Analýza zahraniční politiky USA za posledních 10 let z pohledu nutnosti bombardovat Írán Izraelem.

Když Američané v roce 2006 zabili iráckého „diktátora“ Saddáma Husajna a nastolili v této blízkovýchodní zemi „mír a demokracii“, způsobili tím nepřímo i nárůst moci a vlivu Íránu, který je však hrozbou pro Izrael (rozuměj pro současný izraelský režim). Ten by Írán nejraději již včera celý preventivně rozbombardoval, poněvadž se cítí být ohrožen jeho jaderným programem. S tím ale prozatím nesouhlasí Američané, protože vědí, že Írán má mnoho vlivných spojenců, takže nejdříve je potřeba tyto íránské spojence zaměstnat něčím jiným, důležitějším, než je pomoc Íránu ve válce s USA, či Izraelem…., například budováním demokracie.

Takže, aby Izrael mohl beze strachu z reakce íránských spojenců, rozbombardovat íránská jaderná zařízení, musely Spojené státy pro jistotu svrhnout a zabít Kaddáfího, což způsobilo úplné „rozpuštění“ Libye v saharském písku. Schválně jsem napsal „pro jistotu“, protože Kaddáfí nebyl typickým příkladem spojence Íránu, ale u diktátorů člověk nikdy neví. Tak třeba v osmdesátých letech minulého století Kaddáfí údajně prodal Íránu rakety SCUD ve válce proti Iráku, jen aby se pomstil Sadámovi Husseinovi za jeho podporu libyjské opozici vůči Kaddáfímu. V případě války Íránu s Izraelem, potažmo USA není pochyb o tom, na čí stranu by se Kaddáfí přidal.

Poté co demokraticky zvolený egypstký prezident Mursí sblížil Egypt s Íránem, se egyptské jaro muselo opakovat, aby nakonec po řádně zvoleném prezidentu Mursím mohla moc v zemi uchopit proamerická vojenská junta generála Sísího, která jediná se zdá být zárukou „míru a demokracie“ v Egyptě a hlavně tedy jeho loajality vůči strýčku Samovi, v případě jakýchkoli problémů, například v Íránu.

Následovala Sýrie, která pod vedením „tyrana“ Assada byla rovněž spojencem Íránu. V Sýrii se jim syrského „diktátora“ svrhnout nepodařilo, díky Rusku, ale země je rozvrácena natolik, že na případnou pomoc Íránu by již neměla ani pomyšlení, natož zdroje.

Nyní je na řadě Rusko, které si o lekci od strýčka Sama již dlouho koledovalo a tak byl spuštěn plán Ukrajina, tzn. výměna proruského oligarchy Janukoviče za oligarchu proamerického (Porošenka), který na hranicích s Ruskem konečně rozpoutal to pravé peklo. Putin o plánu zavlečení Ruska do vleklého konfliktu na Ukrajině samozřejmě ví, takže stále odolává, ale otázka je jak dlouho ještě bude vojenské a teroristické provokace Američanů proti Rusům na svém zadním dvorku tolerovat.

I Čína jako spojenec Íránu začala mít podezřele mnoho problémů s Japonci, Vietnamci a aby toho nebylo málo, tak i doma se separatistickými Urguji.

Už nám mnoho spojenců Íránu nezbývá, tak snad ještě bolívarijská Venezuela, kde světe div se nedávno vypukla rovněž občanská válka, takže případná pomoc Íránu by nebyla zrovna jednoduchá.

No a ptáte-li se co je za nedávným raketovým nástupem islámských radikálů z Al-Kajdy, přemístivších se z rozvrácené Sýrie, kde bojovali za zájmy USA, do Iráku, tak možná právě to, že většina Iráku skončila po svržení sunitského „tyrana“ Husseina, v moci proíránských šiítů, což přátelé Iráku v USA zcela jistě nepotěšilo, protože iráckým šíitům by bombardování šíitského Íránu jistě rovněž nebylo po chuti. Rychlost s jakou postupují a neochota Obamovy administrativy zasáhnout, proti těmto sunitsko-islámským radikálům mě bohužel stále více utvrzují v tom, že jde opět o špinavý „inside job“ USA. 

Při troše štěstí by nakonec k bombardování Íránu ani nemuselo dojít. A to v případě, že neutěšená zhoršující se ekonomická situace sankcemi decimovaného Íránu, vyžene do ulic miliony Peršanů, kteří svrhnou „jaderný“ režim ajatolláhů. Osobně bych tento scénář Íráncům přál, poněvadž přílétnou-li izraelsko-americké drony a rakety s hlavicemi s ochuzeným uranem, budou íránští ajatoláhové vzpomínat na válku s Irákem, jako na procházku panen v rajské zahradě.