Teorie rozdělení státu v kontextu ukrajinské krize

Samotné Československo, jako mnohonárodnostní stát zažilo ve své historii několik anexí (Sudety, Podkarpatská Rus), rozdělení (1939,1993) a okupací (Němci, SSSR-státy Varšavské smlouvy). Zajímavé na případě Československa je hlavně to, že všechny anexe, okupace a rozdělení proběhly tzv. nenásilnou cestou. I díky tomu mají dnes Češi vynikající a stále nadstandardní vztahy se Slováky a dobré vztahy i se svými někdejšími okupanty a k tomu všemu mají čistě národní stát v původních historických hranicích českého království.

Vraťme se ale k procesu, který nyní probíhá na Ukrajině, tudíž k rozdělení státu. Dle způsobu rozdělení států rozeznáváme, stejně jako v případě anexí a okupací, násilnou a nenásilnou cestu. Třeba rozdělení Československa z roku 1993, je příklad rozdělení státu nenásilnou cestou, i když chybělo to nejdůležitější a to bylo referendum o rozdělení mezi obyvateli, kterých se to týkalo, nebo alespoň v té části, která již nechtěla žít ve společném státě.

K násilnému způsobu rozdělení pak došlo v případě bývalé Jugoslávie a nyní k němu dochází i v případě Ukrajiny. Hlavní rozdíl mezi násilným a nenásilným rozdělením je v tom, že v případě násilného rozdělení dochází k procesu vzájemného odcizení a až několik generací trvající nenávisti zainteresovaných stran konfliktu. Nenávist mezi Srby a Chorvaty dokonce vedla až k rozdělení do té doby jednotného jazyka srbochorvatštiny na dva samostatné jazyky srbštinu a chorvatštinu.

K rozdělení zemí může docházet na národnostním, popř. etnickém či rasovém, ideologickém nebo i náboženském základě.

V moderní historii byl snad nejzajímavější pokus o rozdělení Jižní Afriky na rasovém principu. Bělošská apartheidní JAR se tímto řešením chtěla zbavit většiny černošského obyvatelstva.  Tehdejší apartheidní režim vyčlenil pro cca 70 % obyvatel JAR, samozřejmě černošského původu, jen asi 17 % té nejneúrodnější půdy. Mělo se jednat o několik nezávislých státečků uvnitř JAR, odkud by černoši docházeli do JAR pouze pracovat. To byl v podstatě nejvyšší stupeň odděleného vývoje, tzv. apartheidu. Mezinárodní společenství však žádný z nově vzniklých státečků neuznalo a vzhledem k tomu, že ani samotným černochům se v jejich nových státech moc nelíbilo, skončil tento pokus nezdarem.

K něčemu podobnému došlo i v Izraeli, který dobrovolně udělil autonomii malým rozfragmentovaným palestinským územím, zřejmě nebo spíše proto, aby se zbavil povinnosti platit neproduktivním Palestincům sociální dávky a důchody, které tak nyní musí platit EU. Izrael po několika válkách anektoval většinu území Palestiny. Palestinci neobydlená území si nechal a postupně je osídluje židovskými osadníky a z území, jež Palestinci obývají, učinil tzv. palestinská autonomní území. Většina Palestinců, kteří mají v Izraeli práci, má povoleno docházet do Izraele jen pracovat. Ti co v Izraeli práci nemají, většinou živoří na palestinských územích ze sociálních dávek, které však musí vyplácet správa palestinských autonomních území (Gaza a Západní břeh Jordánu), jež jsou zcela závislá na finanční pomoci ze zahraničí, hlavně pak z EU. I z tohoto důvodu několik vědců vědného oboru mezinárodní vztahy, již označuje současný izraelský (sionistický) režim za apartheidní.

V případě Německa, Koreje, Vietnamu, ale třeba i Jemenu (severní a jižní) došlo k rozdělení země na ideologickém základě, převážně proti vůli jejich občanů. V těchto případech však zpravidla dochází vždy ke sjednocení země na národnostním principu a to poté, co dojde k překonání ideologických překážek.

Příkladem rozdělení země na náboženském principu je třeba Irsko, kde se severní část ovládaná protestanty v roce 1922 odmítla připojit k nově vzniknuvší katolické Irské republice a převážně protestantské Severní Irsko tak zůstalo součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Dokonce i samotné Severní Irsko je „de facto“ rozděleno na náboženském principu na katolickou a protestantskou část.  Na náboženském principu byl nedávno v podstatě rozdělen i Irák. Šíitská část je pod vlivem Iránu a sunnitská část je nyní pod vlivem Islámského státu. Na etnicko-náboženském principu došlo i k rozdělení Súdánu na islámský Súdán a převážně křesťanský Jižní Súdán a k podobnému procesu nyní dochází třeba i v Nigérii.

Co však nejvíce ovlivňuje to, že proces rozdělení státu nebo oddělení části jeho území od zbytku země bude úspěšný? Prvním faktorem, který je základním avšak ne vždy dostačujícím, je vůle lidí, jež na daném území již po generace žijí, nesdílet dále osud se státem, ke kterému dané území v té době patří. To se stalo vždy osudným pro mnohonárodnostní státy, které uvnitř svých státních celků z důvodu nějakého oslabení, ať už po prohrané válce (Rakousko-Uhersko, Osmanská říše), nebo po změně režimu (Jugoslávie či SSSR), již nedokázaly odstředivým silám národů, žijících uvnitř daného státního útvaru, účinně čelit.

Avšak v případě, že mnohonárodnostní stát není výrazně oslaben, pouze vůle lidí k oddělení části jeho území stačit nemusí. Typickým příkladem je Baskicko nebo Katalánsko ve Španělsku nebo snaha Kurdů oddělit část obývanou Kurdy od Turecka.

Druhým a snad ještě významnějším faktorem, který rozhoduje o tom, že proces oddělení části území od nějakého státu bude úspěšný, je podpora mezinárodního společenství, zvláště pak, v té době a v té oblasti dominující supervelmoci. Když se například USA a západní velmoci rozhodly, že dojde k oddělení Kosova od Srbska, tak k němu prostě došlo, i když Srbové několik měsíců hrdinně vzdorovali „humanitárnímu“ bombardování NATO. Když se pak po několika měsících od oddělení Kosova od Srbska Rusové rozhodli pomoct místním obyvatelům s „oddělením“ Abcházie a Jižní Osetie od Gruzie, tak to prostě provedli, i přes „ozbrojené protesty“ Gruzie a verbální protesty Západu a USA.      

To, že v případě Doněcka a Luhanska se již hraje jen o vytyčení hranic mezi Ukrajinou a separatistickými oblastmi, musí být jasné i v Kyjevě.  V případě obou separatistických regionů jsou totiž splněny dvě hlavní podmínky, potřebné k oddělení separatistických regionů od zbytku země. Tzn. vůle obyvatel, žijících v daném regionu, k odtržení od Ukrajiny a podpora těchto lidí, tzv. separatistů, v úsilí o oddělení od Ukrajiny ze strany v současnosti jedné ze dvou vojensky nejsilnějších supervelmocí na světě, Ruska.