České články řetězu lží o Xinjiangu aneb místo míče hlavy Ujgurů? Část I

1. Národnostní politika Číny

Čínská lidová republika uznává na svém území celkem 56 národností a příslušníkům menšin přiznává různé výhody. Menšiny mají například své kvóty na univerzitách a nevztahovala se na ně politika jednoho dítěte, bývaly zvýhodněny v přídělovém systému, pozitivní diskriminaci zavedla již císařská Čína. Nejeden Číňan hlásící se na vysokou školu pátrá ve svém rodokmenu, aby mohl u přijímaček dostat body navíc „za menšinu“. Za této situace jsou zprávy o plošném a hrubém násilí vůči příslušníkům jedné z uznávaných národnostních menšin značně sporné.

2. Čínské umění války

Násilí neodpovídá čínské tradici. Traktát „umění války“ mistra Suna pochází již z 5. století před Kristem a pojednává o tom, jak dobýt a podmanit si cizí území bez použití armády. Pokud by centrální vláda měla skutečně v úmyslu ujgurský národ nějak omezit, násilí by pravděpodobně použít nemusela. Do regionu by těžce investovala a poskytla by štědré dotace přistěhovalcům z přelidněného východního pobřeží Číny. Následkem by bylo zbohatnutí alespoň části populace v Xinjiangu a přirozené mísení etnik. V takových poměrech by pak také separatistické a džihádistické nálady musely nutně poněkud ochladnout.

3. Nafukování počtu „obětí“

Běžně se uvádí, že v tzv. převýchovných táborech je zadržováno více než jeden milion osob, tedy zhruba tolik lidí, kolik jich žije v českém hlavním městě. V Číně sice není problém postavit cokoli, ale takové číslo je přeci jen absurdní. V pořadu nizozemské NOS ze dne 3.4.2021 moderátorka dokonce přihodila další 2 milióny. Jde prý „až o 3 miliony lidí“ v cca 380 převýchovných táborech. Takové přihazování ovšem připomíná příběh masakru ve Srebrenici v Bosně v roce 1995. Tam se počet obětí také neustále přifukoval, až se zdvacetinásobil, a z reálných cca 400 se stalo virtuálních 8000, přičemž se občas vyskytla i vyšší čísla.

4. Nevěrohodná svědectví žadatelů o azyl

Nemá-li žadatel o azyl u sebe písemnosti, které jednoznačně prokazují jeho pronásledování v zemi původu, pak mu nezbývá nic jiného, než podat o svém útlaku ústní svědectví, přičemž případnému přibarvování a zveličování se meze nekladou. Z tohoto soudku mohou být zprávy o mučení elektrošoky či o nucených sterilizacích. Nezapomínejme, že i v České republice Číňané podali několik stovek žádostí o azyl. Většina z nich byla zamítnuta poté, co žadatelé u výslechů odříkávali naučené floskule a totožné příběhy. Věrohodnost svědectví azylantů je vždy velmi omezená. Pro kreativní novináře jistě nebude problém za odměnu sehnat někoho, kdo si před kamerou i hezky popláče.

5. Satelitní snímky

Zprávy o existenci táborů se zakládají téměř výhradně na satelitních snímcích. Za převýchovný tábor tak může být vydáváno leccos, např. skutečné věznice, ale podobně oplocené bývají i kasárna armády, vojenské objekty či sklady a kdovíco ještě. Podobná situace bude i u údajného ničení a planýrování muslimských hřbitovů v Xinjiangu, které prý je také ze satelitních snímků patrné. Místo buldozeru ale možná stačilo použít např. Adobe Photoshop.

6. Vězeňský nebo školní režim?

Svědkové hovoří o prvcích vězeňského režimu jako je nucená práce, nucený zpěv budovatelských písní, časné ranní vstávání, nedostatečná strava apod. Pisatel těchto řádků však zatím neslyšel v nejrůznějších prezentacích nic, co by sám nezažil nebo neviděl v českých věznicích, jejichž „pohostinnost“ měl tu čest užívat za politický delikt v 80. letech minulého století. Snad s výjimkou toho nuceného zpěvu.

7. Tajemný Adrian Zenz

Jméno tohoto „badatele“ se vyskytuje v téměř každé reportáži na ujgurské téma. Adrian Zenz, Němec žijící v USA, měl z internetu získat originální čínské dokumenty, jako jsou např. zadávací dokumentace, které existenci táborů potvrzují. Odhlédneme-li od možnosti, že dokumenty jsou podvržené, pak i Zenz uvádí, že se v nich nepoužívá slovo „vězeň“, nýbrž slovo „student“. To by potvrzovalo čínskou verzi, tedy že jde o školící střediska. Zenzovy studie však neprošly žádnou oponenturou a sám Zenz prohlásil, že je při své práci „veden Bohem“. Vše nasvědčuje tomu, že jeho badatelské úsilí je řádně finančně podpořeno příslušnými firmami a institucemi průmyslu lidských práv.

