Jak ve své brilantní analýze píše Max Roth (Moloch´s Ableger, Ahriman, Freiburg 2008) není Evropská unie ničím jiným, než koloniální správou USA pro Evropu, tedy na míru šitým regionálním řešením pro světovládu, o kterou vlády USA dlouhodobě usilují.

Státy, které o členství v EU žádaly či žádají, si tuto skutečnost buď neuvědomovaly nebo nepřipouštěly, a architekti této koloniální správy se také co nejvíce snažili tento fakt zamaskovat. Ono totiž není úplně jednoduché prokouknout, že to, co tzv. Maastrichtská a Lisabonská smlouva zvěstují na několika stech stranách, dokázal Adolf Hitler ve zmocňovacím zákonu přijatém 23.března 1933 umístit jen na necelou jednu stránku. Podstata je stejná, vláda (Rada EU a Evropská Rada, v 3. říši Reichsregierung) nepotřebuje pro platnost zákonných předpisů souhlas parlamentu (Evropský parlament, v 3. říši Reichstag). Evropská unie má i svoji obdobu norimberských zákonů – k tomu, aby mohl být kdokoli bez rozhodnutí soudu zbaven majetku, stačí, aby byl uveden na tzv. černé listině osob podezřelých z podpory terorismu (viz též čl. 215/2 Smlouvy o fungování EU ve znění Lisabonské smlouvy). Konečně proces tzv. evropské integrace se téměř neliší od představ nacistických pohlavárů o pořádku na územích ovládnutých říší. Transkontinentální dálnice a železniční koridory nebo celní a měnovou unii totiž pro Evropu chystali už němečtí národní socialisté. Britský historik John Laughland dokonce nalezl řadu výroků, u nichž bez uvedení zdroje nelze rozpoznat, zda autorem je Manuel Barroso nebo např. Josef Goebbels. Laugland tato pozoruhodná pozorování shrnul ve své knize Znečištěný pramen – nedemokratické počátky evropské ideje (Prostor, Praha, 2000). Dnešní Evropská unie se od Hitlerovy říše nakonec liší hlavně tím, že není rasistická: podporuje totiž migraci z mimoevropských zemí a usiluje tedy o rozpuštění národů Evropy v multikulturním blátě.

Podstatnou nákladovou položkou členství v organizacích NATO a EU, o nichž již zmíněný John Laughland hovoří jako o siamských dvojčatech, jsou důsledky hospodářských sankcí. Např. kvůli sankcím proti Persii nemohl český výrobce autobusů SOR exportovat své výrobky, přičemž objednávky z Íránu by dokonce převýšily jeho výrobní kapacitu. Sankce si odsouhlasí junta alias Evropská rada a Česká republika proti tomu nemůže říci ani popel. Nemohla by se nijak zpěčovat ani v případě sankcí uvalených na Rusko. Jakmile strýček Sam začne sankcemi hrozit, jdou náhle mantry o nabídce a poptávce a svobodném trhu stranou. Lisabonská smlouva přitom zajistila, aby do tzv. „Společné zahraniční a bezpečnostní politiky“ nemohly národní parlamenty vůbec mluvit. Ony ale ani leckdy mluvit nechtějí, naopak, chtějí své proamerické a proevropské pudlovství vybičovat do závratných výšin podle hesla „papežštější než papež“. Jen tak si lze vysvětlit, že v parlamentu České republiky nebyl ani po 14 letech zrušen zákon zakazující účast české firmě na dodávkách větráků pro jadernou elektrárnu v íránském Bušéhru, přestože elektrárna již dávno stojí a nic už se tam ani dodávat nemůže. Kalkulace dopadů selektivních euroamerických sankcí na české veřejné finance a zaměstnanost by snad mohla být tématem některé disertační práce na VŠE, od spolků typu Rekonstrukce státu něco podobného pochopitelně očekávat nemůžeme.

Česká republika díky svému členství v EU (koloniální správa USA) a NATO (vojenská správa USA) nemá prakticky žádné možnosti realizovat jakoukoli „samostatnou“ zahraniční politiku. Stát je zatahován do ozbrojených konfliktů daleko od svých hranic, jsou ničeny jeho předchozí dobré vztahy s mnoha jinými zeměmi (Jugoslávie, Írán, řada arabských a latinskoamerických zemí aj.), je vystavován nevraživosti obyvatel oněch zemí a nakonec vedle obrovských ekonomických ztrát musí akceptovat i ztráty na životech, když letadla začnou přivážet rakve ze vzdálených bojišť. Místo aby česká vláda vyhlásila alespoň politické sankce proti Ukrajině, kterou ovládají pučisté vraždící neozbrojené civilisty z armádních letadel, papouškuje ministr zahraničí protiruské fráze a vystavuje možným ruským protiopatřením vlastní občany. Ti jsou ostatně každý den sprchováni frázemi o obraně hodnot demokracie, právního státu, svobody apod., což je zejména ve světle rozvoje fašismu na Ukrajině v roce 2014 opravdu silná káva. Mnoho lidí ale tomuto „havlismu-atlantismu“ stále věří. Racionální důvod k tomu mít sotva mohou, protože balíky akcií zahraničních bank ani nadnárodních energetických, farmaceutických a podobných firem zpravidla nevlastní. Prý ale „není jiná alternativa“.

Jiná alternativa samozřejmě existuje: vystoupit z NATO i z EU. Roztrhat na cucky tzv. transatlantickou (čti: koloniální) vazbu a neizolovat se od Asie, kam se už nějakou dobu těžiště hospodářské a politické moci ze Západu přesunuje. Např. neexistence přímého leteckého spojení mezi ČR a ČLR tuto Západem vnucenou izolaci dobře ilustruje. Je žádoucí přestat papouškovat lidsko-právní a společno-hodnotové mantry, které svou drzostí a lživostí opravdu už velmi podstatně předstihují i to nejznamenitější z někdejší politické propagandy států Varšavské smlouvy. Takové odpadnutí od ideologie „nového světového pořádku“ v sobě pochopitelně zahrnuje i riziko, že bývalí „spojenci“ budou jednoho dne bombardovat Prahu. Není-li totiž nějaký stát „spojencem“, což je eufemismus pro „satelitní stát“ nebo „loutkový režim“, je logicky státem darebáckým, nepřátelským. Vždyť globální agresor a parazit žádnou třetí skupinu států ani nezná.

Nic ale zatím nenasvědčuje tomu, že by se takový ideologický obrat mohl v dohledné době odehrát. Havlisté-atlantisté sedí všude pevně ve svých místodržitelských funkcích a neštítí se třeba uctívat živé mrtvé, jak se to stalo právě včera a děje se touto dobou každý rok u lžipamátníku v Potočari u

Srebrenice v Bosně. Česká televize se opět mohla přetrhnout, aby o této manifestaci arogance atlantických mocipánů informovala. Před disidenty nové doby je tedy ještě obrovský kus práce.