Charta 77: malý český Bilderberg

Miroslav Dolejší ve své Analýze událostí 17. Listopadu uvádí: „Charta 77 byla od svého založení v r. 1977 koncipována jako zednářská lóže, funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. (…) Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1. 1. 1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých letech. (…) Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockolmu (…) František Janouch(…). Finanční prostředky pocházely především od sionistických mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při Masarykově muzeu v Izraeli, sionistických odborových svazů zejména v USA, Švédsku atd. V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341 mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. (…) Na osobní konta v zahraničí byla vedoucím osobám Charty převedena souhrnná částka cca 6 milionů US dolarů.“

Dolejšího údaje se v zásadě shodují s americkými údaji publikovanými v 90. letech, podle nichž na převrat v ČSSR bylo vynaloženo zhruba 7 milionů dolarů, zatímco převrat v Polsku byl dražší a stál 22 milionů dolarů. Financování činnosti Charty 77 a zejména jejich protagonistů je přísně střežené tabu, o jehož rozbití se žádný (spíše jen potenciální) investigativní novinář doposud nepokusil. V minulosti byla publikována svědectví Jiřího Wolfa, která mohou těm, kdo onu dobu nezažili, připadat přitažená za vlasy. Některé Wolfem uváděné informace se ovšem opět shodují s údaji z dalších zdrojů. Řada svědků zejména potvrzuje tu pasáž Wolfova textu (Opilec Václav Havel, 2010), kde autor píše: „nedokáži si představit, kolik tvrdé měny, našich peněz atd. se vydalo na mejdany, kdy chlast v bytech lepších disidentů tekl doslova proudem, kdy se platilo za narvané hospody, kdy si šlechta Charty užívala peněz a vyloženě rozkrádala a rozhazovala peníze, o které venku žádala pro naše rodiny, balíčky do kriminálů apod.“ Wolf se možná mýlí v tom, že peníze byly žádány či určeny na účel, který zmiňuje. Lze s ním ale souhlasit v tom smyslu, že prochlastat (popř. na chatách a chalupách prostavět) v malém počtu osob během několika let 7 milionů dolarů je docela úctyhodný výkon. Potvrdit ani vyvrátit se zřejmě už nepodaří tezi, že se prominentní chartisté o peníze ze Západu dělili s některými důstojníky tehdejší StB.

Situaci zcela vystihl již zmiňovaný Miroslav Dolejší, když ve své Analýze napsal: „naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace“. Ona naprostá většina je ale dodnes kompromitována motivy a chováním chartistické věrchušky, kde si příslušná jména jistě každý umí doplnit sám. Jaroslav Kojzar udeřil hřebík na hlavičku, když ve svém slavném článku použil slovo „samozvanci“. Tato samozvaná elita, tento malý český Bilderberg, to jsou apoštolové sobectví, požitkářství, profitérství, a především nepotismu a klientelismu, přičemž právě nepotismus a klientelismus (nikoli korupce!!) jsou hlavními příčinami dnešního politického a hospodářského marasmu v zemi. Řeční-li tyto osoby o (univerzálních) lidských právech nebo vyjadřují-li k ozbrojeným konfliktům v zahraničí, je lépe si zacpat uši.

U předsedy vlády nyní orodují za vládní intervenci v Číně, aby byl propuštěn jeden čínský disident, ale třeba bičování, kamenování a stínání lidí v Saudské Arábii nebo Persii jim zjevně nevadí. Nevadí ani pogromy na opozici v Turecku a už vůbec nevadí odsuzování lidí za nekonformní názory v tuzemsku. Alespoň mi není známo, že by chartisté požadovali zrušení čerstvého rozsudku nad předsedou Národní demokracie, panem Adamem B. Bartošem. Naopak, signatářka Charty 77 Kateřina Dejmalová na něj podala trestní oznámení. Ve věci ozbrojených konfliktů v cizině (např. Ukrajina, bývalá Jugoslávie) mají prominentní chartisté také jasno, drží se totiž hesla „už nikdy válku bez nás“. Samostatnou kapitolou pak je adorace 17. listopadu 1989 jako „sametové revoluce“, ačkoli šlo o čistě majetkový puč, kde budoucí výpisy z katastrů, privatizace, restituce a také Drang nach funkce v exekutivě a akademické sféře byly až na prvním místě. Příznačné je, že po převratu chartisté-zakladatelé nezaložili žádnou politickou stranu. To totiž dá moc práce a cesta k moci a penězům tam zaručena není nebo bývá hodně klikatá.

Pan Martin Putna, známý „zuřikritik“ presidenta Miloše Zemana odvážně otevřel dosud neznámé téma dětí signatářů Charty 77. Chválí je za společenskou angažovanost, jmenuje příklady a konstatuje, že „pokračují v úsilí svých rodičů, aby národ nezblbnul a nepodělal se“. Děti špiček Charty ovšem zasluhují pozornosti i v jiném ohledu. Potkáváme je ve vysokých úřadech, tzv. nevládkách, nejrůznějších zastupitelstvech, radách, výborech, komisích či v roli mluvčích, zkrátka na místech, kde se moc pracovat nemusí a dobře se „vydělává“. Za všechny stačí odkázat na článek Parlamentních listů ze dne 20.9.2016 „Další člen zelených kasíroval stovky tisíc ze státního“, ve kterém ještě pisatel zapomněl některé funkce kritizovaného mnohoobročníka uvést. Čili boj za lidská práva možná i ano, ale nezapomenout při tom zaopatřit rodinu.

Domnívám se, že ze všech shora uvedených důvodů může být president republiky Miloš Zeman hrdý na to, že si s malým českým Bilderbergem nezadal.

Pavel Křivka