8. Kamery a policejní kontroly a zamlčovaný ujgurský terorismus

Ještě v roce 2007 byl v Číně na letiště i nádraží volný vstup. Teprve po nepokojích ve Lhase a Urumqi v letech 2008 a 2009 se celá obrovská země proměnila v jakýsi druhý Izrael. Rentgenování zavazadel a osobní prohlídky jsou od té doby i ve všech stanicích metra! Ujgurský terorismus ovšem většina reportáží o Xinjiangu zamlčuje. Příslušníkům ujgurské menšiny se přičítá řada teroristických útoků, z nichž asi nejznámější byl útok na nádraží v Kunmingu 1. března 2014, který si vyžádal více než 30 obětí. Existují i separatistické organizace, jako je třeba Organizace pro osvobození východního Turkestánu apod., které řada zemí považuje za teroristické. Za takových okolností je ovšem přirozené, že v oblasti budou policejní kontroly častější než v klidnějších částech Číny a že při takových kontrolách dojde i na „filcování“ mobilních telefonů. Pokud jde o kamerové systémy, tak těch je v celé Číně tak obrovské množství, že jejich spojování s útlakem Ujgurů je jasná „účelovka“.

9. Údajná kulturní genocida Ujgurů

Ujguři jsou nuceni stěhovat se do měst, protože jejich tradiční obydlí jsou prý ničena. To by pak ovšem znamenalo, že největší kulturní genocidu Slováků spáchal Dr. Gustav Husák. Vždyť vesnice pod Tatrami byly ještě na začátku 70. let skoro celé dřevěné. Po elektrifikaci, industrializaci a vybudování infrastruktury malebné chalupy a kroje zmizely docela nebo se ocitly v muzeích. Na rozdíl od Xinjiangu se ale v případě Slováků o kulturní genocidě nemluví.

10. Rozsah kampaně a její zaměření na mládež

Besedy a reportáže na téma „Ujguři“ se během dvou posledních let objevily v obrovském počtu v mnoha zemích včetně např. Indie a Kataru (Al Jazeera). Nemálo pořadů je zaměřeno na mládež. Sdělení prezentují více či méně zábavnou formou mladí lidé, tzv. influenceři. Nizozemská stanice VPRO v pořadu „Zondag met Lubach“ dokonce ujgurské téma prezentovala formou kabaretu (!). Šíře a intenzita kampaně a zejména až křečovitá snaha zapůsobit na mládež svědčí o tom, že ujgurské téma je zástupné a pravým účelem kampaně je protičínské štvaní v nejširším slova smyslu. Sinofobně naladěná veřejnost pak snadněji akceptuje různé sankce a bojkoty. Nejčerstvějšími výstřelky jsou např. usnesení nizozemského parlamentu o genocidě Ujgurů nebo odmítnutí ratifikace investiční dohody EU-Čína ve zfanatizovaném europarlamentu.

Závěrem je třeba zdůraznit, že zejména země anglosaského Západu nemají na kritiku poměrů v Číně sebemenší morální nárok, a to ani v případě, že by všechna vznesená obvinění byla pravdivá. Anglie rozpoutala obě světové války a američtí bankéři podporovali finančně jak bolševickou revoluci v Rusku, tak nástup Hitlera k moci v Německu. Ještě předtím Anglie 300 let loupila a zabíjela v koloniích na třech kontinentech a také velmi nevybíravým způsobem „řešila irskou otázku“. Čína si anglického globálního predátorství užila zejména v tzv. opiových válkách v letech 1839-1842 a 1856-1860. Za většinu svých zločinů se Británie a USA nikdy neomluvily a dál trvají na svém „lžidějepisu vítězů“.

Západ v politickém slova smyslu byl, je a ještě zřejmě dlouho bude skutečným oceánem lži, v němž je zkreslený příběh o útlaku Ujgurů jen pouhou kapkou. Západní reportéři jednoduše směšují dohromady skutečné věznice a školící střediska, o nichž hovoří čínská strana, a mnohonásobně zveličují počet dotčených osob. To je faktická podstata celé této kampaně.

Pavel Křivka

autor je lektorem českého jazyka na univerzitě XISU (Shaanxi, ČLR)