Chaotičtí báči z Nové republiky

Václav Dvořák je znám především svým dokumentárním filmem Uloupené Kosovo, o jehož kvalitě svědčí mj. fakt, že jej režimní balkanolog Filip Tesař označil za „srbskou agitku“. Režisér Dvořák tak má o vyvracení válečných lží ohledně Bosny a Kosova - vedle již zesnulého prof. Rajka Dolečka -nepochybně největší zásluhy.  O to smutnější je však Dvořákova bezvýhradná akceptace sanitární diktatury, kdy podle něj jsou „opatření plukovníka Prymuly správná a účinná“. Hlavním argumentem pro toto jeho tvrzení je skutečnost, že „na vojně sloužil u zdravotního vojska“. Zřejmě si nikdy nepřipustí logický závěr, že souhlasit s opatřeními plukovníka Prymuly je víceméně totéž jako souhlasit s bombardováním Jugoslávie v roce 1999.

Ještě mnohem ostřejší je rozpor, který prezentuje JUDr. Petr Kužvart. Ten je z minulosti znám zejména jako právník, který u soudů zastupoval osoby a organizace, jež nesouhlasily s tím či oním stavebním záměrem. V přítomné době se věnuje zejména psaní esejů, které publikuje na internetu, např. monumentální cyklus “K úloze mýtů v dějinách“, který má již nejméně 25 dílů. Kužvartovy eseje lze určitě doporučit k četbě zvídavým lidem, protože obsahují množství zmínek o málo známých historických událostech, zejména z dějin křesťanství. Od četby na druhé straně odrazuje velice suchý právnický styl, o který ovšem autor vědomě usiluje. Již v prvním díle cyklu totiž hovoří o „zradě vrozené iracionality a emocionality“.

Emoce Kužvart chápe jako obecně škodlivý jev a zjevně mu uniká, že právě ony jsou tím, co člověka odlišuje od stroje. Možná se inspiroval u Klause Schwaba a jeho davoské kliky, která hlásá tzv. transhumanismus, čili jakousi hybridizaci lidí a strojů, kde bude emocím konečně odzvoněno. Zdá se také, že Kužvart odmítl připustit, že lidský mozek je emoční mozek, a nepochopil, že trvalé a křečovité potlačování emocí může vést až k psychiatrické diagnóze. Přitom se současně nechává ovládat tou nejobyčejnější emocí, jakou je strach, když rovněž – jako Václav Dvořák – hájí šikanu sanitární diktatury.  U Kužvarta se pak ještě projevuje další rozpor, totiž rozpor mezi jeho soudním obhajováním individuálních či skupinových zájmů (např. snaha mařit výstavbu dálnic) a jeho obecně levicovou, tj. politicky kolektivistickou orientací.

Autor těchto řádek by nepřipustil, aby kvůli jeho pouhému strachu z nepříliš nebezpečného onemocnění byla omezována svoboda druhých. Také ví, že mezi tím, že pan Novák v Bzenci nesmí do kostela na bohoslužbu, a mezi tím, že v Praze bude či nebude stonat s nemocí COVID Petr Kužvart, není žádná příčinná souvislost. Ne tak báči. Ti akceptují a podporují jakékoli omezení svobody druhých kdekoli, jen aby oni se mohli v klidu bát. Vypjatější formu sobectví si snad ani nelze představit. Petr Kužvart dokonce argumentuje tím, že na luxus a radovánky není právní nárok, jakoby za sanitární tyranií nebyla žádná úmrtí, žádné zruinované veřejné finance, žádná zmaření výsledků celoživotního úsilí mnoha lidí apod.

V covidové kampani mizí údajné hodnoty, o nichž pořád dokola blábolí čeští „patřiči na Západ“. Co zbylo ze svobody shromažďování? Co zbylo ze svobody projevu, která je již tak drasticky okleštěna trestním zákonem? K čemu je zastupitelská demokracie, když 196 poslanců (98%) stále nosí náhubky a čtyři osamělí hrdinové a hrdinky je odložili až nedlouho před volbami? A o čem jiném by se mělo konat referendum, než o tom, zda vláda vůbec smí uzávěry, náhubky apod. nařizovat?

Na druhé straně tzv. covidismus krásně odhalil skutečné hodnoty, na kterých kapitalistický neoliberální Západ stojí, totiž chamtivost, bezohlednost a sobectví. Bezohlednost zkorumpovaných vlád a chamtivost výrobců očkovacích látek a dalších profitérů spočívá na podstavci sobectví báčů typu Kužvarta a Dvořáka. Ti pravděpodobně nikdy nepřipustí, že se mýlili a stali se obětí grandiózní psychologické operace (PsyOp). Dál se budou bát nemoci, která se nesmí léčit. Dál budou vítat zbytečná testování, očkování, budou hltat nezajímavá a nepodstatná „čísla“ z režimních médií a dál budou propagovat tuto vpravdě vyděračskou kondicionální diktaturu (co KDYBY se nedostávalo, co KDYBY zkolabovalo….).

Ovládnutí Nové republiky báči a cenzura názorů k tématu „COVID“ značně omezuje přínos tohoto média k nezávislému zpravodajství a svobodné výměně názorů.  Postoje báčů se dokonce dostávají do rozporu s tím, co Nová republika hlásá ve svém manifestu. Ona „správná a účinná“ vládní opatření totiž nesmírně nahrála nadnárodním - zejména internetovým – korporacím (tzv. hyperburžoazie), které manifest kritizuje. Je ale možné, že poklonkováním sanitární diktatuře Nová republika usiluje o vyškrtnutí ze Šlerkova „Atlasu konspirací“, že chce být „salonfähig“ a hodlá se postupně zařadit mezi režimní média.

Pavel Křivka